Hlavní navigace

Kde stát nejvíc utrácí?

3. 5. 2007
Doba čtení: 7 minut

Sdílet

Tématem číslo jedna se v posledních měsících stala reforma veřejných financí. Diskuse se točí hlavně kolem toho, kde by měl stát šetřit. Zdaleka ne všichni diskutující ale mají přehled, kde stát nejvíce utrácí. Jaká je struktura výdajů státního rozpočtu? Kde a jak se dá nejvíce ušetřit?

Státní rozpočet není žádná selanka

Státní rozpočet představuje přehled předpokládaných výdajů na činnosti pro zajištění funkce státu a přehled očekávaných příjmů tvořících zdroje pro financování těchto výdajů v rozpočtovém roce. Příjmy a výdaje státního rozpočtu se člení do jednotlivých rozpočtových kapitol. Každá kapitola má svého správce – ministerstvo, jiný orgán státní správy nebo organizační složku státu. Kapitoly jsou dále členěny formou tzv. závazných ukazatelů.

Příjmy a výdaje státního rozpočtu, které mají všeobecný charakter nebo z jiného důvodu nejsou přiřazeny některému správci kapitoly, tvoří zvláštní rozpočtovou kapitolu Všeobecná pokladní správa. Součástí této kapitoly je i vládní rozpočtová rezerva pro krytí nepředvídaných výdajů, která se vytváří ve výši nejméně 0,3 % výdajů státního rozpočtu.

Příjmy a výdaje státního rozpočtu spojené s obsluhou a splácením státního dluhu tvoří zvláštní rozpočtovou kapitolu Státní dluh. Rozpočtové kapitoly Všeobecná pokladní správa a Státní dluh spravuje Ministerstvo financí. Význam této kapitoly kvůli rozpočtovým schodkům bohužel stále narůstá.

Některé specifické funkce státu jsou kromě toho financovány prostřednictvím státních fondů stojících mimo státní rozpočet (např. Státní fond dopravní infrastruktury nebo Státní fond životního prostředí). Každý státní fond se zřizuje zákonem, v němž je upravena působnost fondu, včetně tvorby a způsobu použití jeho finančních zdrojů.

Státní rozpočet vychází z tzv. střednědobého výhledu, který je vždy zpracováván zároveň s návrhem státního rozpočtu, a to na období dvou let následujících po roce, na který je zpracováván návrh státního rozpočtu. Na každý z roků střednědobého výhledu je sestavován i střednědobý výdajový rámec obsahující celkové výdaje státního rozpočtu a státních fondů.

Příjmy a výdaje státního rozpočtu, jeho tvorba, funkce a obsah jsou definovány zákonem č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech. Státní rozpočet členěný do rozpočtových kapitol se závaznými ukazateli je vydán zákonem o státním rozpočtu. Výsledky rozpočtového hospodaření za každý rok jsou v podobě státního závěrečného účtu schvalovány Poslaneckou sněmovnou. Vše kolem státního rozpočtu by tedy mělo mít pevný řád.

Kde stát utrácí nejvíc

Bezkonkurenčně nejvíce peněz z českého státního rozpočtu odčerpává Ministerstvo práce a sociálních věcí. Z celkem 1 041 mld. Kč výdajů státního rozpočtu pro rok 2007 na rozpočtovou kapitolu tohoto ministerstva připadá celých 427 mld. Kč (tj. 41 %). Z toho přes 280 mld. Kč tvoří výdaje na důchody, 54 mld. Kč výdaje na dávky státní sociální podpory a 32 mld. Kč výdaje na dávky nemocenského pojištění. Na platy zaměstnanců ministerstvo předpokládá vydat 4,7 mld. Kč.

Druhou největší rozpočtovou kapitolou v oblasti výdajů je Všeobecná pokladní správa. V roce 2007 z ní stát plánuje vydat přes 144 mld. Kč. Největší výdajová položka této rozpočtové kapitoly – 47 mld. Kč – se skrývá pod ukazatelem s tajemným názvem „transfery veřejným rozpočtům ústřední úrovně“. Jedná se především o platby státu na zdravotní pojištění za nevýdělečně činné skupiny obyvatelstva.

