Mezi zaměstnancem a jeho nadřízeným došlo 24. 4. 2019 na pracovišti ke slovní rozepři a posléze i k fyzické potyčce. Vše začalo tím, že se zaměstnanec dotazoval, proč mu byly odňaty mimořádné odměny. Nadřízený zaměstnanci řekl, že důvodem nevyplacení bylo podezření na neoprávněné použití traktoru a odcizení nafty do něj.
To zaměstnance rozzlobilo a řekl nadřízenému, že ho do družstva dosadili komunisté a estébáci a že byl naopak on viděn s plastovými lahvemi, které mohly být na naftu. Nařízený se rozčílil a popadl zaměstnance za tričko. Zaměstnanec potom u soudu tvrdil, že ho nadřízený škrtil, ale soud to nevzal za prokázané.
V důsledku fyzického napadení však zaměstnanec začal trpět posttraumatickou stresovou poruchou, s níž se léčil, a byl proto v pracovní neschopnosti od 29. 4. 2019 do 28. 2. 2020 čili více jak 10 měsíců.
Zaměstnanec zažaloval zaměstnavatele i nadřízeného o náhradu škody, když se domáhal, aby byli povinni mu společně a nerozdílně zaplatit ztrátu na výdělku ve výši rozdílu mezi průměrnou mzdou a nemocenskou náhradou mzdy a nemocenskými dávkami, a to v částce 30 414 Kč, která mu za dobu pracovní neschopnosti vznikla.
Soud odpovědnost zaměstnavatele uznal, ale náhradu snížil o 90 %
Soud prvního stupně vyloučil řízení proti žalovanému šéfovi poškozeného k samostatnému jednání. Na straně žalované bylo následně jednáno jen se zaměstnavatelem.
Soud přiznal poškozenému žalobci toliko částku 3076,50 Kč. Uznal sice, že pracovní neschopnost pro komplikovaný průběh stresové reakce a posttraumatické stresové reakce byla v příčinné souvislosti jednáním nadřízeného, a proto žalovaný zaměstnavatel nese odpovědnost za škodu vzniklou poškozenému zaměstnanci, ovšem vzhledem k tomu, že si žalobce počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování mezi dospělými, tak ve smyslu § 270 odst. 2 písm. b) zákoníku práce shledal důvody pro zproštění zaměstnavatele povinnosti nahradit škodu ve výši 90 %.
Poškozenému zaměstnanci tak byla přiznána náhrada zhruba ve výši 10 % škody.
Otázkám, kdy se zaměstnavatel může zprostit plně nebo zčásti odpovědnosti za škodu vzniklé zaměstnanci, jsme psali v článku Počínáte si při práci lehkomyslně? Zaměstnavatel pak odškodní úraz jen částečně.
Odvolací soud nenechal zaměstnanci ani 10% odškodnění
Odvolací soud, který změnil rozhodnutí prvostupňového soudu, však zaměstnanci nepřiznal vůbec žádnou náhradu.
Jestliže konflikt mezi žalobcem a jemu nadřízeným zaměstnancem byl prokázán jen v rovině verbálního napadení ze strany žalobce a jiná intenzita (žalobcem tvrzené škrcení) incidentu prokázána nebyla (a to ani v odvolacím řízení doplněnými důkazy), neshledal odvolací soud na reakci nadřízeného spočívající v chycení za triko porušení právní povinnosti zaměstnavatele.
Nebyly tak podle soudu naplněny předpoklady obecné odpovědnosti za škodu podle § 265 odst. 1 zákoníku práce (ZP), jak se domníval prvostupňový soud.
Žalobci nepomohl ani nález z oddělení ORL okresní nemocnice ze dne 25. 4. 2019, v němž ošetřující lékařka uvedla, že se jedná o „stav po škrcení, bez podezření na poranění hrtanu“.
Paragrafy zákoníku o odpovědnosti zaměstnavatele nepomohly
Podle § 269 odst. 1 ZP je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda nebo nemajetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.
