Žalovanému dlužníkovi uložil soud prvního stupně, aby zaplatil věřiteli 10 600 Kč s příslušenstvím (a samozřejmě také nemalé náklady řízení 11 932 Kč). Dlužník se proti tomu odvolal, ale odvolací soud jeho odvolání zamítl jako nepřípustné (a uložil mu zaplatit náklady odvolacího řízení 2226,40 Kč).
Jde-li o málo peněz, jsou omezeny opravné prostředky
Podle ust. § 202 odst. 2 občanského soudního řádu (o. s. ř.) není totiž odvolání, ač je jinak běžným-řádným opravným prostředkem, přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky (např. úrokům z prodlení) se přitom nepřihlíží (úroky se tedy k jistině dluhu pro tyto účely nepřipočítávají). Odvolání je přípustné jen u rozsudku pro uznání a rozsudku pro zmeškání (o kontumačním rozsudku jsme psali v článku Kontumační rozsudek pro zmeškání: každý svého štěstí strůjcem, to platí i u soudu).
Dovolání k Nejvyššímu soudu ČR pak není přípustné proti rozsudkům a usnesením, jimiž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. To však neplatí, jestliže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovně-právní spory (mezi vámi a zaměstnavatelem). Příslušenství pohledávky se ani tady nepočítá.
Nešlo o spor věřitele a dlužníka, ale dlužníka a soudu
K placení odsouzenému dlužníkovi tedy nezbylo než si podat ústavní stížnost k Ústavnímu soudu. Namítal podivný postup odvolacího soudu, který nejprve určil den, na který nařídil odvolací jednání, poté však jednání odročil na neurčito s tím, že ve věci bude rozhodnuto bez jednání. Následně vydal odvolací soud usnesení, jímž odvolání jako nepřípustné odmítl, neboť soud prvního stupně rozhodl podle něj celkem o částce 10 600 Kč. Ta se ovšem sestává ze dvou samostatných nároků uplatněných žalobcem v jedné žalobě, a jde tedy o dva nároky na zaplacení bagatelních částek (2 × 5300 Kč).
Stěžovatel měl za to, že rozdělení žaloby na dvě samostatné bagatelní věci odvolacím soudem není správné a z povahy věci neplyne. Žalobní tvrzení bylo shodné, lišilo se pouze časovým obdobím pojištění a datem urgence, k oběma nárokům bylo vedeno stejné dokazování. Navíc soud prvního stupně sice uložil dlužníkovi zaplatit, ale zároveň poučil dlužníka o možnosti podat proti rozsudku odvolání. S tím ale nesouhlasila soudkyně (předsedkyně senátu odvolacího soudu), kterou vyzval Ústavní soud k vyjádření, když uvedla, že jednou žalobou byly uplatněny dva samostatné nároky na dlužné pojistné (za tzv. povinné ručení) za jiná období, v jednom případě byly přiznány zákonné úroky od 17. 9. 2011 a ve druhém od 20. 8. 2012. Každý nárok mohl být uplatněn samostatnou žalobou, přičemž by ke každému bylo třeba provádět samostatné dokazování k odlišným skutkovým okolnostem. Jde tedy o dva nároky nepřesahující částku 10 000 Kč, byť součet uplatněných peněžitých nároků činil 10 600 Kč.
O předmětu sporu nerozhoduje soud, ale žalobce
Ústavní soud tedy konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z předpokladu, že je primárně věcí soudu, jak posoudí žalobní návrh z hlediska výše žalované částky, respektive co do tzv. bagatelní hranice rozhodné pro přípustnost odvolání (ust. § 202 odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud je naopak přesvědčen, že je primárně věcí vaší coby žalobce, jakým způsobem v duchu dispoziční zásady ovládající sporné řízení zkumuluje své nároky do jedné žaloby – jakého peněžitého plnění
se v jednom řízení domáhá, a pokud sečte
více nároků do jedné žaloby, pak to zásadně nemůže mít vliv na přípustnost odvolání, i kdyby jednotlivé dílčí nároky
hranici bagatelního sporu nepřesahovaly. Rozhodnete-li se ze sobě jasných a srozumitelných důvodů podat žalobu, kterou se domáháte zaplacení opakovaného plnění založeného na jednom skutkovém základě, není možné, aby soud pro zjednodušení či zpřehlednění takto projevenou vůli měnil, bez ohledu na to, který z účastníků je takovou změnou dotčen, resp. zda je taková změna fakticky ve váš prospěch, jako tomu bylo v projednávané věci. Ústavní soud dospěl k závěru, že výklad provedený odvolacím soudem je proti smyslu zákona a v rozporu s právem na spravedlivý proces. Je zcela vaší věcí coby žalobce, čeho se domáháte, a je-li rozhodnuto o žalobě a výsledné peněžité plnění převyšuje limitní hranici danou v ust. § 202 odst. 2 o. s. ř., není v pravomoci (odvolacího) soudu tuto částku následně dělit na dílčí plnění
, která, každé samostatně, limit 10 000 Kč nepřesáhnou. Zákon v naposledy citovaném ustanovení hovoří o peněžitém plnění
, nikoliv o dílčích nárocích
.
Postup zvolený odvolacím soudem nepřípustně omezuje žalovaného v právu na spravedlivý proces, na projednání jeho věci nestranným a nezávislým soudem, neboť mu fakticky odnímá odvolací instanci
. Uvedený postup je o to absurdnější, mají-li obě požadovaná peněžitá plnění (2 × 5300 Kč) společný skutkový základ – jde o žalobní nárok uplatněný na totožném závazkovém základu a toliko za dvě různá období, navíc na sebe bezprostředně navazující, přičemž rozdělení na dva samostatné nároky bylo možno dovozovat výhradně z toho, že jste jako žalobce sami a na základě svých vlastních pohnutek rozdělili nárok do dvou samostatných období, před podáním žaloby jste jej na stěžovateli za každé období vymáhali zvlášť, následně ovšem nárok zažalovali vcelku za obě období. Ústavní soud tedy rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Nelze předjímat výsledek odvolacího řízení. Bude však na odvolacím soudu, aby věc meritorně projednal, a není možné se projednání tímto způsobem vyhnout.
