Hlavní navigace

Dluhová amnestie, nebo nutná pomoc? Zeptali jsme se, jak změnit osobní bankrot

Autor: Depositphotos
Jiří Hovorka

Lidem s nezvladatelnými dluhy má pomáhat oddlužení, neboli osobní bankrot. Poslanci rozhodují o tom, zda se podstatně změní. Je podle expertů vůbec třeba něco měnit? A pokud ano, jak?

Doba čtení: 11 minut

Osobní bankrot se brzy změní, zřejmě ale ne tak, jak si to představoval bývalý ministr spravedlnosti Robert Pelikán. V poslanecké sněmovně je už několik měsíců „zaparkovaný“ jeho návrh, který počítá se sedmiletou variantou oddlužení. Při té by stačilo platit poplatky insolvenčním správcům, které dělají momentálně 1089 korun za měsíc.

K Pelikánovu návrhu vznikla už řada pozměňovacích návrhů, nejviditelnější je ten od poslanců ANO Taťány Malé a Patrika Nachera. Místo sedmileté varianty oddlužení navrhuje nástup do pětiletého oddlužení i pro ty, kteří nemají příjem na to splatit 30 procent dluhu. Na konci oddlužení by pak soud rozhodl, jestli se snažili dluhy dostatečně splatit a jsou tedy oddluženi.

Návrh na nové oddlužení by měli poslanci projednat ve druhém čtení na začátku října. Do finálního hlasování je tak ještě několik týdnů čas. Co poslancům radí experti? Zeptali jsme se.

Filip Hanzlík, náměstek výkonného ředitele České bankovní asociace

Je nutné měnit současné podmínky oddlužení?

Soudě podle výsledků rozsáhlého šetření ohledně efektivity oddlužení v posledních deseti letech, které provedla a letos v červnu prezentovala společnost Insolcentrum, dosavadní systém oddlužení funguje překvapivě dobře. Více než polovina dluhu byla zaplacena ve zhruba 56 procentech případů a v téměř čtvrtině řízení zaplatili dlužníci dokonce 100 procent svých nezajištěných dluhů. To jsou pozoruhodná čísla.

Ze statistických zjištění ČNB i Eurostatu dále vyplývá, že platební morálka českých domácností se jednak dlouhodobě zlepšuje a momentálně je prakticky téměř nejlepší v celé Evropě. Problémem nicméně zůstává takzvané historické zadlužení, tedy dluhy vzniklé v souvislosti s finanční krizí koncem první dekády tohoto století, a dále určitý okruh dluhů obecně vzniklých v právním prostředí před nabytím účinnosti nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy před 1. prosincem 2016. 

V souvislosti s těmito dvěma množinami dluhů a sociálně-politickým problémem, který představují, se nejčastěji hovoří o dluhových pastech či spirálách. Ve vztahu k nim je současné nastavení parametrů oddlužení příliš přísné.

Když už by ke změnám mělo dojít, je podle vás vhodnější návrh z dílny bývalého ministra spravedlnosti Roberta Pelikána se sedmiletou možností oddlužení, nebo se přikláníte spíše k pozměňovacímu návrhu poslance Patrika Nachera?

Myslím, že původní vládní návrh tzv. oddlužovací novely je v řadě ohledů překonán, alespoň soudě podle směru, kterým se ubírá odborná debata v příslušných parlamentních výborech a podvýborech. A je to tak dobře, dodal bych, neboť ten původní návrh jsem vždy považoval za neudržitelný.

Návrhy pana poslance Nachera představují jistou nezbytnou korekci vládního textu, nicméně i v rámci těchto návrhů lze dospět k tzv. nulovému oddlužení, tedy nulovému ve vztahu k pohledávkám věřitelů.

Zaznamenal jsem však i návrh, který „věřitelskou nulu“ eliminuje tím, že dlužník může setrvat v oddlužení jen tehdy, pokud kromě odměny insolvenčního správce zároveň průběžně platí určitý nízký násobek této odměny ve vztahu k věřitelům. To je zajímavý koncept, který by významně redukoval míru morálního hazardu, se kterým vládní návrh pracoval.

Přílišné rozvolnění podmínek vstupu do oddlužení s sebou také ponese výrazně vyšší nápor práce u insolvenčních správců a insolvenčních soudů, což je podle mého neřešitelné bez masivního personálního posílení obou těchto profesních skupin. Nejsem si jistý, že stát je na takové posílení připraven, že s ním reálně počítá. Bez něj se ale nový systém zasekne a nebude plnit svůj účel.

