Zaměstnankyně se domáhala určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru podle § 52 písm. g) zákoníku práce z důvodu soustavného porušování povinností vyplývajících z právních předpisů, vztahujících se k vykonávané práci.
Zaměstnankyně nesouhlasila s tím, že by nedodržovala pracovní dobu či plnila své pracovní povinnosti hůře než ostatní zaměstnanci. Nebyla úspěšná ani u soudu prvního stupně, ani soudu odvolacího, ani u Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího.
Její ústavní stížnost pak zamítl Ústavní soud usnesením I. ÚS 3900/18, ze dne 8. 1. 2019. Neuspěla ani s námitkou, že pokud soudy rozhodovaly na základě kamerových záznamů z pracoviště, jde o důkaz, který byl pořízen nezákonným způsobem, a nemělo být k němu vůbec přihlíženo.
Soud prvního stupně dovodil, že s ohledem na předmět sporu (otázka platnosti výpovědi z pracovního poměru) je zřejmé, že důkazní břemeno ohledně naplnění skutků, vymezených ve výpovědi z pracovního poměru, je na žalovaném zaměstnavateli.
Z části kamerového záznamu z marketu shledal, že zaměstnankyně trávila valnou část pracovní doby v prostorách hypermarketu povídáním se známými. Byla přitom třikrát písemně upozorněna na porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci: nedodržování pracovní doby – pozdní příchody, časové prodlevy nesouvisející s výkonem práce, porušování interních předpisů. (O tzv. vytýkacím dopisu, který musí výpovědi, kterou zaměstnankyně dostala, předcházet, jsme psali v článku Vytýkací dopis musíte dostat do vlastních rukou, jinak neplatí.)
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně; k námitce o nepřípustnosti důkazu kamerovým záznamem odvolací soud uvedl, že tento důkaz považuje stejně jako soud prvního stupně za přípustný. Nejvyšší soud se případem nezabýval, protože dovolání odmítl.
Co říká o použití kamerových záznamů občanský zákoník
Soud tedy přijal důkaz záznamem z kamerového systému, neshledal pořízení záznamu a jeho použití (provedení) jako důkazu v rozporu s pravidly dle 88 odst. 1 a § 90 OZ.
Zachytit jakýmkoli způsobem podobu člověka tak, aby podle zobrazení bylo možné určit jeho totožnost, je možné podle § 84 OZ jen s jeho svolením. Svolení však není potřeba, pokud se podobizna nebo zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použijí k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob.
Podle § 90 OZ zákonný důvod k zásahu do soukromí jiného nebo k použití jeho podobizny, písemnosti osobní povahy nebo zvukového či obrazového záznamu nesmí být využit nepřiměřeným způsobem v rozporu s oprávněnými zájmy člověka.
Soud tedy měl za to, že záznamy z kamerového systému použil a jako důkaz předložil zaměstnavatel oprávněně, neboť hájil své zájmy a nedošlo tím k nepřiměřenému zásahu do soukromí zaměstnankyně. Kupř. záznam nebyl nikde šířen, zaměstnavatel ho použil jen jako důkaz u soudu na podporu svých zjištění a tvrzení. A soud uzavřel, že zaměstnavateli se podařilo prokázat skutečnosti uváděné ve výpovědi z pracovního poměru jako její důvod.
Kdy smí být kamerový záznam důkazem
Ústavní soud, když odůvodňoval zamítnutí ústavní stížnosti, připomenul, že již judikoval (vyložil a určil ve své rozhodovací praxi), za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, který se na něj obrátí s ústavní stížností proti jejich rozhodnutím.
Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Obecné soudy se celou věcí řádně zabývaly a posoudily ji, ústavní práva zaměstnankyně – žalobkyně a posléze stěžovatelky nebyla porušena. Dle ustálené soudní praxe je provedení podobných důkazů – jako jsou kamerové systémy – přípustné za situace, kdy nad právem na ochranu osobnosti člověka, jehož projev (obrazový záznam) je bez jeho souhlasu zachycen, převáží základní právo osoby, která projev dotčené osoby zachytila (v tomto případě právo na spravedlivý proces), přičemž takový zásah do práva na ochranu osobnosti nesmí být vzhledem ke konkrétním okolnostem nepřiměřený.
Ústavní soud tedy uzavřel, že v projednávaném případě k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod zaměstnankyně nedošlo.
Co říká o kamerách na pracovišti zákoník práce
Obecně pak podle § 316 odst. 2 zákoníku práce platí, že zaměstnavatel nesmí bez závažného důvodu spočívajícího ve zvláštní povaze činnosti zaměstnavatele narušovat soukromí zaměstnance na pracovištích a ve společných prostorách zaměstnavatele tím, že podrobuje zaměstnance otevřenému nebo skrytému sledování (např. právě prostřednictvím kamerového systému).
Jestliže však je u zaměstnavatele dán závažný důvod spočívající ve zvláštní povaze činnosti zaměstnavatele, který odůvodňuje zavedení kontrolních mechanismů, jako je třeba kamerový systém, pak je zaměstnavatel povinen přímo informovat zaměstnance o rozsahu kontroly a o způsobech jejího provádění.
Podobný kamerový systém v hypermarketu je určen patrně spíše ke kontrole zákazníků, zda nekradou, nicméně soudy dovodily možnost použití jeho záznamů i jako kontrolní mechanismu vůči zaměstnancům.
Autorský text prošel redakční (editorskou) úpravou, a proto jeho případné nepřesnosti a chyby mohou být způsobeny redakcí.
ČLÁNKY DO MAILU