Podle zákona o advokacii vám advokát odpovídá za škodu, kterou vám způsobil v souvislosti s výkonem advokacie. Odpovědnosti se zprostí, jen prokáže-li, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat. Úprava odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (jde o tzv. objektivní odpovědnost čili za výsledek). Je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody.
Podmínku, že výkon advokacie nebyl advokátem činěn řádně, je třeba posuzovat z hlediska, podle něhož je váš advokát povinen chránit a prosazovat vaše práva a oprávněné zájmy. Dále se musí řídit vašimi pokyny, ale jen pokud nejsou v rozporu s právním nebo stavovským předpisem (tj. České advokátní komory). O tom je advokát povinen vás přiměřeně poučit. A dále je advokát při výkonu advokacie povinen jednat čestně a svědomitě. Je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit ve vašem zájmu vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné.
V čem advokáti chybují
Nesprávný výkon advokacie spočívající např. v nesprávném nebo nevhodně zvoleném způsobu uplatňování vašich práv v soudním řízení je přitom třeba posuzovat vždy s přihlédnutím k okolnostem daného případu a charakteru pochybení. Je rozdíl mezi tím, kdy advokát zastává určitý relevantně vyargumentovaný právní názor (který je později soudy odmítnut) a kdy za vás například podá opravný prostředek opožděně, s formálními (technickými) nedostatky.
Na advokáta nelze však klást nepřiměřené požadavky, např. aby v situaci, kdy určitá právní otázka je v právní teorii i praxi sporná, předjímal budoucí vyřešení takové otázky judikaturou (výkladem) vyšších soudů. To je pochopitelné. Ostatně víme, jak rozdílně soudy rozhodují. Už jsme si řekli, že ten, kdo není v soudním sporu úspěšný, a je mu proto uložena náhrada nákladů úspěšnému protivníkovi, tak zaplatí i za pochybení či neznalost, resp. nejednost soudního výkladu.
Proto také Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení (které jsme vám přiblížili v článku Když prohrajete spor, musíte platit i za chyby soudu a soudců) rozhodl, že skutečnost, že jednotlivé soudní instance měly na právní kvalifikaci věci (nějakého soudního sporu) odlišné názory, nemůže být použita pro ospravedlnění aplikace, neboť nelze klást k tíži účastníka řízení skutečnost stojící na straně soudů. S tímto soud odkázal na nález Ústavního soudu.
Soudní spor je loterie?
Vždyť už není třeba zastírat nebo omlouvat novinářskou licencí či literární nadsázkou lakonické vyjádření, že v podstatě každý soudní spor je svého druhu loterií. Takového výroku už se lze dopustit i v odborném článku, vždyť i Nejvyšší soud ČR v rozsudku uvedl: Je třeba vzít v úvahu, že prakticky všechna soudní řízení nesou riziko prohry a nutnosti hrazení nákladů řízení, které nelze předem přesně odhadnout, natož objektivně vyčíslit a prezentovat klientovi, nelze tedy v tomto směru klást nepřiměřené nároky, jež by prakticky znemožnily výkon advokacie.
Ani dobrý advokát není vševědoucí.
Zmíněné ospravedlnění umožňuje v odůvodněných případech ustoupit od onoho základního pravidla, že neúspěšný účastník sporu hradí své náklady a ještě podle poměru úspěchu ve věci hradí i náklady úspěšného účastníka na vedení sporu, jak jsme o tom psali v článku Kolik zaplatíte protistraně, když prohrajete soudní spor?
Advokát nevěděl, jaké mohou klienti uplatňovat nároky
Jenže my se podíváme na případ, kdy udělal advokát flagrantní, doslova školáckou chybu. Už jsme si přiblížili vícero případů, kdy musel advokát, resp. jeho pojišťovna (to je výhoda advokátů na rozdíl od vinklářů, že jsou povinně pojištěni pro případ odpovědnost za škodu), klienta odškodnit.