Shrnutí judikátu Ústavního soudu k přípustnosti odvolání v bagatelních věcech
Je zcela vaší věcí, čeho se svou žalobou domáháte. Pokud přitom v jedné žalobě spojíte několik i samostatně projednatelných nároků a nalézací soud (tj. soud prvního stupně) rozhodne o peněžitém plnění, není v pravomoci odvolacího soudu tuto částku následně členit na dílčí položky, které, každá samostatně, nedosahují hranice bagatelní částky pro odvolací řízení (ust. § 202 odst. 2 o. s. ř.). Opačný přístup je zásahem do práva na projednání věci nestranným soudem. (Podle nálezu Ústavního soudu spis. zn. IV.ÚS 3153/15, ze dne 27. 9. 2016.)
Podle mého názoru lze obdobně spojit i pohledávky dvou různých žalobců stojící na stejném skutkovém základě. Např. 2 osoby půjčí ve stejný den 3. osobě určitou částku, přičemž použijí stejný formulář smlouvy o zápůjčce nebo uznání dluhu.
Lepší pro věřitele i dlužníka
V daném případě, který projednával Ústavní soud, měl zájem na odvolání žalovaný dlužník, ale může to být i naopak. Kdyby žaloba byla zamítnuta, odvolání by nejspíš podával žalobce-věřitel. Soudy někdy vydávají prapodivná rozhodnutí, a je proto vždy lepší mít možnost, aby věc projednalo a posoudilo více soudních instancí, i když je to dražší. (Jde-li o částku do 10 000 Kč, není odvolání přípustné, pak už se lze event. bránit jen u Ústavní soudu, a to není jednoduché, je třeba prokázat porušení ústavních práv a musíte být povinně zastoupeni advokátem, kdežto před soudem první instance nebo odvolacím soudem můžete jednat sami nebo se nechat zastoupit i obecným zmocněncem, který sice není advokát, ale věci rozumí.) Více informací naleznete v článku Nemusíte utrácet za advokáta, zkuste „obecného zmocněnce“.
Spojení pohledávek je i levnější. V daném případě šlo o 2 × 5300 Kč, tedy 10 600 Kč. Soudní poplatek (za podání žaloby) činil 1000 Kč. Kdyby bylo žalováno dvakrát, činil by soudní poplatek dohromady 2000 Kč. Totéž platí i ohledně soudního poplatku za odvolání. Podobně levněji vyjdou i služby advokáta. Odměna za jeden úkon právní služby (např. sepsání žaloby pro věřitele, nebo naopak sepsání odvolání pro dlužníka) činí v případě, že jde o 10 600 Kč, 1540 Kč, ale když by šlo o 5300 Kč, činí odměna pro advokáta 1500 Kč, které je ovšem nutno zaplatit dvakrát, tedy 3000 Kč. (Ceny jsou uvedeny bez DPH a bez režijního administrativního paušálu 300 Kč za každý úkon právní služby.)
Je sice pravda, že zásadně nakonec neúspěšný účastník řízení zaplatí soudní výlohy úspěšnému účastníku, ale před českými soudy si nikdy nemůžete být jisti výsledkem, tak na to nelze spoléhat a je lepší od počátku šetřit. Co kdybyste úspěchu nedosáhli. O tom jsme psali v článku Kolik zaplatíte protistraně, když prohrajete soudní spor?
Lze spojit i více nároků se samostatným skutkovým základem
Více účastníků soudního řízení – sporu – má či mělo podobný problém, jak vidno, soudy si rády ulehčují práci a odmítají dát průchod spravedlnosti, kterou po nich lidé požadují. Podobnou, či chcete-li navazující, související problematikou nebo stejnou problematikou se zabýval i Nejvyšší soud ČR, který se vyjádřil ještě explicitněji, když ve svém usnesení spis. zn. 21 Cdo 3480/2015, ze dne 22. 9. 2016, uzavřel:
Je-li žalobou uplatněno několik nároků na zaplacení peněžité částky se samostatným skutkovým základem, pak soud ve vyhovujícím výroku rozsudku vždy žalovanému uloží povinnost k jedinému peněžitému plnění, které je součtem jednotlivých dílčích plnění (třebaže se samostatným skutkovým základem). Rozhodl-li soud prvního stupně v rozsudku o více nárocích se samostatným skutkovým základem, nezkoumá se přípustnost odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ve smyslu ust. § 202 odst. 2 o. s. ř. ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně. Z hlediska ust. § 202 odst. 2 o. s. ř. je rozhodující, zda celková výše peněžitého plnění, o němž bylo rozsudkem rozhodnuto (lhostejno, zda jedním, nebo více výroky), převyšuje 10 000 Kč, aniž by bylo významné, zda toto peněžité plnění představuje více nároků se samostatným skutkovým základem, z nichž některý (některé) uvedenou částku nepřevyšuje. I když tedy některý z více nároků na zaplacení peněžité částky se samostatným skutkovým základem, o nichž bylo rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně, nepřevyšuje 10 000 Kč, je odvolání proti rozsudku ve vztahu k tomuto nároku přípustné, převyšuje-li uvedenou částku součet nároků, o nichž soud v rozsudku rozhodl.
ČLÁNKY DO MAILU