Hlavní navigace

Den daňové svobody, smutný "svátek" našich peněženek

13. 5. 2008
Doba čtení: 8 minut

Sdílet

Tak se k nám pomalu blíží den daňové svobody. Tento zvláštní den u mnohých z nás vyvolává otázky, k čemu vlastně je a proč se vlastně uvádí. Ukazatel naplnění státní pokladny našimi penězi není zrovna vhodný ke chlubení. Stát se někdy chová podobně jako mafie, jen má oporu v zákonech.

Den daňové svobody je symbolickým dnem, kdy občané daného státu „začínají vydělávat na sebe“. Jinak řečeno, vše, co do onoho dne vydělají, putuje do státní pokladny, a teprve poté mohou lidé volně rozhodovat, jak se zbytkem svého majetku naloží (i když vzhledem ke státnímu paternalismu ani to není tak jednoduché).

Den daňové svobody odhaduje Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) na základě statistik a je tedy skutečně jen symbolickým dnem, vychází ze statistik hrubého domácího produktu (HDP) a veřejných výdajů. Důležitá je však jeho názornost, a tím i srozumitelnost pro ekonomické laiky, nehledě na nutnost jeho podnětnost pro diskuse. U nás den daňové svobody vypočítává Liberální institut.

Neslavné červnové datum

Letos připadá den daňové svobody na 7. června, což je oproti loňsku zkrácení práce pro stát o čtyři dny, víceméně návrat do roku 2001. Jinak řečeno, abychom splnili své daňové povinnosti vůči státu, musíme 158 dní v tomto roce odevzdávat veškerý svůj výdělek do státní pokladny (viz obrázek).

Den daňové svobody 2008

Zdroj: www.danova-svoboda.cz

Státní aparát nás potřebuje

Výklad je jednoduchý. Ačkoliv pracujeme a vytváříme hodnoty po celý rok, stát nám upírá nárok na téměř 40 % našich výdělků poukazováním na „sociální spravedlnost“, „obecný prospěch“, „veřejný zájem“ a podobně. Jinými slovy, představitelé státu nám dávají najevo, že nejsme dostatečně inteligentní a zodpovědní na to, abychom rozhodovali o svých vydělaných penězích a svých životech. Paradoxně jsme však dostatečně inteligentní a zodpovědní na to, abychom vydělali dost peněz na platy těchto „moudrých a prozíravých“ jedinců a stejně tak jsme dostatečně inteligentní na to, abychom si ve volbách vybrali ty moudré a prozíravé politiky, kteří pak řídí život nás, hloupých a nezodpovědných.

Současně nám naznačují, že existuje jakási entita zvaná „veřejnost“ či „společnost“ která je nějak nadřazená, morálně, právně i intelektuálně, součtu jedinců tuto entitu tvořících. Takto popsáno to vypadá jako evidentní nesmysl, ale kdy jsme naposled od politiků slyšeli jasné, jednoznačné vyjádření?

Ohlédnutí po světě

Podívejme se, jak to vypadá u několika dalších států. Tak třeba nejmenší část svých výdělků odevzdávají státu občané Jižní Koreje (28.4.), Švýcarska (4.5.), Austrálie (5.5.), Irska (10.5.) a Slovenska (11.5.). Méně než v České republice musejí odevzdávat například lidé v USA, Norsku, Kanadě, Lucembursku a Japonsku. Naopak, nejvíce pak platí lidé ve Švédsku (14.7.), Francii (12.7.) a Dánsku (4.7.). Další „hladové“ státní aparáty jsou například v Maďarsku, Itálii a Belgii.

Ztracené finance v přerozdělování

Snad všichni ekonomové se shodnou na tom, že státní přerozdělování snižuje efektivitu ekonomiky. Naopak snad všichni představitelé státu (a „ekonomové“ státem zaměstnávaní) se shodují na tom, že státní výdaje jsou potřebné či dobré. Peněz ale ve státním rozpočtu nebude nikdy dostatek – politici budou vždy a za všech okolností omlouvat svá selhání nedostatkem financí. Mají-li představitelé státu pravdu, není nic jednoduššího než daňové sazby zvýšit na 100 % a kochat se blahobytem, který nám úředníci nadekretují. To už jsme tu jednou měli, nazývalo se to socialismem. Tehdy nejmodernější automobil vyprodukovaný socialistickým hospodářstvím, Škoda Favorit blahé paměti, byl již v první chvíli zastaralý oproti civilizovanému světu nejméně o patnáct let.