Poškozením zdraví způsobeným pracovním úrazem může být i posttraumatická stresová porucha, jak uvádí rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2024, spis. zn. 21 Cdo 3408/2022, o kterém jsme vás informovali v článku Bagrista byl svědkem závalu v tunelu Blanka. Skončil v invalidním důchodu, ale jak dopadl soud?
Odpovědnost za pracovní úraz vs. obecná odpovědnost za škodu
Podle § 265 odst. 1 ZP je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům.
Podle § 265 odst. 2 ZP je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci též škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění pracovních úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem.
Ustanovení § 265 odst. 1 a 2 ZP upravují tzv. obecnou odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci.
Podle § 265 odst. 1 ZP je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu, která zaměstnanci vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, jestliže příčinou škody bylo porušení právních povinností nebo úmyslné jednání proti dobrým mravům.
Okolnost, zda právní povinnosti porušil nebo úmyslně jednal proti dobrým mravům zaměstnavatel, zaměstnanec jednající jeho jménem, nebo jiná osoba bez jakéhokoliv vztahu k zaměstnavateli, zde není významná. Rozhodující je, že ke škodě došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.
Podle § 265 odst. 2 ZP zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla i jinak než při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a to za předpokladu, že ke škodě došlo následkem porušení právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele jeho zaměstnanci, kteří jednají jeho jménem.
Obecná odpovědnost zaměstnavatele za škodu podle § 265 ZP není vyloučena ani v případě, že škoda spočívá v poškození zdraví zaměstnance.
Aby musel zaměstnavatel nahradit škodu, musí k ní dojít při plnění pracovních úkolů
K předpokladům odpovědnosti za škodu (nemajetkovou újmu), která vznikla poškozením zdraví zaměstnance, v uvedených případech (vedle ostatních předpokladů) náleží, že k poškození zdraví zaměstnance došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, resp. že nemajetkovou újmu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění pracovních úkolů zaměstnavatele pracovníci jednající jeho jménem.
Plnění pracovních úkolů ovšem vylučuje exces
Plnění pracovních úkolů nebo přímou souvislost s ním ovšem vylučuje vybočení (exces) z plnění pracovních povinností, kdy zaměstnanec vzhledem ke všem okolnostem jedná mimo rámec plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.
Výsledek úvahy, zda byla v konkrétním případě způsobena škoda (nemajetková újma) ještě při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, či zda byla v konkrétním případě způsobena škoda při činnosti již vybočující z uvedeného rámce, tj. zda šlo již o uvedený exces, závisí na rozboru a zhodnocení okolností konkrétního případu.
Hodnocení případu Nejvyšším soudem
Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 23. 9. 2024 hodnotí, že jednání, které následně 24. 4. 2019 vyústilo v konflikt mezi žalobcem a a jeho nadřízeným, bylo vyvoláno dotazem žalobce na důvod odnětí mimořádných odměn, ale k věcnému řešení položeného dotazu nedošlo (spis. zn. 21 Cdo 2940/2023).
V důsledku slovního útoku žalobce a následného fyzického ataku (uchopení za triko) ze strany nadřízeného jednání vyústilo v osobní konflikt obou aktérů, který představuje evidentní vybočení (exces) z plnění jejich pracovních povinností.
Toto vybočení vylučuje, aby poškození zdraví žalobce a jím uplatněná škoda (ztráta na výdělku po dobu pracovní neschopnosti) vznikla při plnění pracovních úkolů žalobce nebo v přímé souvislosti s ním, resp. aby škoda nastala v důsledku porušení právních povinností v rámci plnění pracovních úkolů zaměstnavatele (žalovaného) zaměstnancem jednajícím jeho jménem.
Je tedy vyloučena odpovědnost žalovaného zaměstnavatele za škodu podle některého ze shora citovaných § 269 odst. 1 ZP a § 265 odst. 1 a 2 ZP.
Dovolání poškozeného zaměstnance proti rozsudku odvolacího soudu tak bylo zamítnuto a zaměstnanec nemá nárok na odškodnění od zaměstnavatele. Tím ale není vyloučen nárok na odškodnění přímo od nadřízeného zaměstnance.
ČLÁNKY DO MAILU