Jak snadno půjdou smazat nezvladatelné dluhy? Po dvou letech bude konečně jasno

Po dvou letech by tento pátek mělo být definitivně jasno, jak se v Česku změní podmínky oddlužení. Takzvaný osobní bankrot navrhl na podzim roku 2016 výrazně změnit tehdejší ministr spravedlnosti Robert Pelikán. Chtěl ho zpřístupnit lidem, kteří mají nezvladatelné dluhy – především jde o ty s více exekucemi.

Pelikánův návrh už v roce 2017 podpořila tehdejší Sobotkova vláda, ale poslanecká sněmovna ho nestihla projednat do loňských parlamentních voleb. Pelikán v nové vládě už není a jeho návrh nyní dozná zásadních změn. V pátek by o něm definitivně měli hlasovat poslanci, kteří k němu přidali desítky pozměňovacích návrhů. Kromě jiného je pravděpodobné, že dlužníci budou muset zaplatit více pro úspěšné oddlužení v rychlejší, tříleté variantě.

Nová pravidla začnou platit nejdříve ve druhém čtvrtletí roku 2019. Změna insolvenčního zákona je navržena s účinností od prvního dne čtvrtého kalendářního měsíce následujícího po jeho vyhlášení. Tedy zjednodušeně řečeno poté, co ho ještě schválí senát a podepíše prezident.

Sedmiletka nebude

Hlavní změnou proti původnímu (Pelikánovu) návrhu bude, že neprojde sedmiletá varianta oddlužení. Ta měla umožnit oddlužení i v případě, že by dlužník nebyl schopný splatit ani 30 procent dluhu – a v krajním případě dokonce nic z dluhu a jen poplatky za dohled insolvenčního správce (zhruba 1100 Kč měsíčně).

Proti této možnosti se od začátku postavili velcí věřitelé, jako například banky a úvěrové společnosti. Podle nich by šlo o nepřípustnou dluhovou amnestii. Očekává se, že místo sedmileté varianty bude schválen pozměňovací návrh poslanců ANO Taťány Malé a Patrika Nachera (oba ANO).

Ti navrhují nástup do pětiletého oddlužení i pro ty, kteří nemají příjem na to splatit 30 procent dluhu (dnešní podmínka pro vstup do oddlužení, které je pětileté). Minimálně by ale dlužníci podle tohoto návrhu museli věřitelům splatit to samé, co zaplatí insolvenčnímu správci. Po pěti letech v oddlužení by pak soud rozhodl, jestli se snažili dluhy dostatečně splatit, a jsou tedy oddluženi.

Již návrh exministra Pelikána představoval takřka neúnosný kompromis vůči zájmům vymahačské lobby. V EU je nejdelší lhůta pro oddlužení pět let. Sedm let je tak extrémně dlouhých. Na druhou stranu tolikrát zmiňovaný pozměňovací návrh Nacher/Malá jen jinými slovy říká to, co platí již nyní. Jediný faktický rozdíl je, že na začátku nebudou testovány příjmy dlužníků, takže to bude otevřeno fakticky všem. Kdo ale nesplatí minimálně 30 procent, nebude mít jistotu oddlužení, i když neporuší žádné jiné podmínky. Tento návrh tak zakládá nespravedlnost v praktické nepředvídatelnosti rozhodování soudů, říká Daniel Hůle, analytik společnosti Člověk v tísni.

Podle zastánců pozměňovacího návrhu ale platí, že na dlužníka celou dobu dohlíží insolvenční správce, který by neměl dopustit, aby oddlužením někdo prošel, aniž by se nesnažil splatit maximální možnou výši dluhu. Pokud tedy budou správci fungovat, jak mají, mělo by být závěrečné kladné rozhodnutí soudu spíš formalitou.

Tříletka za víc peněz

Původně spíše ve stínu byla druhá nově plánovaná možnost pro oddlužení. V ní ministerstvo spravedlnosti ještě pod Pelikánovým vedením navrhlo rychlejší, tříleté oddlužení pro ty, kteří za tuto dobu splatí alespoň polovinu dluhu.

I proti tomu se postupně věřitelé postavili. Ve vztahu k projednávané novele bych se velmi přimlouval za to, aby se v ní neobjevila kategorie tříletého oddlužení s podmínkou splacení 50 procent dluhů. To je přímá výzva k tomu, aby žádný z věřitelů neobdržel na své pohledávky více než 50 procent, což je absurdní, říká Filip Hanzlík, náměstek výkonného ředitele České bankovní asociace.

Kritici tříleté varianty argumentují analýzou společností Insolcentrum provedenou z dat již proběhlých oddlužení. Více než polovina dluhu byla podle této analýzy zaplacena ve zhruba 56 procentech případů a v téměř čtvrtině řízení zaplatili dlužníci 100 procent svých nezajištěných dluhů.

Nedomníváme se, že by bylo správné připravovat věřitele o značnou část pohledávek a motivovat dlužníky ke zneužívání insolvencí, a tedy vlastně k zisku na úkor věřitele. Bylo by správné buď pásmo 3 roky / 50 % zrušit, nebo alespoň hranici oddlužení navýšit, říká Vít Jásek, výkonný ředitel Unie zaměstnavatelských svazů.

Vypadá to, že se alespoň zčásti dočká. Poslanci Marek Výborný (KDU-ČSL) a Petr Sadovský (ANO) totiž navrhují zvýšit hranici uhrazených dluhů na 60 procent. Tento návrh přitom podporuje například i Patrik Nacher, autor jiného, již zmíněného pozměňovacího návrhu. Ten také vysvětluje, proč má rychlejší varianta oddlužení smysl.