Zhruba 30 mld. Kč tvoří odvody a příspěvky do rozpočtu Evropské unie. Na státní záruky, investiční pobídky a podporu exportu je přichystáno necelých 15 mld. Kč. O miliardu méně v této rozpočtové kapitole stát přichystal na státní podporu stavebního spoření. Vládní rozpočtová rezerva pro rok 2007 byla vytvořena ve výši 4 mld. Kč. Stejná částka je připravena na transfery mezinárodním organizacím a na zahraniční pomoc.

Třetí největší rozpočtovou kapitolu v oblasti výdajů – téměř 122 mld. Kč – má Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Přes 75 mld. Kč z této částky má připadnout na přímé výdaje regionálního školství, 26 mld. Kč na vysoké školy a 10 mld. Kč na výzkum a vývoj. Na podporu sportu ministerstvo plánuje vydat přes 3 mld. Kč. Na platy svých zaměstnanců počítá s 387 mil. Kč.

Ministerstvo obrany a Ministerstvo vnitra hodlají v roce 2007 utratit po 54 mld. Kč. S největšími výdaji přitom obě ministerstva počítají na platy zaměstnanců – Ministerstvo obrany 11 mld. Kč, Ministerstvo vnitra 25 mld. Kč. Následuje rozpočtová kapitola Ministerstva zemědělství s celkovými výdaji 47 mld. Kč, z nichž 32 mld. má připadnout na dotace Státnímu zemědělskému a intervenčnímu fondu. Na obsluhu a splácení státního dluhu je v rozpočtu počítáno s částkou 38 mld. Kč.

Co se schodkem?

Hlavním problémem českého státního rozpočtu je dynamika nárůstu výdajů, která hrozí dramatickým prohlubováním budoucích rozpočtových deficitů. Zákon o státním rozpočtu na rok 2007 počítá se schodkem 91,3 mld. Kč. To ovšem při zahrnutí jednorázového mimořádného příjmu 31 mld. Kč z prodeje státního podílu v ČEZu. Se schodkem pak vláda hodlá naložit tak, jako v minulých letech, tedy si na něj jednoduše vypůjčit.

Na deficitním hospodaření státu by nebylo nic tak neobvyklého, protože jen málo zemím se daří mít vyrovnaný rozpočet, nebo dokonce hospodařit s přebytkem. Dokonce ani výše státního dluhu Česka, dosahující aktuálně částky kolem 800 mld. Kč, není sama o sobě nijak hrozivá. Mnoho jiných zemích je na tom podstatně hůř. K tomu je však třeba dodat důležité slůvko „zatím“.

To, co skutečně děsí, je očekávaný budoucí vývoj. V rozpočtových pravidlech je uvedeno, že na peněžní prostředky státního rozpočtu není právní nárok, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak. Problémem je, že podíl peněz, které stát teoreticky vydat nemusí, rok od roku klesá. Většinu rozpočtu tvoří tzv. mandatorní, tedy ze zákona povinné výdaje. Pokud by nedošlo ke změně, během několika let by na jiné než mandatorní výdaje v rozpočtu nezbylo vůbec nic.

Státní rozpočet je napjatý i z toho důvodu, že v minulých letech si vlády zvykly navyšovat rozpočtové příjmy o mimořádné výnosy z privatizace státního majetku. Tento zdroj už ale vysychá. Také taktika odkládání investic nebo přesouvání výdajů do dalších období (stačí připomenout vypůjčování si peněz na výplatu prosincových důchodů od České pošty) už pomalu přestává zabírat. Nezbývá tedy než konečně začít šetřit.

Kde ušetřit?

Způsobů, jak ušetřit, je mnoho. Mnohé z nich jsou sice efektní, ale ne moc efektivní. Pokud třeba občasný kuřák doma prohlásí, že radikálně omezí svou osobní spotřebu tím, že přestane kouřit, ušetří rodina řekněme 200 Kč měsíčně. Přijdou-li ale rodinu její měsíční náklady na nájem, služby, potraviny a splátku hypotéky na cca 20 000 Kč, úspora za cigarety se na jejím rozpočtu projeví vcelku zanedbatelným 1 %.

Rozhodnutí nekouřit je jistě chvályhodné – přinejmenším ze zdravotních důvodů. Napjatý rodinný rozpočet však nezachrání. Více by pomohlo, pokud by onen demonstrativní nekuřák začal jezdit do práce na kole nebo MHD místo autem. Rodina by ušetřila třeba 2 000 Kč měsíčně, tedy desetkrát víc. Tento krok by možná nebyl tak efektní a víc by bolel, ale rozhodně by více pomohl k řešení napjaté rodinné finanční situace.

