Hlavní navigace

Kde je hranice loajality k vašemu šéfovi?

17. 10. 2013
Doba čtení: 9 minut

Sdílet

Zaměstnavatel vyhodil na hodinu „neloajální zaměstnance“, zastal se jich až Ústavní soud.

Pracovní kázeň, kterou musíte dodržovat, je příliš široký pojem. Lze pod něj zahrnout i loajalitu k zaměstnavateli? A kde končí a začíná zájem na ochraně veřejného zájmu nebo svoboda projevu?

isifa.com
Autor: Isifa.com

Nemá vaše práce smysl? A můžete to říct šéfovi?

Ústavní soud ČR se zastal dvou zaměstnanců, kteří v roce 2001 informovali úřady o problémech v provozu čističky odpadních vod ve Velkých Pavlovicích na Břeclavsku. Odeslali dopis např. České inspekci životního prostředí, tehdejšímu Okresnímu úřadu Břeclav a Městskému úřadu ve Velkých Pavlovicích. Kvůli jejich upozornění provozovatel dostal pokutu. Zaměstnavatel s nimi rozvázal pracovní poměr jeho okamžitým zrušením pro zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, protože cíleně zveřejnili informace, které jej poškozovaly a navíc podléhaly obchodnímu tajemství.

Soud prvního stupně jejich žalobě na neplatnost rozvázání pracovního poměru vyhověl, avšak odvolací soud žalobu zamítl a jeho rozhodnutí potvrdil Nejvyšší soud ČR. Stěžovatelé v ústavní stížnosti poukázali především na to, že odvolací soud ani dovolací soud se nezabývaly tím, jaké skutečnosti je donutily k zaslání dopisu ze dne 29. 10. 2001 nazvaného „Katastrofální stav ČOV“. Podle ústavních soudců rozhodovaly obecné soudy dosud jednostranně, daly přednost dodržování pracovněprávních smluv a loajalitě zaměstnance vůči zaměstnavateli.

Napadená rozhodnutí obecných soudů

V souzené věci odvolací soud rozsudkem napadeným ústavní stížností změnil rozsudek soudu prvního stupně, neboť dospěl k závěru, že žalobci (zaměstnanci) porušili pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, a proto žalovaný (zaměstnavatel) postupoval v souladu s ust. § 53 odst. 1 písm. b) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, jestliže s žalobci pracovní poměr okamžitě zrušil. Intenzitu uvedeného porušení pracovní kázně, uvedl odvolací soud, nemůže snižovat okolnost, že k napsání a rozeslání dopisu ze dne 29. 10. 2001 žalobce vedl veřejný zájem na zachování zdravého životního prostředí, který měl být porušováním technologické kázně při provozu ČOV Velké Pavlovice ohrožován, protože další obsah dopisu, kterým žalobci porušili povinnost mlčenlivosti o skutečnostech tvořících obchodní tajemství žalovaného a kterým se snažili žalovaného poškodit, již nemohl k ochraně veřejného zájmu směřovat.

Nejvyšší soud ČR se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že intenzita porušení pracovní kázně, jehož se žalobci dopustili, dosáhla stupně zvlášť hrubého porušení pracovní kázně. Nejvyšší soud ČR přisvědčil odvolacímu soudu, že úmysl žalobců způsobit žalovanému újmu je zcela nepochybný, neboť žalobci zpochybňují i předchozí podnikatelskou činnost žalovaného.

Tyto závěry odvolacího a dovolacího soudu však nejsou přesvědčivě zdůvodněné. Hodnocení důkazů a interpretaci předpisů veřejného práva a pracovněprávních předpisů nevěnovaly obecné soudy dostatečnou pozornost. Za tohoto stavu může výsledné rozhodnutí vyvolat vážnou pochybnost o objektivitě soudů a o nedodržení zásady rovnosti stran pracovního sporu.

Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V projednávané věci jde právě o takový případ.

Posouzení věci Ústavním soudem

Dle čl. 18 Listiny základních práv a svobod má ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu každý právo sám nebo s jinými se obracet na státní orgány a orgány územní samosprávy s žádostmi, návrhy a stížnostmi.

Idea právního státu vychází z principu, že stát a občan nejsou v zásadním sporu, ale stát má sloužit občanům, občané jsou loajální k zájmům státu, participují na plnění úkolů státu; z práva občana obracet se na státní orgány s podněty lze dovodit, že občané mají právo podílet se na chodu veřejných záležitostí, upozorňovat na nesprávnosti či nespravedlnosti.

