Hlavní navigace

Chcete kratší pracovní dobu s tím, že budete efektivnější? Ne vždy se to osvědčilo

Autor: Depositphotos

Kratší pracovní doba a zároveň větší efektivita práce jdou dohromady, ačkoli to může znít paradoxně. Na zavádění se ale musí chytře, jinak hrozí pravý opak.

Doba čtení: 10 minut

Českomoravská konfederace odborových svazů (ČMKOS) začala prosazovat zkrácení pracovního týdne ze současných 40 hodin na 37,5 hodiny týdně. Každý den byste tak pracovali o půl hodiny méně. Za stejné peníze samozřejmě.

Předseda konfederace, pan Josef Středula, chce tuto změnu plošně prosadit do 4 let. Podle průzkumu už dokonce tuto sníženou pracovní dobu uplatňuje 77 % firem, kde působí odbory.

Pracovat kratší dobu za stejné peníze zní lákavě. Každý by chtěl v práci trávit méně času a mít více, nebo alespoň stejně peněz. Jak se ale ukazuje z historie, pokud přijde nařízení o změně pracovní doby „shora“, většinou se setká s neúspěchem. Změna totiž musí přijít „odspodu“, tedy od samotných firem. Nikoli tak, že to dostanou nařízeno. I to vyplynulo z analýzy Raiffeisenbank. Ale popořadě.

Jak se kde pracuje

Kdysi, v 19. století, bylo zvykem pracovat 12–16 hodin denně, a to 6–7 dní v týdnu. To už dnes samozřejmě neplatí a obětovat tolik času práci by chtěl nejspíš jen ten, koho opravdu baví a naplňuje. Současná generace podle statistik pracuje 6–8 hodin denně v závislosti na tom, o jaký stát se jedná.

Například v Nizozemsku pracují lidé v průměru 30 hodin týdně (tedy 6 hodin denně), naproti tomu v Izraeli je běžný 41hodinový pracovní týden (přes 8 hodin denně).

V České republice velmi záleží na tom, jestli jde o zaměstnance, nebo OSVČ.

Pracovní zařazení Počet odpracovaných hodin za týden
Zaměstnanci 39,3 hodiny
OSVČ 44,1 hodiny
Zaměstnaní 40,1 hodiny

Nejhůře jsou na tom OSVČ, kteří pracují v průměru skoro 9 hodin denně. Rozdíl ale panuje i mezi pohlavími. Muži obecně pracují o 2–3 hodiny týdně déle. Pokud jde o OSVČ, pak muži pracují dokonce o 6 hodin týdně déle než ženy.

Trend poklesu u nás je, ale prý moc pomalý

Osmihodinová pracovní doba byla na českém území uzákoněna v roce 1918. Tenkrát se ale pracovalo i v sobotu, takže pracovní týden činil 48 hodin. V roce 1956 došlo ke snížení počtu hodin na 46 za týden.

Pětidenní pracovní týden se začal aplikovat až v roce 1968. V dnešní době pak máme uzákoněno, že standardní pracovní týden trvá 40 hodin, respektive 42,5 hodiny včetně povinných přestávek. Historicky se ale délka pracovního týdne stále zkracuje.

Týdenní pracovní doba v České republice bez povinných přestávek.
Autor: Raiffeisenbank, Macrobond

Týdenní pracovní doba v České republice bez povinných přestávek.

Zatímco v roce 2003 činila průměrná délka pracovního týdně 42 hodin, v roce 2017 to bylo už jen 40,1 hodiny. Dlouhodobý trend poklesu tu tedy je. ČMKOS však chce tento trend trochu popohnat a zajistit, aby poklesl na zmíněných 37,5 hodiny týdně. Česká republika je totiž stále nad evropským průměrem, co se týče délky pracovní doby. Jinými slovy, v EU je standardní pracovat kratší dobu.

Na snižování délky pracovní doby má vliv více skutečností. Kromě technologického pokroku a s ním spojené vyšší produktivity roste také zájem zaměstnanců o různé formy flexibilní či zkrácené pracovní doby. Čemuž zaměstnavatelé mnohdy vycházejí vstříc.

Problémem však může být plošné nařízení snížení pracovní doby. To se totiž historicky moc neosvědčilo.

Zkrácení pracovní doby „ze shora“

V zásadě existují dva přístupy, jak pracovní dobu zkracovat, a to „ze shora“ a „odspodu“.