Množství peněz plynoucích ze státního rozpočtu na dotace zemědělcům, na státní zdravotnictví a vzdělávání, na policii a další státní složky se soustavně zvyšuje, ale nějak se není vidět, že by se zvyšovala efektivita či kvalita takto financovaných služeb, že by klesala zločinnost či stoupala objasněnost trestné činnosti. Bohužel.

Rovnost neexistuje

Stačí se podívat na čísla: životní úroveň a růst ekonomiky se zvyšují s tím, jak se státní výdaje limitně blíží nule (svobodný trh) a naopak – životní úroveň a růst ekonomiky jsou tím horší, čím vyšší je státní přerozdělování (kolektivismus). Není náhodou, že naprostá většina nejchudších zemí světa má ekonomiku svázanou tuhými regulacemi a politice vládne socialismus. Stejně tak není náhodou, že s rostoucím množstvím regulací a zvyšujícím se zdaněním v Evropské unii (EU) klesá rychlost růstu ekonomik a zvětšuje se mezera mezi ekonomikami EU a ostatními vyspělými státy se svobodnějším trhem, jako jsou například USA či Japonsko. Blahobyt nelze nařídit shora, rovnost nelze přikázat. Přinejlepším lze zbrzdit ty rychlejší, aby došlo k „poklesu nerovnosti“, ale tím i ke snížení celkového blahobytu.

Mafie podle zákona

Pokud stát někomu „dá“ nějaké peníze (ať už jsou to odměny zaměstnanců či dodavatelů veřejného sektoru, sociální a jiné dávky nebo třeba dotace), musí je před tím někomu odejmout. K tomuto odnímání stát používá hrozeb i faktického násilí (obstavení účtů, exekuce, věznění), podobně jako mafie při vymáhání výpalného, jen má oporu v zákoně – který sám tvoří. Mezi odnětím peněz jedné skupině a jejich přidělením jiné „musí“ stát uhradit „své“ náklady – tj. platy, cestovní náhrady a další, takže k příjemcům doputuje peněz podstatně méně, než kolik se vybralo. Přitom náklady na výběr některých daní činí v ČR až 75 procent!. A navíc, myslíte si, že příjemce těchto peněz si jich bude vážit a nakládat s nimi stejně efektivně, jako kdyby je sám vydělal?

Brzda ekonomiky

Lze vysledovat jasný trend mezi rychlostí růstu dané státní ekonomiky a rozsahem přerozdělování. Tam, kde je přerozdělování nižší, ekonomika roste rychleji a naopak. Dává to smysl – ti, kdo jsou schopni vydělávat nejvíce peněz a mohou si vydělané peníze ponechat, mohou zase více investovat. Díky státnímu přerozdělování o tuto schopnost částečně přicházejí. Slovy klasika: kapitalismus je nerovnoměrné rozdělení bohatství, socialismus je rovnoměrné rozdělení chudoby. Proč? Protože způsob rozhodování o penězích, praktikovaný státem, je ten nejhorší možný ze čtyř možností.

  1. Vlastní peníze pro vlastní potřeby – toto děláme každý den, a přirozeně se snažíme získat co nejvyšší kvalitu za co nejpříznivější ce­nu.
  2. Vlastní peníze pro cizí potřeby – například dárky. Většinou se snažíme držet cenu při zemi, přičemž kvalita není až tak rozhodující.
  3. Cizí peníze pro vlastní potřeby – tohle jsou politici při rozhodování o svých platech, náhradách, automobilech, budovách atd.
  4. Cizí peníze pro cizí potřeby – a tady rozhodují o penězích pro nás – motivace k efektivitě je nulová, stejně jako v předchozím případě, navíc motivace ke korupci je maximální – neboť „co z toho budu mít já?“

Najdeme řešení?

Zasazujme se o snižování státních výdajů, o to, abychom den daňové svobody slavili co nejdříve v roce. Hospodaření s vlastními penězi je tím nejefektivnějším ze všech možných způsobů a neposkytuje naprosto žádný prostor ke korupci. Pokud nemohu rozhodovat o cizích penězích, ale jen o svých vlastních, není možno mě uplácet – jedná se pouze o běžnou tržní transakci, nikoliv o korupci. Na tom (pro někoho paradoxně) nejvíce vydělají skupiny nízko- a středněpříjmové.

Jak to? Svobodná ekonomika umožňuje mobilitu mezi příjmovými skupinami, zatímco ekonomika dirigistická konzervuje stávající stav a tuto mobilitu ztěžuje nebo zcela znemožňuje. Převážná většina možností, jak zbohatnout v dirigistické ekonomice, se váže buď na politiku nebo na kriminalitu – všichni máme v čerstvé paměti politiky, kteří si náhle, po vstupu do politiky, byli schopni dovolit drahé nemovitosti, že?

