Desetník: Snížení spotřebních daní lidem nepomůže!

DESETNÍK 70/2005 (14. 11. 2005 – 27. 11. 2005)

Snížení spotřební daní spotřebitelům nepomůže!

Není tomu tak dávno, kdy se ceny pohonných hmot šplhaly do závratných výšin, expedovány nebývale silnými hurikány, odstávkou mnoha rafinerií a vysokou poptávkou nejen z Číny. Řada států se snažila hledat řešení, jak dopad rostoucích cen ropy a benzínu odklonit od obyvatel. Řešení se nabízelo hned několik.

Spojené státy americké se vydaly nejen formou uvolnění části strategických rezerv (jehož oznámení mělo za následek sice okamžité snížení cen ropy, ale vzápětí po zprávách o stavu zásob, které tímto krokem poklesly, její opětovné zvýšení), ale i k žádosti o pomoc a uvolnění evropských rezerv. I Česká republika svou kapkou do rafinerií přispěla.

Zajímavou cestou se ale vydalo Polsko. Zvolilo přístup, který byl hojně diskutovaný – prosazovaný i odmítaný – v českých krajích, přístup, který USA použít nemohly. Snížení spotřební daně na pohonné hmoty. A v uplynulé dekádě polské ministerstvo financí zveřejnilo, jak snížení spotřebních daní pomohlo spotřebitelům.

No, pomohlo, ale nikoli spotřebitelům. Když polská vláda rozhodla o snížení spotřebních daní, zaslechl jsem z úst jednoho z nediplomatických vedoucích pracovníků polského petrochemického průmyslu nezapomenutelná slova: „To je dobře, že vláda snižuje spotřební daně. Alespoň se zahojíme z předchozích ztrát…“ – není to přesná citace, ale smysl je zachován.

Nulový dopad snížení spotřební daně na spotřebitele přiznala i polská vláda, jak o tom informovalo české Ministerstvo financí s radostným podtónem, neboť ustálo tlaky ze strany příznivců snížení spotřební daně, které by jen přispělo ke zvýšení schodku státního rozpočtu…

Zlatý Měšec 2005

Anketa Zlatý Měšec 2005 se blíží ke svému vrcholu. Máte poslední šanci přidat svůj hlas nejoblíbenější finanční instituci a zapojit se do slosování o hodnotné ceny – zájezdy v ceně 30 tis. Kč a 20 tis. Kč, mobilní telefon a mnoho dalších.

Bankovní poplatky: Jsou vysoké!

Zeptáte-li se téměř kohokoli, jaký je jeho názor na bankovní poplatky, odpoví vám, že jsou příliš vysoké. Je-li to politik, přidá k tomu ještě dovětek, že je třeba s tím něco udělat. Takto dopadla též anketa serveru Politikon.info mezi poslanci a senátory…

Ostatně být politikem v čase před volbami, na podobnou otázku zřejmě neodpovím jinak. Vždyť by to byla politická sebevražda. A tak má v tomto směru Ministerstvo financí volnou ruku a v zájmu snížení bankovních poplatků, „zlepšení“ vztahu mezi bankami a klienty a zvýšení transparentnosti v bankovnictví může parlamentem protlačit téměř libovolnou normu. A tak jich už třináct je na stole (připravují se) a dalších dvanáct je v záloze, kdyby banky zlobily.

Bankovní poplatky jsou politicky vděčné téma – každý volič je platí. A když volič slyší, že platí moc a že bude moci platit méně, tak na to slyší. A jako s klapkami na očích nevidí a neslyší, co s sebou „zlevnění“ poplatků přináší… a že banky nejsou hloupé, ale jsou schopny najít si jiné skulinky, kudy se k ziskům, které jsou cílem každého podnikání, dostat. (Kdo z vás, čtenářů, je živnostník či majitel firmy, mi jistě dá zapravdu, že zisk je hlavní cíl vašeho snažení – i když samozřejmě nemusí být jediným cílem.)

I na Měšci jsme se poplatkům bank věnovali, srovnávali jsme je se zahraničím, porovnávali a převraceli a výsledkem bylo jen zjištění, že banky na celém světě si účtují poplatky, a to mnohdy vyšší než v České republice, a téměř vždy vyšší, než je odpůrci bankovních poplatků předkládáno.

Tuto část Desetníku jsem začal slovy Zeptáte-li se téměř kohokoli, jaký je jeho názor na bankovní poplatky, odpoví vám, že jsou příliš vysoké. Možná vás zarazilo slůvko „téměř“ a marně jste hledali, kdo ve vašem okolí je spokojen s výší bankovních poplatků. Kupříkladu já jsem s výší bankovních poplatků spokojen. „Své“ banky (nikoli ve smyslu vlastnictví, bohužel) jsem si vybral z důvodů, které převyšují rozdíl mých aktuálních a nulových poplatků.

