V soudním sporu, jehož předmětem je peněžité plnění, náklady soudního řízení (soudní poplatek, úplaty právníkům za zastupování aj.) dosahují značné výše, přičemž v některých případech mohou někdy přesáhnout i samotnou žalovanou – dlužnou a vymáhanou částku (pohledávku), tím spíše pak (případně nižší) částku přiznanou.
Náklady soudního řízení hradí účastníci řízení zásadně předem, což při délce soudních řízení vyvolává vlivem inflace a devalvace značnou ztrátu na jejich straně, kterou posléze nevyrovná ani přiznání náhrady nákladů řízení soudním rozhodnutím. Určitým řešením by mohlo být alespoň přiznání podmíněného nároku na zaplacení úroků z prodlení pro případ nesplnění povinnosti uhradit náklady řízení včas, když už tedy úroky z prodlení vážící se k vynaloženým nákladům řízení účastníkem, kterému byla náhrada nákladů přiznána, nemohou být přiznány automaticky a již ode dne, kdy byly vynaloženy.
Předčasem jsem uvedl úvahy na toto téma a radil věřitelům, jak formulovat svůj požadavek – tzv. petit žaloby (požadovaný konstitutivní výrok rozhodnutí spolu s výrokem o podmíněné (budoucí) povinnosti zaplacení úroků z prodlení z nákladů řízení). Čtete také: Úroky z prodlení: vymáhejte také úroky z nákladů na vymožení dluhu
Všechny čtenáře, kteří mě posléze žádali o další rady a zkušenosti, nakonec musím, byť nerad, zklamat. Soudy totiž podobné požadavky, byť se jeví spravedlivými, odmítnou. Při dalším studiu judikatury jsem narazil na rozsudek Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 29 Odo 1032/2006, ze dne 18. 6. 2008.
Za prodlení s úhradou soudních výloh dlužník věřitele odškodňovat nemusí
Podle jeho závěrů (které byly posléze publikovány i ve Sbírce soudních rozhodnutí) příslušenství, tedy úroky z prodlení, lze požadovat pouze z pohledávky ve smyslu ust. § 488 občanského zákoníku, tedy má-li věřitel právo žádat po dlužníkovi plnění vyplývající ze závazkového vztahu. V případě náhrady nákladů občanského soudního řízení nejde o pohledávku podle citovaného ustanovení, protože povinnost účastníka řízení hradit náklady řízení nevyplývá ze závazkového právního vztahu, ale z rozhodnutí soudu o této povinnosti podle občanského soudního řádu. Není-li zde hlavní závazkový vztah, nemůže vzniknout ani vztah akcesorický.
Náklady spojené s uplatněním pohledávky, jimiž jsou nepochybně i náklady soudního řízení, v němž byla pohledávka uplatněna, jsou podle ust. § 121 odst. 3 občanského zákoníku příslušenstvím pohledávky. Nastává tak situace obdobná jako u požadavku na úroky z prodlení z úroků (ať už smluvních nebo zákonných) nebo z úroků z prodlení. Přitom ust. § 121 odst. 3 občanského zákoníku je ve vymezení příslušenství pohledávky ustanovením kogentním. Vytvoření nové kategorie „příslušenství z příslušenství“ v podobě úroků z prodlení z nákladů spojených s uplatněním pohledávky by tak bylo v rozporu se zákonem. Čtete také: Úroky z prodlení se od července změní, život zkomplikují všem
V daném sporném případu, z něhož vzešel shora uvedený judikát, řešil Nejvyšší soud ČR i otázku, zda věřitel má právo požadovat po dlužníku, který je v prodlení s placením úroků z prodlení, zaplacení úroků z prodlení. Nejvyšší soud ČR odkázal na rozhodnutí ze dne 24. 3. 2004, spis. zn. 35 Odo 101/2002, v němž byl odůvodněn závěr, podle něhož občanský zákoník ani obchodní zákoník neumožňují věřiteli požadovat po dlužníku příslušenství (úrok z prodlení) pro případ prodlení s placením příslušenství pohledávky. To jsme ostatně k nelibosti některých čtenářů správně uvedli již předčasem. Čtete také: Jak je to s poplatky a úroky z prodlení?
Proč nejsou přípustné úroky z úroků z prodlení, ale ani ze smluvených úroků
Nejvyšší soud ČR ve svém posledně zmíněném rozhodnutí k přípustnosti úroků z prodlení z příslušenství pohledávky uvádí: „Občanský zákoník (a v návaznosti na něj i obchodní zákoník) rozeznává úroky a úroky z prodlení. Úroky z prodlení mají povahu sankce (sankční úroky) za prodlení dlužníka se splněním závazku (§ 517 odst. 2 občanského zákoníku). Platí se vedle vlastního plnění stanoveným procentem z té části dluhu, s níž je dlužník v prodlení… Tím, že včas nesplatí úroky z jistiny, se dlužník dostává do prodlení s plněním příslušenství, nikoli do prodlení s plněním vlastního dluhu (jistiny).
Právo požadovat po dlužníku příslušenství z příslušenství (zde úroky z prodlení ze smluvených úroků) pak věřitel nemá proto, že občanský ani obchodní zákoník mu tuto možnost nepřiznávají. Jinak řečeno, ani obchodní, ani občanský zákoník nezakotvují majetkové sankce pro případ prodlení s placením příslušenství pohledávky…
Rozumí-li se pohledávkou ve smyslu úpravy obsažené v ust. § 121 odst. 3 občanského zákoníku jistina…, pak ovšem nemůže nárok na příslušenství z příslušenství pohledávky plynout ani z dikce ust. § 517 odst. 2 občanského zákoníku; úsudek, že lze přiznat úrok z prodlení nebo poplatek z prodlení z příslušenství pohledávky, odůvodněný toliko úpravou obsaženou v posledně označeném ustanovení, by totiž bez vazby na ust. § 121 odst. 3 občanského zákoníku vedl k absurdnímu závěru, že takto přiznané příslušenství z jistiny již není příslušenstvím pohledávky, nýbrž nově vzniklou samostatnou pohledávkou…
Tím není dotčeno právo účastníků dohodnout se (typově např. v mezích smlouvy o úvěru – srovnej ust. § 497 a násl. obchodního zákoníku), že sjednané úroky se stanou součástí jistiny [že k ní podle dohody účastníků budou přičítány coby civilní plody peněz (tzv. fructus civiles)], a následně pak právo věřitele požadovat, aby dlužník pro případ prodlení s placením takto zvýšené jistiny platil sjednanou nebo zákonem stanovenou sazbu úroku z prodlení.
Uvedené však nic nemění na skutečnosti, že se takto opět úročí pouze jistina a nikoli příslušenství pohledávky. Braní úroků z úroků (tzv. anatocismus) bylo zapovězeno již podle tradic římského práva, přičemž totéž platilo v českém právu i historicky.
ČLÁNKY DO MAILU