Zaměstnavatel poslal dopisem ze dne 1. 3. 2019 zaměstnanci výzvu k nástupu do práce „nejpozději dne 12. 3. 2019“. Ten se však dostavil až 21. 3. 2019. Na pracovišti mu zaměstnavatel na místě doručil okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 19. 3. 2019 pro neomluvené absence v práci. A toto rozvázání pracovního poměru nyní zaměstnanec napadl u soudu žalobou, a o jeho platnost je tak veden soudní spor.
Výzva k nástupu do práce byla doručována prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Jelikož zaměstnanec nebyl v místě doručení zastižen, byla dne 5. 3. 2019 písemnost uložena na poště s výzvou k převzetí zásilky. Následně byla vhozena do schránky 18. 3. 2019 a vyzvednuta až dne 19. 3. 2019. A to už byl týden, co měl nastoupit do práce.
Zvláštní pravidla zákoníku pro doručování důležitých písemností
Ustanovení § 334 až 336 zákoníku práce (ZP) obsahují zvláštní úpravu doručování vybraných písemností určených zaměstnanci. Speciální pravidla obsažená v § 334 až 336 ZP se vztahují jen na doručování písemností vyjmenovaných v § 334 odst. 1 ZP. (Od 1. října 2023 už jde jen o § 334 ZP, které není dále členěno na odstavce – právní úprava doručování byla věcně pozměněna a také formálně přeskupena. To však pro popisovaný případ není významné.)
Pro doručování ostatních písemností určených zaměstnanci se uplatní obecná pravidla občanského zákoníku (o. z.) vycházející z tzv. teorie o dojití (§ 570 odst. 1 o. z.).
Pojďme se na ni podívat blíže pro případ, že by v praxi nebyla naplněna.
Kdy se mají listovní zásilky za doručené podle občanského zákoníku
Zmíněné ustanovení § 570 odst. 1 o. z. je snad srozumitelné právníkům, vysvětlování běžným čtenářům však není z kapacitních důvodů možné, takže nebudeme citovat ani z rozhodnutí NS ČR.
Pro běžného adresáta je podstatný § 573 o. z. o tzv. domněnce doby dojití (doručení) písemnosti doručované poštou, podle něhož platí: „Má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání.“ (Byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.)
V zásadě tedy platí, že písemnost zaslaná poštou se má za doručenou třetí pracovní den po odeslání. Je to ovšem dnes, po likvidaci některých poboček pošty, reálné?
Adresát může v případě sporu prokázat, že mu zásilka naopak v dané lhůtě doručena nebyla. Ale nebude to snadné. Nadto tohle pravidlo o doručení je už překonané praxí a legislativa na poznatky a skutečnosti z praxe dosud nereagovala. Dominantní a v zásadě stále monopolní pošta už dávno nedoručuje každý den, a to nejen v odlehlých oblastech na vesnicích, ale i ve velkoměstech. Málokterá zásilka proto dojde opravdu už třetí pracovní den po podání. (Sám jsem na předem oznámenou listovní zásilku, která mi byla zaslána naturálně z Malé Strany v Praze z Poslanecké sněmovny, čekal na Praze 8 celých 11 dnů.)
A adresátovi se bude těžko dokazovat, že mu nedošla zásilka třetí pracovní den, resp. do tohoto dne. Nehledě na to, že každý nemusí stále kontrolovat svou schránku. Hlavně však pošta nedoručuje v nějakých – pro danou obec nebo doručovací místo pevně daných – termínech, třeba vždy v úterý a čtvrtek.
Dotazoval jsem se doručovatelky a ta mi vysvětlila, že termín doručení je nepředvídatelný. Není totiž vedením pošty údajně stanoven pevný harmonogram termínů doručování. Možná pošta vychází z momentálního objemu zásilek a operativně pak tomu přizpůsobuje termín doručování v určitých okrscích. Možná se doručuje podle jiných interních pravidel, která však nejsou součástí zákonné právní úpravy. A tohle všechno může mít rozmanité dopady na různé sporné věci.
Co není doručováno dle zákoníku práce, je doručováno podle občanského zákoníku
U vybraných písemností (jde např. o výpověď z pracovního poměru, okamžité zrušení pracovního poměru) je právní úprava doručování podle zákoníku práce komplikovanější – a je možno říci, že na zaměstnavatele přísnější (i když i pro zaměstnance z ní pochopitelně vyplývají povinnosti a jejich neplnění pro něj má nepříznivé následky).
Tato zvláštní (formalizovanější) pravidla pro doručování písemností jsou předepsána jen pro stanovený okruh písemností, aniž by bylo současně zakázáno, aby smlouvou nebo vnitřním předpisem zaměstnavatele mohly být stanoveny i další písemnosti, které mají být doručovány do vlastních rukou.
Právní úprava doručování obsažená v zákoníku práce tedy nevylučuje, aby kolektivní smlouva, pracovní nebo jiná smlouva účastníků pracovněprávního vztahu, popřípadě vnitřní předpis stanovily další okruh písemností zaměstnavatele, které mají být doručovány tímto náročnějším způsobem.