Rozumím argumentům věřitelů, ale cílem novely by mělo být pomoci dlužníkům, aby nezůstali v šedé ekonomice, motivovat je k vyšším příjmům a přimět je, aby neodkláněli příjmy. Podle mě je to správná cesta, která nakonec může pomoci i věřitelům. Dnes je to nastavené tak, že systém lidi v oddlužení nijak nemotivuje k vyšším výdělkům. Stačí jim splatit 30 procent dluhů. Proč by měli vydělat něco navíc? Nová tříletá varianta tyto lidi může rozhýbat a pomoci jim tak i v budoucnu – budou například aktivně hledat lépe placenou práci nebo nebudou odmítat povýšení, říká Nacher.

V budoucnu by pak podle Nachera bylo vhodné změnit výpočet takzvaného nezabavitelného minima, aby dlužníkům zůstávalo více peněz, když více vydělávají. Dnes pro jednotlivce platí, že když má čistou mzdu vyšší jak 15 600 korun, tak mu vždy zůstane jen 9340 korun. Změny v nezabavitelném minimu namísto rychlejší tříleté varianty oddlužení navrhuje poslankyně Jana Levová (SPD). Její návrh zřejmě nemá šanci získat podporu, změnu pravidel u nezabavitelného minima ale už připravuje i ministerstvo spravedlnosti.

Ve sněmovně by také mělo dojít ke zrušení původně navržené hranice 2,2 milionu korun (tisícinásobek existenčního minima), což měla podle Pelikánova návrhu být maximální možná výše dluhu pro vstup do vstřícnějších variant oddlužení (než je původních minimálně 30 % za pět let).

Jen pro staré dluhy

Zástupcům věřitelů by se zamlouval návrh poslance a bývalého ministra spravedlnosti Pavla Blažka (ODS), který by mírnější způsoby oddlužení oproti dnešku umožnil jen lidem s dluhy, které vznikly před prosincem roku 2016. Od té doby platí nový zákon o spotřebitelských úvěrech.

Blažek připomíná, že tento zákon posílil povinnost věřitelů posuzovat schopnost dlužníka splácet úvěr, omezil výši úroků z prodlení a smluvních pokut, které mohou být po dlužníkovi požadovány. Zároveň platí, že od tohoto data nelze již sjednávat se spotřebiteli rozhodčí doložky. 

Domnívám se, že při přiznávání beneficia zvýhodněných režimů oddlužení je třeba rozlišovat mezi dlužníky, jejichž závazky vznikly v období před tímto datem (1. 12. 2016) a kteří si s sebou často nesou zátěž pravomocně přiznaných, leč dnešní optikou nespravedlivých a nezákonných, nároků, a dlužníky, kteří se zadlužují teprve nyní a jsou právním řádem mnohem lépe chráněni. Pokud bychom těm, kteří se zadlužují nyní, přiznali stejně výhodné podmínky oddlužení, nejednalo by se již o nápravu dřívějších nespravedlností, ale o benefit, který by dlužníky fakticky podporoval v rizikovém chování, které lze označit za morální hazard, zdůvodňuje svůj návrh Blažek.

Skrytá nula pro věřitele?

Další návrhy jsou naopak k dlužníkům vstřícnější. Kateřina Valachová (ČSSD) navrhuje kratší oddlužení (tříleté) automaticky přiznat starobním důchodcům a osobám postiženým invaliditou druhého nebo třetího stupně. Délka by byla nezávislá na tom, jakou část dluhu se jim podaří splatit. Takové oddlužení by mohli využít jen jednou za život.

Valachová také navrhuje, aby oddlužení pro další lidi skončilo po pěti letech automaticky úspěšně, pokud by nebylo v předchozím průběhu zrušeno. Odmítá tedy soudní přezkum, pokud by nebylo splaceno 30 procent dluhů.

Jan Farský (STAN) pak navrhuje oddlužení totálně zjednodušit a umožnit jeho trvání jen po dobu tří let. O úspěšném oddlužení by nerozhodoval soud, ale insolvenční správce. Pro společnost jako celek je nejlepší co nejrychlejší začlenění dlužníků zpět do normálního života. Zvýší to motivaci lidí pracovat, klesnou výplaty sociálních dávek a narostou odvody, poklesnou sociálně-patologické jevy, argumentuje Farský.

Výrazně proti posledním dvěma zmíněným pozměňovacím návrhům jsou banky. Přijetím těchto návrhů by se skutečně zásadně zpochybnilo staré zavedené pravidlo, které říká, že dluhy se mají platit, což bych považoval za společensky velmi erozivní a nefér vůči těm dlužníkům, kteří mají dobrou vůli své dluhy řešit, říká Filip Hanzlík z České bankovní asociace.

Podle něj oba tyto návrhy nejsou ničím jiným než původně navrhovaným konceptem v podstatě garantované a státem posvěcené nuly pro věřitele. Jde tedy podle něj o ještě vstřícnější ekvivalent „Pelikánovy sedmiletky“.

Dominik Feri (TOP 09) navrhuje možnost přerušení oddlužení na dobu až šesti měsíců. Soud by o něm mohl rozhodnout nejdříve po třech letech aktivního splácení, a to jen dlužníkovi, který by splatil alespoň 20 procent pohledávek nezajištěných věřitelů. Dlužník by tak nemusel po tuto dobu splácet a mohl by si vyřídit záležitosti běžného občanského života, například nechat si opravit rozbitou lednici či koupit svému dítěti vybavení do školy, zdůvodňuje Feri.

Poslanci také předpokládají po účinnosti nových pravidel zvýšený zájem o oddlužení a snaží se řešit i to, jak to zvládnou úřady insolvenčních správců. Například podle Marka Bendy (ODS) by to mohlo vyřešit zpřístupnění profese insolvenčního správce i soudním exekutorům (Bendův návrh). Po této možnosti exekutoři už nějakou dobu volají.