Hlavní navigace

Co vám musí firma zaplatit, když vám dá neplatný vyhazov?

Autor: Depositphotos
Richard W. Fetter

Náleží vám náhrada mzdy za dobu trvání sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru celá v hrubém, nebo snížená o odvody v čistém? A když jen čistá, musíte vracet rozdíl, když vám zaměstnavatel vyplatí celou hrubou částku?

Doba čtení: 7 minut

Pokud jste dostali výpověď, proti které jste se následně bránili žalobou, máte za dobu trvání sporu nárok na výplatu pouze čisté části náhrady mzdy. Ukazuje to rozhodnutí Nejvyššího soud z listopadu loňského roku. Případ na dalších řádcích podrobně popisujeme.

Se zaměstnancem byl rozvázán pracovní poměr výpovědí (z důvodů dle § 52 písmene g) zákoníku práce) ze dne 31. 5. 2010, jejíž platnost úspěšně napadl žalobou. Pracovní poměr mezi účastníky proto trval, a tak 2. 3. 2012 uzavřeli dohodu o rozvázání pracovního poměru a „dohodu o poskytnutí náhrady mzdy“, v níž se s ohledem na neplatné rozvázání pracovního poměru výpovědí ze strany zaměstnavatele dohodli tak, že „poskytovatel uhradí příjemci náhradu mzdy za období od 4. 6. 2010 do 31. 1. 2012 v celkové výši 298 140 Kč“, přičemž tento výpočet vycházel podle přílohy k dohodě z „hrubé mzdy“.

Dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. To vyplývá z § 69 odstavce 1 zákoníku práce.

Náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru (čtěte podrobnosti).

V narovnání myslete i na formality

Strany tedy uzavřely takzvané narovnání. Narovnání – promítnuto do pracovněprávních vztahů, jak posléze uvedl Nejvyšší soud ČR (v rozsudku spis. zn. 21 Cdo 2640/2017, ze dne 9. 11. 2017) – je dohoda účastníků pracovněprávního vztahu, kterou si upravují svá práva a povinnosti z jednoho nebo více nároků, které vznikly na základě zákona nebo jiných právních předpisů, kolektivní smlouvy nebo smlouvy (dohody) účastníků a které jsou dosud mezi nimi sporné či pochybné.

Uzavření dohody o narovnání předpokládá, že mezi účastníky došlo k jednání, při němž si vyjasňovali svá rozdílná stanoviska k otázkám vzniku nároku, jeho výše nebo k jiným sporným okolnostem a které vyústilo v odstranění dosavadních pochybností a rozporů a projevilo se ve vzájemných ústupcích učiněných v zájmu dosažení dohody.

Není však vyloučeno, že účastníci po vyjasnění sporných stanovisek v dohodě o narovnání potvrdí či podrobněji vymezí svá dosavadní práva a povinnosti, a nemusí tak dojít k faktické změně rozsahu vzájemných práv a povinností účastníků. Došlo-li k dohodě o narovnání, má to za následek, že dosavadní nárok zaniká, neboť je nahrazen novým vymezením práv a povinností účastníků obsažených v dohodě.

Jak předejít chybám, když narovnáváte vztahy se zaměstnavatelem poté, co uznal, že vaše propuštění ze zaměstnání bylo protiprávní? Jaké přitom neudělat chyby a nepřipravit se o peníze? Čtěte článek popisující jiný sporný případ. Vyplývá z něho, že za formální konstatování, že vyhazov byl neplatný, si nic nekoupíte. Věnujte tedy pozornost formalitám, aby vás jejich nedodržení nepřipravilo o peníze.

Dvakrát zaplacené odvody

Zaměstnavatel zaslal na depozitní účet právního zástupce zaměstnance částku 205 403 Kč a zbývajících 92 737 Kč zaplatil příslušným státním orgánům na povinných odvodech – 19 380 Kč na sociální pojištění, 13 417 Kč na zdravotní pojištění a 59 940 Kč na záloze na daň z příjmu fyzických osob.

Zaměstnanec s tím však nesouhlasil, pohrozil prostřednictvím svého zástupce odstoupením od smlouvy a požadoval úhradu celé částky 298 140 Kč. Zaměstnavatel proto uhradil na depozitní účet i zbývajících 92 737 Kč. Zaměstnavatel se však domníval, že tím se zaměstnanec na jeho úkor bezdůvodně obohatil, a požadoval proto vrácení částky, což zaměstnanec odmítl.

Zaměstnavatel tak byl totiž namísto dohodnuté částky 298 140 Kč nucen uhradit ve prospěch zaměstnance částku 390 877 Kč. Chtěl tak po zaměstnanci vrátit 134 605 Kč, když požadoval zprvu zmíněných 92 737 Kč a k tomu posléze přibylo i dalších 41 868 Kč. To měla být částka, o kterou se navýšily zaměstnavateli zákonné odvody poté, kdy zaměstnanci vyplatil celých 298 140 Kč čistého (namísto původně vyplacených 205 403 Kč čistého). Zaměstnavatel totiž vlastně „odvedl odvody z odvodů“, když znovu zaplatil daň a pojistné z částky, která odpovídala dani a odvodům z původní částky uvedené v narovnání.