Jsou nějaké další věci, které by se u oddlužení měly změnit?

Ve vztahu k projednávané novele bych se velmi přimlouval za to, aby se v ní neobjevila kategorie tříletého oddlužení s podmínkou splacení 50 procent dluhů. To je přímá výzva k tomu, aby žádný z věřitelů neobdržel na své pohledávky více než 50 procent, což je absurdní.

Za výrazně neadekvátní také považuji míru ochrany obydlí dlužníka (zejména ve srovnání s podobnou ochranou v exekučním řízení) a dále pak koncept, podle kterého by vzorec pro určení hodnoty „nezpeněžitelného“ obydlí měl být stanoven v prováděcí vyhlášce – to by přineslo zbytečnou právní nejistotu jak pro věřitele, tak ale i pro dlužníky.

Vrátím-li se k odpovědi na první otázku, mám za to, že případné benevolentnější podmínky pro oddlužení by měly být nasměrovány směrem do minulosti, tedy tak, aby se vztahovaly na ono historické zadlužení, neboť to je objektivní a palčivý problém. Směrem do budoucna, tedy pro spotřebitelské dluhy vzniklé po nabytí účinnosti  nového zákona o spotřebitelském úvěru, bych se ale přimlouval spíše za zachování stávajícího modelu oddlužení.

Daniel Hůle, analytik společnosti Člověk v tísni

Je nutné měnit současné podmínky oddlužení? 

Jednoznačně je potřeba podmínky změnit. Dlouhodobě je ročně schvalováno přibližně 20 tisíc insolvencí, ačkoli máme přibližně půl milionu lidí, kteří mají tři a více exekucí. Jednoznačně vychází i mezinárodní srovnání. Okolo nás a na západ od Česka není jediná země v EU, která by neumožňovala takzvané nulové oddlužení. Horší podmínky mají pouze na Balkáně.

Jste pro Pelikánův, nebo Nacherův návrh?

Již návrh exministra Pelikána představoval takřka neúnosný kompromis vůči zájmům vymahačské lobby. V EU je nejdelší lhůta pro oddlužení pět let. Sedm let je tak extrémně dlouhých. Na druhou stranu tolikrát zmiňovaný pozměňovací návrh Nacher/Malá jen jinými slovy říká to, co platí již nyní. Jediný faktický rozdíl je, že na začátku nebudou testovány příjmy dlužníků, takže to bude otevřeno fakticky všem, ale kdo nesplatí minimálně 30 procent, nebude mít jistotu oddlužení, i když neporuší žádné jiné podmínky. Tento návrh tak zakládá nespravedlnost v praktické nepředvídatelnosti rozhodování soudů. 

Jsou nějaké další věci, které by se u oddlužení měly změnit?

Všechny aktuální varianty počítají se zcela absurdní bariérou v podobě hranice výše dluhů, kterou nesmí dlužník přesáhnout, aby měl šanci být oddlužen, i když nesplatí oněch 30 procent. Je to taková pomyslná hranice viny a prakticky to znamená, že opravdu předlužení lidé nebudou mít šanci se z toho dostat. Tato hranice popírá smysl oddlužení a Sociální demokracie dokonce navrhuje tuto hranici ještě snížit, takže by na oddlužení prakticky nedosáhli lidé s dluhy nad 1,1 milionu Kč.

Co považuji skutečně za absurdní, je, že úprava počítá i nadále s paušální odměnou insolvenčních správců, což je ve srovnání se zahraničím spíše unikátní. Insolvenční správce tak nebude vůbec motivován dlužníka kontrolovat. Čekal bych, že vlivní věřitelé projeví větší předvídavost a budou se snažit zvýšit motivaci insolvenčního správce kontrolovat dlužníky. Na to ale ministerstvo i poslanci zcela rezignovali. 

Jinak zásadní je, že v EU čeká na podpis Evropskou komisí směrnice zavádějící povinně nulové oddlužení pro živnostníky za tři roky. V rámci transpozice směrnice přitom s největší pravděpodobností dojde k rozšíření účinnosti i na spotřebitele, což by učinilo z aktuální poslanecké debaty legislativní frašku. Je škoda, že jen málo poslanců kouká trochu dopředu, většina je při hledání řešení zahleděna na Balkán.