Stane-li se tak, podléhá doručování i těchto dalších písemností stejnému režimu jako ono komplikovanější doručování vybraných písemností.
Do vlastních rukou lze doručit i to, co je možné doručit jinak. Zaměstnavatel pak nese důsledky
Proto není v rozporu s právní úpravou doručování obsaženou v zákoníku práce, doručuje-li zaměstnavatel do vlastních rukou písemnost, u níž takový postup není předepsán zákoníkem práce ani smlouvou nebo vnitřním předpisem.
Přistoupí-li zaměstnavatel v takovém případě k doručení písemnosti přes poštu, podléhá pak její doručení onomu náročnějšímu, komplikovanějšímu režimu doručování pro vybrané písemnosti, nikoli tedy obecným pravidlům podle občanského zákoníku.
Opačný výklad by zde byl v rozporu se základní zásadou pracovněprávních vztahů spočívající ve zvláštní zákonné ochraně postavení zaměstnance (§ 1a odst. 1 písm. a) ZP), neboť okamžik doručení by byl, v rozporu s obsahem písemného oznámení o výzvě k vyzvednutí zásilky na poště, závislý jen na povaze doručované písemnosti, která zaměstnanci do doby jejího vyzvednutí nemůže být známa.
Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 11. 9. 2023 zhodnotil, že i když dopis ze dne 1. 3. 2019 nebyl písemností, kterou by bylo potřeba doručovat komplikovanější procedurou předepsanou zákoníkem práce, nepostupoval odvolací soud správně, posuzoval-li okamžik jeho doručení podle obecných pravidel občanského zákoníku (spis. zn. 21 Cdo 2697/2022).
Písemnost pak považoval odvolací soud za doručenou dnem 5. 3. 2019, kdy zaměstnanci byla doručovatelem zanechána „výzva k převzetí zásilky“. Náležitě totiž nevzal v úvahu, že zaměstnavatel (přestože nemusel) při doručování písemnosti zvolil postup podle § 336 ZP, tedy postup stanovený zákonem pro doručování jen vybraných písemností prostřednictvím pošty.
Doručení výzvy k nástupu do zaměstnání proto podléhalo režimu pravidel doručování prostřednictvím provozovatele poštovních služeb podle zákoníku práce (§ 366), která jsou na zaměstnavatele přísnější.
Jestliže si zaměstnanec písemnost v úložní lhůtě nevyzvedne, považuje se za doručenou posledním dnem této lhůty. Tato nedoručená písemnost se odesílajícímu zaměstnavateli vrátí. (V tomto případě však byla vhozena zaměstnanci do schránky, to však není podstatné.)
Kdy se považuje písemnost za doručenou
Z hlediska okamžiku, kdy se písemnost zasílaná prostřednictvím pošty, jejíž doručení zaměstnanec svým chováním neznemožnil, považuje za doručenou, mohou při řádném postupu doručovatele nastat dvě situace.
Je-li zaměstnanec doručovatelem zastižen a písemnost převezme, nastávají účinky doručení v okamžiku převzetí písemnosti. Nebyl-li zaměstnanec doručovatelem zastižen a písemnost byla při současném zanechání výzvy k jejímu vyzvednutí uložena na poště nebo u obecního úřadu, nastávají účinky doručení v okamžiku vyzvednutí písemnosti, nebo – za předpokladu, že písemné oznámení o výzvě k vyzvednutí zásilky obsahovalo všechny zákonem stanovené náležitosti – uplynutím úložní lhůty, resp. posledním dnem této lhůty.
Z hlediska těchto zákonných ustanovení však odvolací soud okamžik, v němž byla zaměstnanci doručena písemná výzva k nástupu do zaměstnání, neposuzoval. Jeho rozsudek Nejvyšší soud proto zrušil.
Shrnutí v tzv. právních větách
Speciální pravidla obsažená v § 334 až 336 ZP se vztahují jen na doručování písemností vyjmenovaných v § 334 odst. 1 ZP (s účinností od 1. 10. 2023 § 334 ZP); pro doručování ostatních písemností zaměstnavatele určených zaměstnanci se uplatní obecná pravidla občanského zákoníku vycházející z tzv. teorie dojití (§ 570 odst. 1 o. z.).
V rozporu s právní úpravou doručování obsaženou v zákoníku práce není, doručuje-li zaměstnavatel do vlastních rukou zaměstnance písemnost, u níž takový postup nestanoví § 334 odst. 1 zákoníku práce (s účinností od 1. 10. 2023 § 334 ZP) ani smlouva nebo vnitřní předpis.
Přistoupí-li však zaměstnavatel v takovém případě k doručení písemnosti prostřednictvím pošty, podléhá její doručení režimu § 336 ZP, nikoli tedy obecným pravidlům dojití projevu vůle podle občanského zákoníku (dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 21 Cdo 2697/2022, ze dne 11. 9. 2023).
ČLÁNKY DO MAILU