Nižší soudy: Jen čistá mzda

S ohledem zejména na různé procesní nedostatky věc opakovaně projednával soud prvního stupně i soud odvolací. Ten rozhodnutí soudu prvního stupně dvakrát zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení, až nakonec oba soudy dospěly ke stejnému hodnocení sporu.

Zaměstnavatel postupoval správně, jestliže jako plátce daně a plátce pojistného na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění za zaměstnance z dohodnuté částky srazil a odvedl příslušným orgánům celkem 92 737 Kč, jinak by mu hrozila sankce v podobě penále. Soudy se shodly na tom, že v příloze k dohodě o narovnání bylo zcela srozumitelně uvedeno, že se částkou ve výši 298 140 Kč rozumí v hrubém. Tím bylo jednoznačně dáno, že částka ve výši 205 403 Kč bude vyplacena přímo zaměstnanci a částka ve výši 92 737 Kč pak bude sražena pro účely zákonných odvodů a poukázána k rukám finančního úřadu, zdravotní pojišťovně a České správě sociálního zabezpečení.

Přestože však žalovanému přesto zaplatil celých 298 140 Kč, vzniklo na straně žalovaného (plněním bez právního důvodu) bezdůvodné obohacení ve výši 92 737 Kč. Tuto částku nebyl zaměstnavatel povinen vyplatit žalovanému, ale byl povinen odvést tuto částku na zákonné odvody. Žalovaný nemohl být v dobré víře, že dohodnutá částka 298 140 Kč je „čistou“ mzdou, a tedy se nemohl domnívat, že mu plnění nad rámec „čisté“ mzdy náleží. Je tedy povinen částku 92 737 Kč, o niž se na úkor zaměstnavatele bezdůvodně obohatil, vydat, rozhodly nižší soudy.

Přeplatky musí vyřídit zaměstnavatel

Jestliže však chybou zaměstnavatele došlo k doplacení částky 92 737 Kč a následně zaměstnavatel z této částky dopočetl a odvedl příslušným orgánům zákonné odvody ve výši 41 868 Kč, jde o částku, kterou byl povinen zaplatit, a proto tato částka nemůže představovat bezdůvodné obohacení žalovaného. V rozsahu částky 41 868 Kč je tudíž žaloba neopodstatněná, a proto byla v této části soudem prvního stupně zamítnuta.

Odvolací soud v rozsudku, jímž ve věci samé potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, v jeho odůvodnění dodal, že je věcí žalobce, aby si nárok na 41 586 Kč vypořádal cestou veřejného práva s příslušnými subjekty, které toto plnění přijaly. Nemá tedy postupovat cestou soukromého práva proti žalovanému, kterému vůbec nebylo plněno. Zaměstnavatel by měl tedy požadovat náhradu za tyto odvody přímo po finančním úřadu, příslušné zdravotní pojišťovně a místně příslušné okresní správě sociálního zabezpečení, a nikoli po zaměstnanci samotném.

Potvrzeno Nejvyšším soudem

Žalovaný zaměstnanec ale s rozhodnutími nižších soudů nesouhlasil. Argumentoval, že z dohody – a ani z její přílohy – nevyplývá, že by částka 298 140 Kč byla sjednaná v hrubé výši ani že by z této částky měly být prováděny odvody, případně kým by měly být prováděny. Podal tedy dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Ten ale ve svém rozsudku dovolání zamítl (spis. zn. 21 Cdo 2640/2017)

Nejvyšší soud vyhodnotil, že se jednalo o pracovněprávní mzdový nárok zaměstnance, když předmětem dohody o narovnání bylo sjednání nároku zaměstnance na náhradu mzdy za období trvání sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru – s tím, že mzdový nárok jako takový podléhá (jako příjem ze závislé činnosti) zákonným odvodům. Jelikož daňové a pojistné srážky jsou prováděny na základě zákona, v příloze k dohodě o narovnání byl popsán způsob výpočtu náhrady mzdy za předmětné období, který vychází z „hrubé mzdy“, a z dohody o narovnání nebylo možné dovodit, že by bylo sjednáno peněžité plnění, které by mělo být vyplaceno zaměstnanci až po provedení (odpočtu) zákonných srážek.

diners_2.3.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že částka ve výši 92 737 Kč vyplacená zaměstnanci zaměstnavatelem (poté, co již stejnou částku zaměstnavatel uhradil na odvodech) byla poskytnuta bez právního důvodu a jedná se tedy o bezdůvodné obohacení na straně zaměstnance.

Vzhledem k tomu, že se jednalo o dlouholetého zaměstnance, musel si být vědom, že zaměstnavatel bude nucen provést ze sjednané náhrady mzdy zákonné odvody, a proto je zaměstnanec povinen vydat zaměstnavateli bezdůvodné obohacení, respektive neprávem vyplacenou částku.

Obohatil-li se bezdůvodně zaměstnanec v důsledku toho, že mu zaměstnavatel neprávem vyplatil určité peněžité plnění, může zaměstnavatel podle § 331 zákoníku práce požadovat po zaměstnanci jeho vrácení, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o peněžité plnění nesprávně určené nebo omylem vyplacené (čtěte podrobnosti).

Našli jste v článku chybu?