Michal Žižlavský, člen představenstva České advokátní komory a předseda Rady expertů Asociace insolvenčních správců

Je nutné měnit současné podmínky oddlužení? 

Oddlužení spotřebitelů je nástroj, který funguje, na rozdíl od konkurzu podnikatelů a korporací. Věřitelé dostávají v oddluženích v průměru zpět více než 50 procent svých pohledávek. V konkurzu jsou to jen jednotky procent. Měli bychom proto být opatrní, když měníme něco, co funguje.

Pro zmírnění podmínek pro vstup do oddlužení ale existují silné důvody. Je to cesta, jak dostat spotřebitele z dluhových pastí. Ti pak mohou vystoupit z šedé zóny, legálně pracovat a obnovit cyklus spotřeby, což prospívá ekonomice. Změna podmínek pro oddlužení je proto žádoucí. Musíme ale dobře nastavit technické parametry a počítat s vyššími náklady. Jinak vylijeme s vaničkou i dítě.

Jste pro Pelikánův, nebo Nacherův návrh?

Přikláním se k návrhu poslance Nachera. Odpovídá to lépe chystanému evropskému právnímu rámci, který budeme muset brzy respektovat.

Jsou nějaké další věci, které by se u oddlužení měly změnit?

Největší problém představuje oddlužení živnostníků. Zde není dořešena otázka postižitelných příjmů. To zbavuje živnostníky možnosti nakupovat zásoby a provozovat podnik. Přitom by právě z provozu svého podniku mohli splácet dluhy.

Pavel Staněk, prezident České asociace věřitelů

Je nutné měnit současné podmínky oddlužení? 

Současný systém dle našeho názoru funguje poměrně dobře a obecně v něm není potřeba dělat žádné zásadnější změny. Zvláště pak ne změny, které by do budoucna poskytovaly dlužníkům neúměrně snadnou cestu, jak se zbavit svých závazků, a popíraly tak základní pravidlo, že dluhy se mají platit.

V souvislosti s aktuální předlužeností části českých občanů, která je zcela bezpochyby problémem, který je potřeba řešit, je nutné si uvědomit jednu důležitou věc. V minulosti se skutečně mohlo stát, že se někteří lidé dostali do dluhové pasti ne tak úplně svojí vinou a dluhy jim z důvodu neúměrných sankcí, poplatků a dalších nákladů narostly do nesplatitelné a nespravedlivé výše. Těmto lidem je zapotřebí podat pomocnou ruku, kterou by zřejmě mohlo představovat právě oddlužení.

Zároveň je ale potřeba pamatovat na to, že dnes se již lidé zadlužují za diametrálně odlišných podmínek. V posledních letech byla přijata celá řada úprav, které zlepšily postavení dlužníků – došlo k výraznému zlevnění vymáhání snížením advokátního a exekučního tarifu, proběhla humanizace exekucí, byly zakázány rozhodčí doložky, a především byl přijat nový zákon o spotřebitelském úvěru.

Dlužníci jsou tedy před pádem do dluhové pasti již výrazně lépe a dalo by se říct dostatečně chráněni a není důvod jim poskytovat další úlevu v podobě snadnějšího oddlužení. Pakliže bychom uvažovali o zmírnění pravidel oddlužení pro osoby, které se zadlužily ještě za starých podmínek, pak by se taková úprava musela dotknout pouze dluhů, které vznikly před rokem 2016, kdy byl přijat zmíněný zákon o spotřebitelském úvěru.

Když už by ke změnám mělo dojít, je vhodnější návrh z dílny bývalého ministra spravedlnosti Roberta Pelikána se sedmiletou možností oddlužení, nebo se přikláníte spíše k pozměňovacímu návrhu poslance Patrika Nachera?

Návrh ministerstva spravedlnosti počítá celkem se třemi variantami oddlužení, které se liší svou délkou a minimální výší dluhu, kterou by dlužník musel v daném období splatit. V nejkratší variantě by se podle něj dlužník mohl zbavit veškerých svých závazků již po třech letech, pakliže by se mu v daném časovém horizontu podařilo splatit minimálně 50 procent přihlášených pohledávek. Druhá varianta je shodná se stávající úpravou, tedy vyžaduje splacení alespoň 30 procent dluhu v horizontu pěti let.