Svoboda versus byrokracie

Ve volnotržní ekonomice může kdokoliv začít podnikat, s minimálními náklady na samotný začátek, v podstatě stačí rozhodnutí. Pokud má dobrý nápad a dobře ho zrealizuje, zbohatne.

V dirigistické ekonomice se rozhodnu podnikat a musím splnit hromadu byrokratických požadavků. Jakmile se mi podaří získat povolení poskytovat užitečné služby či produkty svým zákazníkům a mám dobrý nápad, jeho realizace je opět komplikována byrokracií a regulacemi. Navíc zisk, který generuji, mi bude z jisté nemalé části odňat ve jménu „sociální spravedlnosti“ a vynucené solidarity (což je protimluv), takže moje zbohatnutí bude významně odsunuto, ne-li přímo znemožněno. Například ve Švédsku za posledních 50 let nevznikla jediná velká, významnější firma.

Ponechání peněz v rukou těch, kdo je vydělali, umožňuje těmto lidem vydělat ještě více (nebo více odpočívat či přispívat na dobročinnost) a zvyšovat tak svou životní úroveň a zprostředkovaně i životní úroveň ostatních. Adam Smith by k tomu asi také měl co říci (pozn. red. zakladatel ekonomické vědy a otec klasické ekonomické školy).

Ziskový podnikatel jako zločinec

Ziskový motiv není nic zvráceného (jak tu a tam prohlašují naši socialisté, konkrétně třeba pan Jiří Paroubek ve „vysvětlení“ své 200 km/h jízdy) – naopak, zisk je signálem, že něco dělám dobře a lidé jsou dobrovolně (sic!) ochotni mi platit za moje služby či výrobky (a ano, i zaměstnanec vlastně prodává své služby).

Všimněme si i toho, že ti, kdo především brojí proti nemorálnosti zisku a „vykořisťování“ jsou v naprosté většině placeni z peněz získaných násilným způsobem – daněmi – a nepotřebují tedy žádný zisk generovat: především politici, levicoví intelektuálové zaměstnávaní státem a konečně představitelé církví (což je obzvláště pikantní).

A ještě všimněme, že v ČR je slovo „podnikatel“ už stavěno téměř na roveň slova „kriminálník“, k čemuž bohužel přispívají i masová média. Pokud člověk – nepodnikatel – něco provede (např. zaviní dopravní nehodu), novinový titulek bude znít zřejmě Muž zavinil nehodu. Pokud však tuto nehodu zaviní podnikatel, titulek jednoznačně zní Podnikatel zavinil nehodu.

Zisk podnikateli umožní několik věcí: investovat do svého či cizího podnikání, nebo do sebe a své rodiny (vzdělání), rozšířit výrobu, najmout další pracovníky a zvýšit tak svůj budoucí potenciální zisk (tedy možnost uspokojit přání více zákazníků než doposud), nebo investovat do svého volného času, dát vydělat restauracím, cestovním kancelářím a podobně – a v obou případech zvýšit životní úroveň nejen svou, ale i oněch spřízněných lidí. A konečně, může peníze věnovat nějaké charitě či přímo konkrétním potřebným jedincům. Nejdřív ale tyto peníze musí nějak vydělat, nejraději tím, že bude poskytovat užitečné služby či produkty. Pokud mu stát část zisku odebere, tyto možnosti omezí a růst životní úrovně bude nižší.

dan_z_prijmu

Nic není zadarmo, ale určitě je lepší, efektivnější a levnější rozhodovat o svých penězích sám než taková; rozhodnutí přenechávat nějakým úředníkům, které jsem v životě neviděl a kteří nemají sebemenší tušení (natož zájem se dozvědět) o mých představách, potřebách a přáních.

Potřebujeme stát? Ano, ale.

Stát do jisté míry potřebujeme, snažme se však o to, aby byl co nejmenší a nejefektivnější a aby zasahoval jen a pouze tam, kde prokazatelně nelze řešit věci za použití dobrovolných dvou- či vícestranných smluv. Požadujme, aby stát nezasahoval do individuálního života a podnikání a nečinil životní rozhodnutí (vzdělání, penze, zdravotnictví) za nás – to dokážeme nejlépe sami. A požadujme stát takový, který svým úředníkům neposkytuje možnosti korupce a z občanů nedělá ponížené prosebníky.

Žijete rádi v České republice?

  • Ano.
    27 %
  • Ne.
    27 %
  • Nemám na výběr.
    46 %

Byl pro vás článek přínosný?

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).