V případě zkracování pracovní doby „ze shora“ jde o situaci, kdy zkrácení nařídí stát. Jde o opatření, která jsou často plánována dlouho dopředu, neohlíží se na ekonomický vývoj daného státu a často mívají za snahu snížit nezaměstnanost. Vycházejí totiž z toho, že když se zkrátí pracovní doba, například továrna bude postrádat tyto hodiny a najme dalšího člověka, aby pracoval.

V tabulce uvádíme příklady zemí, kde došlo ke zkrácení pracovní doby touto formou.

Země Rok Forma zkrácení týdenní pracovní doby
Velká Británie 1973 Z 5 pracovních dnů na 3 (pouze dočasně).
Francie 1982 Ze 40 hodin na 39 hodin.
Brazílie 1988 Ze 48 hodin na 44 hodin.
Švédsko 80. léta 20. stol. 5% snížení pracovní doby.
Kanada (provincie Quebec) 1997–2000 Ze 44 hodin na 40 hodin.
Portugalsko 1996 Ze 44 hodin na 40 hodin.
Francie 2000 Ze 39 hodin na 35 hodin.

Během stávek horníků v roce 1973 ve Velké Británii prudce vzrostly ceny energií, hlavně elektřiny. Premiér Edward Heath tak rozhodl dočasně zavést 3denní pracovní týden. Ačkoli oceloví magnáti počítali s tím, že za 3 měsíce jim produkce poklesne o 50 %, byl reálný pokles pouze v jednotkách procent.

O zkrácení pracovní doby se snažila i Francie v roce 2000. Na vrcholu ekonomického cyklu zavedla 35hodinový pracovní týden. Legislativa ale umožňovala mnoho právních kliček a místo toho, aby došlo ke snížení nezaměstnanosti tím, že by firmy najaly nové pracovníky na chybějící hodiny, zvolily raději možnost proplácení přesčasů svým stávajícím zaměstnancům. Jinými slovy, počet zaměstnanců se nezměnil, nezaměstnanost zůstala stejná a zaměstnaní dostávali více peněz za přesčasy, které donedávna přesčasy vůbec nebyly.

Ke krátkodobému poklesu nezaměstnanosti sice došlo, ale spíše vlivem vrcholícího ekonomického cyklu než zmíněným opatřením. Navíc docházelo k propouštění zkušenějších a starších zaměstnanců, protože pobírali vyšší mzdy.

Kromě toho si lidé začali práci naopak přibírat. Mužům nedělalo problémy zůstávat v práci déle a vydělat na přesčasech anebo si najít další zaměstnání, na které díky zkrácené pracovní době měli více času. Ženy naproti tomu na tom byly přesně naopak. Došlo tak k rozevření nůžek mezi příjmy u jednotlivých pohlaví.

V roce 2003 se počty odpracovaných hodin a míra nezaměstnanosti začaly vracet na hodnoty před rokem 2000. V roce 2008 proto nově zvolený prezident Sarkozy tento limit na pracovní dobu zrušil.

Zkracování pracovní doby „odspodu“

Druhou variantou je zkracování pracovní doby „odspodu“. Tedy tak, že iniciativu vyvinou samy firmy, nikoli že to dostanou nařízeno od státu. V tabulce uvádíme příklady, kdy k takové situaci v minulosti došlo.

Zaměstnavatel Rok Forma zkrácení pracovního týdne
H. Ford 1926 Plošně zavedl 5denní pracovní týden (oproti zvyklostem zůstala volná sobota).
W. K. Kellog 1930 6hodinová pracovní doba v továrně v Michiganu.
Německo 1985 Ze 40 hodin na 38,5 v kovoobráběcím průmyslu.
Velká Británie 2008 Kratší pracovní doba jako reakce na světovou finanční krizi.
Švédsko 2016 Lokální experimenty s 6hodinovým pracovním dnem (nemocnice, pečovatelská služba, apod.)
Austrálie / Nový Zéland 2017 Trend zkracování pracovní doby ve finančních službách.

V těchto případech nebyla důvodem ke zkrácení pracovní doby snaha o snížení nezaměstnanosti, ale reakce na určitý problém nebo testování nového způsobu fungování v dané firmě.