Loajalita nemůže být bezbřehá

Soukromoprávní požadavek na dodržování smluv, resp. smluvní volnost a převzatý závazek zaměstnance být loajální ke svému zaměstnavateli nemůže apriorně vyloučit jiný významný veřejnoprávní zájem, a to zájem na tom, aby se též zaměstnanci mohli obracet na státní orgány v situacích, kdy ze strany zaměstnavatele hrozí ohrožení významných společenských zájmů, jako je ochrana zdraví občanů, ochrana životního prostředí, či ochrana čistoty vody nebo kdy dokonce dojde k porušení těchto veřejných statků. Dohoda mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem nemůže zasahovat do veřejnoprávních vztahů, narušovat zájem společnosti na tom, aby každý občan v demokratickém právním státě mohl být nápomocen státu při odhalování nedostatků, a v případě potřeby na nedostatky upozornil.

V souzené věci při rozhodování o tom, zda za důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru zaměstnance pro zvlášť hrubé porušení pracovní kázně lze pokládat odeslání dopisu upozorňujícího státní orgány na to, že zaměstnavatel – čistírna odpadních vod nedodržuje provozní předpisy a ohrožuje životního prostředí, obecné soudy dostatečně nevyhodnotily a neporovnaly veřejný zájem na ochraně životního prostřední a zdraví občanů na straně jedné, se zájmem na dodržování smluv a loajalitou zaměstnance vůči zaměstnavateli na straně druhé.

Skutečnost, že stěžovatelé odesláním dopisu ze dne 29. 10. 2001 sledovali veřejný zájem zabránit hrozícím ekologickým škodám, lze jednoznačně dovodit z toho, že tento dopis zaslali mj. České inspekci životního prostředí v Brně, Okresnímu úřadu Břeclav – referát životního prostředí a Městskému úřadu ve Velkých Pavlovicích.

V souzené věci obecné soudy zvažovaly pouze jednu stránku, a to zájem na dodržování smluv, loajalitě zaměstnance vůči zaměstnavateli a učinily závěr, že zaměstnanec nesmí prolomit loajalitu tím, že bude „donášet“ na svého zaměstnavatele, což posoudily jako hrubé porušení pracovní kázně. Obecné soudy však nevěnovaly dostatečnou pozornost tomu, zda v této konkrétní věci snaha zaměstnanců ukázat na nedostatky a chránit významné společenské hodnoty neospravedlňuje jejich jednání. Obecné soudy tedy měly v souzené věci pečlivěji poměřovat a zvažovat, který zájem, zda veřejný či soukromý, převažuje.

Ústavní soud ČR uzavřel, že v souzené věci obecné soudy se nedostatečně podrobně zabývaly porovnáním výše nastíněných zájmů a pokud se zabývaly tímto zvažováním, nedostatečně své rozhodnutí zdůvodnily. Ústavní soud ČR ponechává na obecných soudech, aby zvážily obě strany zájmů, a to veřejnoprávní zájem na ochraně životního prostředí, zdraví obyvatel, zájem na odvracení hrozícího nebezpečí, zájem na ochraně práva občanů obracet se na státní orgány se svými upozorněními na porušování zákonů a soukromoprávní zájem na dodržování smluv a na loajalitě zaměstnance vůči svému zaměstnavateli.

Ústavní soud ČR dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny. Ústavní soud ČR ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí – rozsudek odvolacího soudu a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 1. 2011 č. j. 21 Cdo 3478/2010–367 svým nálezem spis. zn. III. ÚS 298/12, ze dne 13. 12. 2012 zrušil. V dalším řízení se obecné soudy znovu zaměří na porovnání priority nastíněných zájmů a odvolací soud ve věci znovu rozhodne v intencích nálezu Ústavního soudu ČR.

Kritika poměrů panujících u zaměstnavatele

Ústavní soud svým nálezem ze dne 23. března 2010 spis zn. I. ÚS 1990/08 vyhověl stížnosti zaměstnance, s nímž byl rozvázán pracovní poměr jeho okamžitým zrušením, a to kvůli kritice poměrů v zaměstnání.

Zaměstnanec se velmi kriticky vyjádřil o hospodaření a poměrech u zaměstnavatele na interní poradě. Z tohoto důvodu s ním zaměstnavatel okamžitě zrušil pracovní poměr. Pronesené výroky však nebyly veřejně publikovány, a proto nemohly mít, jak dovodil Ústavní soud, dopad na zájmy a dobrou pověst zaměstnavatele. Zaměstnanec se okamžitému zrušení pracovního poměru neúspěšně bránil na základě příslušné žaloby ve sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru před obecnými soudy – soudem prvního stupně, soudem odvolacím a Nejvyšším soudem ČR jako soudem dovolacím.

Poslání Ústavního soudu

Úkolem Ústavního soudu je jen ochrana ústavnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody. K takovému zásahu je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce mj. tím, že při interpretaci jednoduchého práva zcela přehlédnou základní práva některého z účastníků řízení. A k tomu v daném případě došlo!