Asi nejvíce zásadní změnou je potom třetí, sedmiletá varianta, která by po dlužníkovi nevyžadovala vůbec žádnou minimální úroveň splacení dluhu. To znamená, že dlužník by se touto cestou mohl oddlužit, aniž by věřitelům splatil třeba jen jedinou korunu. Jediné, co by musel hradit, je poplatek insolvenčnímu správci. V praxi by to znamenalo, že osoba, která si vezme úvěry či vytvoří jiné závazky ve výši až 2 200 000 korun, může tuto částku bez starostí zkonzumovat a následně zaplatit pouhých 84 000 korun insolvenčnímu správci. Taková situace by byla krajně nespravedlivá a zároveň v rozporu se základními principy právního státu i soukromého práva.

Za žádoucí nepovažujeme ani zkrácenou tříletou variantu oddlužení. Data jasně ukazují, že 16 procent oddlužení je dnes ukončeno splacením celého dluhu a více než 42 procent dlužníků pak v horizontu pěti let dokáže splatit více než jeho polovinu. V případě zavedení zmíněné tříleté varianty by ovšem lidé, kteří doposud byli schopni splácet více, pravděpodobně zůstali jen u oněch potřebných 50 procent, přestože by mohli splácet dále a uhradit tak větší část dluhu. Neexistuje přitom žádný oprávněný důvod, proč by mělo docházet k takovému krácení míry uspokojení věřitele, když značná část dlužníků je a pravděpodobně i nadále bude schopná splácet více.

K novele ministerstva spravedlnosti se mezitím ve sněmovně sešlo několik desítek pozměňovacích návrhů a některé z nich předčí svou promyšleností a svými důsledky původní návrh. Za jeden ze smysluplných návrhů lze považovat návrh Patrika Nachera, který je určitou alternativou původně navrhované sedmileté, resp. nulové varianty. Jeho přijetí by znamenalo velmi radikální rozvolnění podmínek oddlužení, které by mohlo pomoci dostat se z dluhové pasti řadě občanů, zároveň však na rozdíl od původního návrhu garantuje věřitelům alespoň určité minimální uspokojení, a eliminuje tak situaci, kdy by dlužník uhradil pouze poplatek insolvenčnímu správci, aniž by se věřitelé dočkali jediné koruny.

Jsou nějaké další věci, které by se u oddlužení měly změnit?

Za velmi smysluplný považujeme návrh, kterým by byla motivačním způsobem zvýšena částka, která je dlužníkovi ponechána po provedení srážek z příjmu. Dlužníci dnes nemají žádnou motivaci snažit se najít si další přivýdělek či lépe placenou práci, protože z peněz, které vydělají navíc, jim nic nezůstane. Pakliže by se částka, která dlužníkovi zůstane, zvyšovala úměrně výši jeho příjmů, byli by dlužníci daleko více motivováni ke zvyšování těchto příjmů a ruku v ruce s tím by se samozřejmě zvyšovalo i uspokojení věřitelů. Změna by tedy byla velmi přínosná jak pro dlužníky, tak i pro věřitele.

diners2018

S ohledem na to, že někteří lidé upadli do dluhové pasti vinou neúměrného navýšení dluhu o úroky, sankce a další příslušenství, považujeme za velmi žádoucí i návrh, podle kterého by toto příslušenství bylo uspokojováno v režimu tzv. podřízených pohledávek, tedy až po úplném uhrazení všech ostatních pohledávek zahrnutých do oddlužení. Současně by se k těmto podřízeným pohledávkám nepřihlíželo při posuzování toho, zda dlužník naplnil podmínky oddlužení, a může tedy být úspěšně zbaven svých ostatních dluhů. To by výrazně zvýšilo šanci dlužníků na úspěšné ukončení oddlužení a zároveň vedlo také ke spravedlivějšímu rozdělování splacené částky mezi jednotlivé věřitele.

V neposlední řadě by bylo vhodné prodloužit lhůtu k přihlašování pohledávek věřitelů do insolvenčního řízení, která dnes činí pouhých 30 dnů. Zejména drobní věřitelé tuto lhůtu často promeškají, neboť se o podání dlužníkova návrhu na oddlužení obvykle dozvědí až s delším časovým odstupem. V takovém případě potom ztrácejí nárok na jakékoli uspokojení své pohledávky. Podporujeme proto pozměňovací návrh, který navrhuje prodloužení lhůty pro přihlášení pohledávek na 60 dnů. Zároveň navrhujeme v zákoně zakotvit také možnost prominutí promeškání lhůty pro přihlášení pohledávek tak, jako je tomu například v německé či rakouské právní úpravě.

Našli jste v článku chybu?