Henry Ford se v roce 1926 rozhodl zkrátit pracovní týden o jeden den tím, že zrušil pracovní soboty. Chtěl tím podpořit produktivitu svých zaměstnanců, což se mu podařilo. Spokojenější a odpočinutí zaměstnanci pracovali rychleji a dělali méně chyb. Se zvýšením produktivity měl ale Ford své zkušenosti již z dřívějška. Pár let před tím totiž zaměstnancům o téměř 100 % zvýšil mzdy, aby podpořil produktivitu svých závodů. Ostatní zaměstnavatelé jej pak museli následovat, aby zůstali konkurenceschopni.

K podobnému opatření přistoupil i Will Keith Kellog, a to zavedením takzvaného Kellogova pracovního týdne, kdy zaměstnanci pracovali jen 30 hodin týdně. Produktivita v důsledku opatření raketově stoupla a zaměstnanci navíc začali být velmi loajální vůči firmě. Ačkoli Kellog najal 300 nových zaměstnanců, míra úrazů klesla o 41 %.

Ve Švédsku proběhly v roce 2016 experimenty s pracovní dobou. Nemocnice Sahlgrenska v Göteborgu zavedla 6hodinovou pracovní dobu a na vyrovnání stavu potřebovala jen 15 nových zaměstnanců. Ačkoli náklady navíc činily 1 000 000 švédských korun (při tehdejším kurzu cca 4 000 000 Kč), pokus ukázal mnohé. Zaměstnanci se stali efektivnějšími a produktivnějšími. Sami začali vyvíjet snahu o eliminaci zbytečných činností v práci.

Co by kratší pracovní týden mohl řešit, ale neřeší?

Teorie v ekonomické literatuře říká, že kratší pracovní týden přinese mnoho pozitiv. Namátkou například snížení hladiny stresu, kdy odpočatější a spokojený zaměstnanec odvede kvalitnější práci za kratší dobu než zaměstnanec, který je vystresovaný, má příliš mnoho práce a je na něj ze strany vedení vyvíjen tlak.

Dále se hovoří o tom, že by kratší pracovní týden zajistil pokles nezaměstnanosti. Zaměstnavatelé by totiž nabídli práci více lidem.

Své zastání si našla i rovnoprávnost pohlaví, kdy díky zkrácení pracovní doby by mohlo dojít k tomu, že placené zaměstnání a neplacené domácí práce a péče o děti by se spravedlivěji rozdělily mezi oba rodiče. Teorie v tomto případe vychází z toho, že ženy pečující o děti a domácnost přijímají kratší pracovní úvazky, aby vše stihly. Pokud by ale byla pracovní doba plošně zkrácena všem, měli by muži i ženy stejně volného času a mohli by si domácí práce spravedlivě rozdělit.

Údajně by se tím mohlo řešit i stárnutí populace. Pro mnoho lidí je pracovní proces náročnou a stresovou záležitostí a do důchodu odcházejí hned, jak to jde. Kdyby ale měli kratší pracovní úvazek a mohli pracovat méně, paradoxně by možná v pracovním procesu vydrželi déle a tolik by je nevyčerpával. Což by mohlo vést k menšímu zatížení státu na starobní důchody.

Dále ekonomická teorie říká, že rostoucí příjem nemusí nutně znamenat méně práce a více klidu. Pokud za odvedenou práci zaměstnanec dostane slušný plat, pak je pro něj drahé nejít do práce. Situace pak vede k tomu, že lidé na horním spektru distribuce příjmů mají často nejdelší počet odpracovaných hodin za rok, zatímco střední a nižší vrstvy mají počty hodin nižší. Zkrácením pracovní doby by ale i tyto vrstvy dostaly možnost si více vydělávat. Došlo by totiž k rozprostření práce napříč pracující populací.

Určitou roli pak hraje i nehodovost. Teorie vychází z toho, co si ověřil Henry Ford v roce 1926. A sice že s kratší pracovní dobou ubylo nehodovosti, úrazů a chybovosti.

Ačkoli teorie je krásná věc, praxe a historie ukazují něco trochu jiného. Výsledky jsou totiž dosti rozporuplné.

Teorie v praxi

Z výše uvedených historických příkladů ale vyplývá, že teorie v praxi není tak jednoduchá a nemá tak jasné výsledky. Zkrácení pracovní doby nemusí nutně vyřešit nezaměstnanost, viz případ Francie po roce 2000. A pokud ano, tak pouze krátkodobě.

Produktivita práce nebývá negativně ovlivněna tím, že lidé pracují kratší dobu. Zvyšují se ale náklady práce, vzhledem k využívání přesčasů, které například ve Francii nebyly nijak limitovány.