Obecné soudy, které spor projednávaly, základní ústavní právo stěžovatele neochránily, neboť jeho žaloba byla zamítnuta. Tím došlo k porušení práva stěžovatele – zaměstnance na svobodu projevu. Na jeho stranu se postavil a ochranu jeho ústavnímu právu poskytl až Ústavní soud, který rozhodl, že se obecné soudy musejí věcí, sporem o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, znovu zabývat, protože Ústavní soud jejich rozhodnutí zrušil a ve svém nálezu uzavřel: Svoboda projevu jako taková se vztahuje nejen na tvrzení či stanoviska příznivě přijímaná či považovaná za neškodná nebo bezvýznamná, ale i na ta, která jsou považována za polemická, kontroverzní, šokující nebo třeba i někoho urážející.

Ochrana svobody projevu

Základní právo na svobodný projev třeba považovat za konstitutivní znak demokratické pluralitní společnosti a za jednu ze základních podmínek pro její chod a sebeuplatnění jednotlivce. Ústavní soud má opakovaně za to, že každý názor, stanovisko nebo kritika je, vzhledem k významu svobody projevu podle čl. 17 odst. 1 ústavní Listiny základních práv a svobod, zásadně přípustným; omezení svobody projevu je proto výjimkou, kterou je nutno interpretovat restriktivně a lze ji ospravedlnit jen kvalifikovanými okolnostmi.

Judikatura Evropského soudu pro lidská práva chrání zaměstnance

Ústavní soud ve svém nálezu odkázal na judikaturu (rozhodovací praxi a stanoviska) Evropského soudu pro lidská práva (ESLP), podle níž se svoboda projevu jako taková vztahuje nejen na „informace“ nebo „myšlenky“ příznivě přijímané či považované za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které zraňují, šokují nebo znepokojují: tak tomu chtějí pluralita, tolerance a duch otevřenosti, bez nichž není demokratické společnosti. ESLP dále konstatoval, že soud při výkonu kontrolní pravomoci musí přípustnost omezení svobody projevu posoudit ve světle věci jako celku, včetně znění výroků, které jsou stěžovateli vytýkány, a kontextu, v němž je pronesl, nikdy nelze posuzovat toliko jednotlivý vytržený výrok, anebo větu (rozhodnutí ze dne 29. 2. 2000 Fuentes Bobo proti Španělsku, obdobně v ČR též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 23/05). Stejně tak je při posuzování přípustnosti omezení povinen vzít do úvahy závažnost možné újmy zaměstnavatele, pohnutky zaměstnance či povahu a přísnost uložené sankce (rozhodnutí ze dne 6. 2. 2001 ve věci Tammer proti Estonsku či rozhodnutí ze dne 12. 2. 2008 ve věci Guja proti Moldávii). V rozhodnutí ze dne 26. 9. 1995 ve věci Vogt proti Německu ESLP přímo dovodil pravidlo, že zaměstnanec (v daném případě ve služebním poměru) nesmí být pro povahu jím projevovaných názorů propuštěn (obdobně např. rozhodnutí ze dne 28. 10. 1999 ve věci Wille proti Lichtenštejnsku).

Závěrečné shrnutí

Přípustnost omezení svobody projevu je třeba vždy posoudit ve světle věci jako celku, včetně znění výroků, které jsou zaměstnanci vytýkány, a v kontextu, v němž je pronesl, stejně jako je třeba vzít do úvahy závažnost možné újmy zaměstnavatele, pohnutky zaměstnance či povahu a přísnost uložené sankce.

Svoboda projevu jako taková se vztahuje nejen na tvrzení či stanoviska příznivě přijímaná či považovaná za neškodná nebo bezvýznamná, ale i na ta, která jsou považována za polemická, kontroverzní, šokující nebo třeba i někoho urážející.

Zda předmětná tvrzení či stanoviska nepřekročila meze, kdy je lze označit za fair a tedy požívající ústavní ochrany, je třeba vždy posoudit ve světle věci jako celku, včetně jejich znění a v kontextu, v němž byla pronesena.

skoleni_15_4

(Podle nálezu Ústavního soudu spis. zn. I.ÚS 1990/08, ze dne 23. 03. 2010)

Při zkoumání legitimity kritických výroků projednávaných v předmětném případě nebyla bez významu ani ta skutečnost, že zaměstnavatel stěžovatele – ZP MV ČR je rezortní zdravotní pojišťovnou, která hospodaří s veřejnými finančními prostředky, a proto každé stanovisko či kritiku upozorňující na případné nesrovnalosti v jejím hospodaření je z hlediska veřejného zájmu na zvýšení kontroly nakládání s těmito veřejnými finančními prostředky třeba považovat za žádoucí.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Jsem právníkem. Věnuji se zejména pracovnímu a občanskému právu a souvisejícím oborům.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).