Jistý poměrně známý advokát (budiž to svědectvím, že všeobecná známost a vystupování v médiích nezaručují poskytnutí kvalitní právní pomoci) zastupoval klienty, kteří se domáhali soudní cestou slevy z kupní ceny rodinného domu. Jejich žaloba byla a musela být zamítnuta, protože ačkoliv jim skutečně svědčilo právo z titulu neodstranitelnosti vad zakoupeného rodinného domu, zvolili špatnou formulaci.
Požadovali totiž nejprve nikoliv slevu z kupní ceny, nýbrž odstranění vady. Ovšem jednou provedenou volbu nároku z vadného plnění již nelze jednostranně změnit. Podle za léta ustálené judikatury, jakož i odborné právnické literatury, vykoná-li kupující volbu a uplatní jedno z více možných práv, je projevem vůle vázán a nemůže jednostranně volbu práva z odpovědnosti za vady měnit (viz stanovisko Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 30. 12. 1982, Cpj 40/82, dále rozsudek Nejvyššího soudu ČR).
Klienti neuspěli
Klientům v důsledku neúspěchu v řízení vznikla povinnost nahradit žalované firmě, která jim dům postavila a vůči níž uplatnili reklamaci, náklady řízení v celkové výši 153 831 Kč. Tím jim vznikla škoda, jejíž náhrady se právě domáhali (už s jiným advokátem) právě vůči advokátovi, který je původně zastupoval.
Žalovaný advokát přitom v jím podané žalobě nijak nezdůvodnil, proč se jménem klientů domáhal slevy z kupní ceny rodinného domu, ačkoliv předtím vůči prodávajícímu uplatnili nárok z odpovědnosti za vady v podobě odstranění vad. Z toho vyplývá, že výkon advokacie nebyl advokátem činěn řádně. Advokát se za klienty domáhal nároku, který jim dle zákonných ustanovení a ustálené rozhodovací praxe nenáležel, přičemž v žalobě nepředložil žádný relevantně vyargumentovaný právní názor, kterým by zdůvodnil, proč by mělo být rozhodnuto v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu.
Postup advokáta ani nebyl jedním z možných, běžnými výkladovými metodami obhajitelných názorů, odporoval publikované judikatuře i komentářové literatuře, a lze proto na něm spravedlivě požadovat, že měl jako advokát předjímat výsledek řízení a za klienty se nároku na slevu z kupní ceny rodinného domu nedomáhat, rozhodl Nejvyšší soud ČR v rozsudku.
Nikdo není vševědoucí, ale odbornost je nutno vyžadovat
Závěr odvolacího soudu, že žalovaný advokát neporušil svoji právní povinnost advokáta v souvislosti s výkonem advokacie, neboť jeho pochybení nemělo intenzitu zjevného pochybení právního či faktického, tak není správný a odvolací soud se jím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Pro úplnost dodejme, že prvostupňový soud rozhodl ve prospěch žalujících klientů.
Tady tak vidíme znovu, resp. ilustrujeme či dokazujeme, jak složité je hledání spravedlnosti a výklad práva, jak o tom píšeme, ale v tomto případě je nutno souhlasit s Nejvyšším soudem, že šlo o zásadní pochybení advokáta, který proto musí klienty odškodnit.
V praxi není vyloučeno, aby advokát zastával ojedinělý, judikatuře se vymykající názor, který je s ní v rozporu (aby zastával odlišné, minoritní stanovisko, výklad), ale pak vás o tom musí informovat, abyste mohli posoudit, zda se případně pokusíte, resp. dovolíte svému advokátovi se pokusit, aby ve vašem případě prolomil judikaturní závěry, pokusil se změnit výkladovou praxi obecně, nebo aspoň přimět soud, aby v jejich případě rozhodl odlišně.
Jenže o nic takového v daném případě, který řešil Nejvyšší soud, nešlo. Pokud advokát nezná řádně právní předpisy, judikaturu soudů a odbornou literaturu, poškozuje svého klienta, který pak má, jestliže v důsledku toho prohraje spor, nárok na odškodnění.