Právě růst mzdových nákladů, který zkrácení pracovní doby doprovází, je důvodem, proč ekonomové obecně nedoporučují využívat zkrácení pracovní doby jako nástroj boje proti nezaměstnanosti. Naopak může toto opatření vést opačným směrem.

Ze studie Raiffeisenbank vyplynulo, že jediným případem, kdy by se dalo zkrácení pracovní doby použít jako nástroj pro snížení nezaměstnanosti, je tento: Stát s ekonomikou s vysokou nezaměstnaností, ale pyšní se efektivně fungujícím náborem a zkrácení pracovní doby je doprovázeno poklesem mezd. Takový příklad ale v realitě najdeme velmi stěží, protože ekonomika s vysokou nezaměstnaností má většinou neefektivní nábor apod.

Kratší pracovní doba tak může vést spíše k tomu, že lidé budou mít více práce. Kratší pracovní úvazky jim umožní vykonávat další zaměstnání ve zbylém volném čase. Stát by samozřejmě neměl bránit tomu, aby si někdo přibral další úvazek navíc, ale pokud k tomu dochází a lidé nepracují méně, což byl původní cíl, pak se teoretické dopady na životní pohodu, produktivitu práce, stárnutí populace, příjmovou nerovnost, životní prostředí a nehodovost zcela míjí účinkem.

Odbory samozřejmě pokles počtu pracovních hodin podmiňují tím, že mzdy musí zůstat stejné. Pokud ale počet lidí, kteří jsou ochotni pracovat, roste, klesají mzdy, to je jedna z nejstabilnějších ekonomických pravd. A naopak, pokud je po zaměstnancích velká poptávka, mzdy rostou. To si v současné době v České republice ověřujeme, viz článek Nejsou lidi. Zoufalí zaměstnavatelé nabízí i desetitisícové náborové příspěvky.

Zkrácení pracovní doby může tedy vést k navýšení zaměstnanosti. Pak ale zcela jistě neporostou mzdy, ledaže by i po nárůstu zaměstnanosti stále chyběli pracovníci. A stagnace mezd v tomto případě znamená, že kampaň #KonecDlouhéPráce přímo podkopává iniciativu #KonecLevnéPráce, kterou ČMKOS rovněž spustilo.

Snížení pracovní doby ano, ale „odspodu“

Zkrácení pracovního týdne je bezesporu dobrá myšlenka. Mnoho lidí dnes více preferuje osobní život, zájmy, rozvoj, rodinu apod. Nechtějí trávit 8 hodin denně v práci. A firmy často tato rozhodnutí respektují a v rámci work-life balance umožňují svým zaměstnancům práci z domova, kratší pracovní úvazky a další výhody.

Historie zároveň ukazuje, že tento model je udržitelný. Že pokud iniciativa přichází „odspodu“, tedy od jednotlivých firem, je situace dlouhodobě udržitelná a prospěšná.

Stát by se tedy měl zásahům do pracovního procesu vyhnout. Naopak by mohl pomoci v tom, aby nastavil takové podmínky na trhu práce, které by firmy motivovaly k tomu, aby pracovní dobu zkracovaly samy.

Pro zaměstnavatele je nyní levnější, když zaměstná jednoho přepracovaného zaměstnance a dá mu přesčasy, než když najme dva lidi a rovnoměrně rozdělí práce mezi ně. Důvodem jsou náklady na sociální a zdravotní pojištění. Stát by ale mohl zaměstnavatele ocenit za to, že zaměstnává více lidí. Například tím, že změní politiku zdanění práce a příspěvků na sociální zabezpečení.

V současné době se výpočet daně z příjmů a sociálního a zdravotního pojištění odvíjí od výše příjmů zaměstnance. Stát by ale mohl nastavit, aby se výpočet odvíjel od počtu odpracovaných hodin. Tím by umožnil zaměstnavatelům mít volnější ruku při nabírání zaměstnanců, ale také zkrácení pracovní doby.

Stát by se také mohl zaměřit na zlepšení podmínek OSVČ. Ti nyní pracují déle než běžní zaměstnanci a podmínky pro jejich podnikání se dlouhodobě zhoršují. Snížením pracovní doby by se tento rozdíl ještě prohloubil. Stát by si tedy musel dát pozor, aby jedné nebo druhé straně nenadržoval.

Našli jste v článku chybu?