Doručování je neduhem českého práva. Chystá se změna k lepšímu?

Doručování písemností je pro oblast práva jedním ze zcela zásadních institutů. S okamžikem doručení právo spojuje mnoho důležitých skutečností, odvíjí se od něj běh lhůt a má zásadní vliv na informovanost stran o průběhu řízení.

Bohužel je doručování rovněž jedním z nejvíce problematických institutů. Roztříštěnost úpravy do několika zákonů vede k nepřehlednosti a mnohdy i k zneužívání a obcházení pravidel, což má ve výsledku velmi neblahý vliv na stav českého právního prostředí. V článku se zaměříme na to, jaká jsou úskalí tohoto institutu a jaké změny se chystají do budoucna.

Funkční a životaschopná úprava doručování je pro právo zcela nezbytná. V soudních řízeních a řízeních před správními orgány – ale i v mnoha soukromoprávních vztazích – je okamžik doručení aktu práva straně sporu zcela klíčový. Odvíjí se od něj běh případných lhůt pro odvolání či podání odporu a především s uplynutím těchto lhůt spojený okamžik, v němž úkon nabývá právní moci. A jen pravomocné rozhodnutí může být závazné a po splnění dalších pravidel i vykonatelné. Z toho je jasně patrné, jak důležité pro fungování justice a státní správy doručování je. V čem je tedy hlavní problém?

Roztříštěná úprava vede k nepřehlednosti

Zásadním neduhem doručování je skutečnost, že v současné době nejsou jeho pravidla upravena dohromady v jednom zákoně. Jak občanský soudní řád (OSŘ), tak trestní řád pro věci soudní, tak správní a daňový řád pro záležitosti řešené před veřejnou správou mají každý svou vlastní úpravu, která se v detailech může odlišovat. Doručování v soukromoprávních vztazích je vůbec samostatnou kapitolou.

Přičteme-li k tomu fakt, že všechny tyto předpisy podléhají častým novelizacím, zjistíme, že pravidla pro doručování opravdu mohou být velmi nepřehledná nejen pro účastníky řízení, ale mnohdy i pro samotné soudní a správní orgány, které místy přistupují k jejich dodržování poněkud svérázně.

Fikce doručení – dobrý sluha, špatný pán

Samotným doručením se převážně rozumí okamžik, v němž se úkon dostává do dispoziční sféry účastníka, kterému byl adresován, a ten se s ním tak může seznámit. Zákon samozřejmě počítá s možností, že doručení účastníkovi není možné a pro tyto případy stanoví tzv. fikci doručení, kdy se písemnost považuje za doručenou po uplynutí stanovené lhůty, po kterou je uložena na poště, i když si ji adresát nevyzvedl.

Na jednu stranu se jedná o účinný prostředek proti těm, kteří se doručování převážně úředních písemností vyhýbají, na druhou stranu často dochází i k situacím, že písemnost je doručena na jinou adresu, než na které se adresát fakticky zdržuje. Účastník pak ani neví, že mu jakákoliv písemnost byla doručena, a vystavuje se tak kupříkladu riziku ztráty možnosti podat odvolání, když mu lhůta pro jeho podání uplyne vlivem fikce doručení, a řízení tak probíhá nadále v jeho nepřítomnosti.

Doručování na ohlašovnu aneb skrývat se nevyplácí

Často diskutovaným tématem bývá doručování písemností osobám, které jsou z různých důvodů k trvalému pobytu hlášeny na takzvaných ohlašovnách obecních úřadů. Rozpor mezi adresou trvalého bydliště a adresou, na které osoba skutečně pobývá, zdržuje se a přebírá si poštu, bývá většinou ve spojení s výše popsanou fikcí doručení hlavním kamenem úrazu celého procesu doručování.

Je na každém, aby úředním orgánům i soukromým osobám, od nichž očekává korespondenci, sdělil tu adresu, kde se bude s obsahem pošty moci reálně seznámit. Osoby s trvalým pobytem na ohlašovně obecního úřadu k tomuto kroku přistupují často s bláhovým domněním, že se tak vyhnou povinnostem, které jim z úředních písemností plynou. Opak je však pravdou, řízení se často protáhne, avšak v konečné fázi se ani tyto osoby plnění nevyhnou, právě díky fikci doručení aplikovatelné i na tyto případy.

V nevýhodě jsou pak ti poctiví, kteří jsou hlášeni na ohlašovně. Hlídat si poštu došlou na ohlašovnu je totiž mnohem náročnější nežli monitorovat poštu došlou na standardní adresu. Dopis došlý na obecní úřad je vzhledem k tomu, že zde fakticky nikdo nebydlí a nemůže si tak ani zásilku převzít, rovnou předán na poštu, kde je uložen s tím, že oznámení o nezastižení adresáta a uložení zásilky je ponecháno na úřadě. Po uplynutí úložní doby pak nastává fikce doručení a na rozdíl od klasických domovních adres není dopis většinou ani vhozen do schránky, protože žádná taková schránka obvykle neexistuje.

Datové schránky jako modernizace

Krokem využívajícím výhody moderních technologií bylo zřízení datových schránek pro elektronickou možnost komunikace, která je méně nákladná a rychlejší. Bohužel i v tomto případě, podobně jako u fikce doručení, se nápad, který má být v jádru usnadňujícím, v některých případech stává spíše přítěží.

Do datové schránky, má-li ji subjekt zřízenu, mu orgány soudní i správní doručují písemnosti primárně. Povinně kromě státních orgánů a institucí má datovou schránku každá právnická osoba a fyzické osoby si ji mohou nechat zřídit dobrovolně. Problémem však je, že mnozí vlastníci datové schránky s ní buď vůbec neumí pracovat, nebo je jejich přístup k jejímu kontrolování natolik laxní, že do ní zavítají jednou za dva měsíce, aby s hrůzou zjistili, že zde mají několik měsíc starých úředních zpráv. 

Svítá na lepší časy?

V současné době je spolu s připravovanou novelou OSŘ vyčleněn k samostatnému zrychlenému projednání zákon o doručování úředních písemností, který by měl výše popsané neduhy potlačit a úpravu sjednotit do jediného předpisu. Měl by se týkat jak pošty klasické, tak elektronické prostřednictvím datových schránek. Doufejme, že s přijetím zákona dojde k odstranění všech zmatků a nedorozumění spojených s doručováním a že zákon přispěje k celkovému zkvalitnění fungování justice, státní správy a práva vůbec.