Zkušenost a ekonomická praxe mě naučily, že nic není zadarmo – kromě volných statků, kterých ubývá. Pokud nezaplatím přímo, musím je zaplatit nepřímo (např. se vedení účtu zdarma může promítnout do nižšího zhodnocení apod.), nebo musí zaplatit někdo jiný (pro příklad se porozhlédněte po této stránce, kterou čtete, aniž byste za ni museli jakkoli platit – spatříte reklamu, vzhledem k obsahu a zaměření Měšce.cz pravděpodobně finančních institucí). Dokonce i neziskové a dobrovolnické akce musí někdo zaplatit – přinejmenším jejich pořadatelé tím, že věnují svůj čas (a jak známo, čas jsou peníze) jejich přípravě a uskutečnění…

Můžeme vést diskusi na téma, zda banky mají zhodnocovat peníze nebo si nechávat platit za platební styk. To je hlavní dilema bankovních poplatků: Já bance peníze půjčuji, a ještě jí za to platím. Z historie pohledu světa je to ostatně jen pár okamžiků, kdy tímto způsobem fungovaly všechny banky – jako depozitní instituce, kdy si jejich klient za uložení peněz „do bezpečí“ ještě pěkně zaplatil… tím ovšem nechci přirovnávat současnou situaci v českém bankovnictví ke středověkému.

K tomu ještě doplnění – v pátek Antimonopolní úřad zastavil šetření vůči třem největším českým bankám ohledně podezření z kartelové dohody. Důvodem jsou konkurenční tlaky, které nedovolují dále zvyšovat poplatky tak, jako tomu bylo v letech 2000–03, píše se ve zprávě Atlantiku FT…

Zdravotnictví… zatím máme

Zdravotnictví se zmítá v krizi. Nejhorší na tom je, že místo řešení připravilo Ministerstvo zdravotnictví nucenou správu VZP a další vyhlášky, které budou mít velmi, ale velmi negativní vliv na hospodaření nejen VZP.

Mezi nejznámější připravované vyhlášky Ministerstva zdravotnictví patří zavedení mzdových indexů lékařů. Kdo by nepřál lékařům odpovídající platy! Já bych byl mezi posledními. Ale… vyhláška bez koncepce přinese do hospodaření pojišťoven další díru o velikosti 15 mld. Kč.

Minulé úterý se konala další konference z cyklu Zdravotnictví: šest klíčů k reformě, tentokráte Klíč šestý: role státu, krajů a obcí v systému zdravotní péče s podtitulem Jak moc potřebujeme stát ve zdravotnictví? Ani mě nepřekvapuje, že se odborná veřejnost shodla, že současné zásahy Ministerstva zdravotnictví jsou kontraproduktivní, situaci neřeší, navíc škodí.

Řešením není ani výměna ministra, náměstků, ředitelky VZP či kohokoli jiného. Řešením je jednoznačné vymezení rolí státu, které má nad zdravotním systémem dělat – dát jasná pravidla, kontrolovat dostupnost a kvalitu péče a neplést se do oblastí, kterou je schopna lépe zvládnout komerční sféra.

Na konferenci jsem se bavil s jedním ředitelem jedné nemocnice, kterého nechci z níže uvedených důvodů jmenovat. Nemocnici řídí poměrně netradičním způsobem, kterému se řada jiných nemocnic brání – pronajímá prostory nemocnice, zajišťuje agendu privátním lékařům a nesnaží se veškeré služby nabídnout ze svých zdrojů. Přínos je jak pro nemocnici (finanční), tak pro pacienty (širší zdravotní péče).

Co je ale nejzajímavější, vede nemocnici, která je příspěvkovou organizací, již druhým rokem bez jakéhokoli příspěvku a vede ji s „řízenou ztrátou“. Kdyby dosahoval zisku, přišel by o zdroje, které by mohl využít v příštím roce… Na přímou otázku, zda by byl schopen vést nemocnici se ziskem, odpověděl: Samozřejmě, ale proč bych to dělal?

Samozřejmě, proč by to dělal? S tím nelze než souhlasit. On by dosáhl zisku a přišel by o zdroje. Kdyby byla nemocnice transformována na obchodní společnost a dosáhl by zisku, získal by více zdrojů – ať již z nerozděleného zisku, snazších a levnějších úvěrů či dalších investic investorů. Každý racionální investor podporuje ziskové investice.