Z toho plyne, že každý, kdo potřebuje vyrovnat nerovnováhu v rozpočtu, by měl svou pozornost soustředit především na nejvýznamnější výdajové položky. Ne že by měl ty malé úplně pominout. Měl by si ale uvědomit, že 5% úspora u položky, která z rozpočtu odčerpává 50 % peněz, přinese stejný efekt, jako 50% úspora u položky tvořící 5 % rozpočtových výdajů.

Kam tím mířím? Vnímavý čtenář jistě pochopil, že se hodlám dobrat závěru, že úsporná opatření dosud prezentovaná vládou, státní rozpočet, natožpak veřejné financ, spasit nemohou. To navíc ponechávám stranou dosavadní chaotičnost jejich prezentace poskytující nepochopitelně velký prostor pro spekulace médií o rozsahu a dopadu jednotlivých opatření.

Státní úředníky nemá nikdo moc v lásce a každá vláda, která bude deklarovat svou snahu omezit jejich počet i růst jejich mezd, si může být jista tichým souhlasem veřejnosti. Přesto ale např. snížení výdajů na platy u Ministerstva práce a sociálních věcí o 3 % přinese úsporu zhruba 141 mil. Kč. Tedy stejně jako by přineslo omezení růstu výdajů na důchody o 0,05 %. Obě úspory jsou žádoucí, ale ta první je přece jen více efektní, ta druhá zase efektivní.

Plošně, nebo výběrově?

Ušetřit se dá několika různými způsoby. První možností je seřadit výdaje do žebříčku podle priority a hradit je jen potud, pokud postačí finanční zdroje. Problémem u tohoto přístupu je, že určit prioritu výdajů nebývá vůbec jednoduché. Navíc tento systém neobsahuje motivaci k hledání úspor u prioritních položek, které obvykle odčerpávají největší množství peněz. Redukovat výdaje jen u málo významných položek s nízkou prioritou pak nemusí stačit.

Druhou možností je vyhlásit plošná úsporná opatření s cílem zredukovat všechny výdajové položky o určité procento, případně s přihlédnutím k jejich prioritě. Tato metoda je docela účinná, pokud se neopakuje každoročně. Potom totiž hrozí, že místo hledání úspor se soustředí hlavní pozornost při tvorbě plánu na vytváření polštářů, aby bylo kde brát a očekávaná úsporná opatření tolik nebolela.

Vůbec nejúčinnější, ovšem také nejtěžší je řešit zásadní nesoulad mezi příjmy a výdaji systémovými změnami. To však předpokládá provedení důkladné analýzy efektivity fungování celého systému, a to na straně příjmů i výdajů, jejímž výstupem je označení slabých míst a rezerv. Cílem je odbourat nákladné činnosti s minimálním výsledným efektem.

dan_z_prijmu

V případě státního rozpočtu to znamená mj. zredukovat množství činností vykonávaných státem s obrovskými režijními náklady (a tím umožnit i snížení počtu úředníků), zrušit výběr daní a poplatků, jejichž výnos je v důsledku složitosti výběru a správy minimální, anebo třeba omezit přerozdělování daňových výnosů ve formě plošně vyplácených malých dávek s malým významem (typicky např. přídavky na děti).

Pokud by zmenšení a zefektivnění státní správy nestačilo, což je nepochybně i náš případ, nezbývá než se zaměřit na – když ne redukci, tak alespoň omezení růstu největších výdajových položek, tedy důchodů a sociálních dávek. To se ovšem dotkne většiny obyvatel. Stát je bude nutit, aby převzali větší díl odpovědnosti za své budoucí životní podmínky. Lidem tedy bude brát něco, na co byli zvyklí a na co mají podle svého názoru nárok. Jinudy ale asi cesta nepovede.

Má stát snížit sociální dávky a důchody?

  • Rozhodně ano.
    48 %
  • Spíše ano.
    14 %
  • Spíše ne.
    6 %
  • Rozhodně ne.
    29 %
  • Nevím.
    3 %

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Narozen v roce 1968. Absolvent FEL VUT obor jaderná energetika. Má mnohaletou praxi v soukromém i státním sektoru, zejména v oblasti Managementu a kontroly.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).