Ušetřené miliardy na stavebním spoření vláda draze zaplatí

Komentář

Stavební spoření je a bylo velikým tématem, protože ho stále má uzavřeno takřka polovina lidí v Česku, a to včetně kojenců. Je ale možné, že již za několik let na něj bude většina z nás pouze vzpomínat. Současný ministr financí Miroslav Kalousek ho prostě a jednoduše nemá rád (a jistě není sám). Netajím se tím, že jsem tento produkt od samého počátku považoval za přežitý a již při koaličních jednáních jsem navrhoval koaličním partnerům, abychom státní podporu zrušili, řekl například na posledním brífinku na toto téma.

Na brífinku, kde mimo jiné potvrdil své další tažení proti stavebnímu spoření, když chystá produkt účelově omezit a také plánuje diskusi s koaličními partnery na téma dalšího snížení státního příspěvku. To všechno pro tentokrát necháme stranou. Více: Stát vám musí doplatit stavební spoření, příště ale dostanete méně 

Téma tohoto textu souvisí s druhou částí brífinku. Na té ministr oznámil, že až vyjde nedávný nález Ústavního soudu ve sbírce zákonů, vydá pokyn k doplacení té části státního příspěvku za rok 2010, kterou v legislativní bouři konce minulého roku zdanil 50% daní a kvůli které ho právě Ústavní soud klepl přes prsty. Dále si ukážeme, proč i přes rozhodnutí soudu ministr Kalousek dosáhl svého.

Jak rozhodl Ústavní soud?

Než se pustíme do dalších závěrů, zrekapitulujme rozhodnutí Ústavního soudu. Ten rozhodl, že zákon (č. 348/2010 Sb), kterým se změnila právní úprava stavebního spoření, není v souladu s ústavou. Byl totiž přijat ve zkráceném jednání ve stavu legislativní nouze, aniž by pro takovýto postup byl dán důvod. Z tohoto důvodu Ústavní soud tento zákon zrušil uplynutím dne 31. prosince 2011 (stejně postupoval v případě sociálních škrtů). Znamená to, že momentálně platí (a bude to tedy platit minimálně na státní příspěvky připisované za rok 2011), že maximální státní příspěvek činí 10 % ze za rok naspořené částky, maximálně však 2000 korun.

Ústavní soud se však tentokrát nezabýval pouze způsobem schválení nového zákona, ale posuzoval také jeho obsah. Tam došel ke dvěma zásadním závěrům, které citujeme z tiskové zprávy psané mluvčí Ústavního soudu Janou Pelcovou.

1) Snížení příspěvku do budoucna (počínaje rokem 2011) pro všechny účastníky stavebního spoření neshledal v rozporu s ústavním pořádkem, protože se nejedná o případ nepřípustné nepravé retroaktivity.

2) Rozpor s ústavní zásadou právní jistoty a legitimního očekávání ale naopak shledal ve vztahu k mimořádnému zdanění příspěvku na stavební spoření za rok 2010. Ustanovení napadeného zákona, která ukládají mimořádnou daň na příspěvek na stavební spoření za rok 2010, proto zrušil již ke dni vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.

Bublina se nekoná

Účelem snížení státního poplatku nebylo nic jiného než ulevit státní kase. To by ovšem nešlo uskutečnit, kdyby se nezměnila výše státního příspěvku i u již existujících smluv. Tu důležitější část, tedy tu, že výši státního příspěvku stát měnit může i u stávajících smluv, pokud se tedy změna netýká již roku, ve kterém je změna zákona prováděna, soud ministru financí posvětil.

Druhou částí nálezu mu ale vystavil mírnou stopku. Zrušení 50% daně na příspěvek za rok 2010 ministra financí ale zas až tolik mrzet nemusí. Ano, bude nyní muset doplatit 5 až 6 miliard korun, ale ty by zaplatil tak jako tak. Navíc kdyby 50% daň, kterou Ústavní soud nakonec zrušil, nezavedl, zaplatil by víc. Kdyby totiž již existující smlouvy neomezoval, stalo by se to samé (těžko ovšem odhadovat v jaké míře) jako v roce 2003.

Tenkrát koaliční vláda v čele se sociální demokracií a její ministr financí Bohuslav Sobotka prosadili omezení státního příspěvku z maximálních 4500 na 3000 korun. Také tehdy uvažoval ministr Sobotka před konečným návrhem zákona o omezení příspěvku již za rok, ve kterém se legislativa měnila (2003), ale nakonec od tohoto plánu upustil právě proto, že si to vyhodnotil tak, že to nemusí být v souladu s právem.

Výsledkem bylo, že Češi hromadně uzavírali nové smlouvy, které jim zaručovaly výhodnější podmínky. V roce 2003 tak počet nových smluv přesáhl hranici dvou milionů, o rok později už to bylo jen zhruba 315 tisíc smluv. To samozřejmě znamenalo jediné. Namísto úspory, kterou mělo omezení státního příspěvku státní kase přinést, náklady státu narostly o několik miliard. Ukazuje to následující tabulka.

Zdroj: Ministerstvo financí; celý přehled

V grafu si pak znovu ukážeme jednak onen skokový nárůst počtu uzavřených smluv v roce 2003, a na křivce vyplácené státní podpory je pak vidět, že tím náklady státní kasy nevzrostly jednorázově, ale rozprostřely se do několika následujících let, když k úrovni z roku 2003 poklesly až v roce 2009.

Cena ušetřených miliard

V dnešním světě platí takřka bez výjimky jediné – nic není zadarmo. A i za několik takto ušetřených stamilionů až několik miliard bude nynější vláda platit (pokud se tedy dříve sama nerozpadne). Nasloucháte-li totiž dobře internetovým, pouličním, hospodským, rodinným nebo jakýmkoli jiným diskuzím, jistě jste si již všimli, že současným politikům lidé věří jen těžko a právě změny ve stavebním spoření jsou často udávány jako původce této nedůvěry.

Vláda tak může pocítit důsledky této své politiky třeba u jednoho ze svých klíčových projektů, u důchodové reformy. Jestliže totiž nepřesvědčí dostatečný počet lidí, aby se účastnil dobrovolného druhého pilíře, nebude její reforma dávat vůbec žádný smysl. A zatím to alespoň podle anket na domácích serverech tak vypadá.