Současný systém založený na progresivním výpočtu daně je založen na myšlence ošklivých bohatých lidí, kteří vykořisťují chudý hladovějící lid a měli by být tudíž za svoji opovážlivost potrestáni co nejvyšší možnou pokutou, respektive daní.
Bohatý člověk je zlý člověk a tudíž musí být přinucen pomáhat těm ostatním. Chudý je naopak hodný a tak by měl být těmi bohatými přiživován. Stát v takovýchto podmínkách plní funkci Jánošíka, který sice bere jak bohatým tak chudým, ale bohatým bere přece jenom o něco víc. A tak je to správné.
Tento systém má ale množství slabších míst. Jedním z nejvýznamnějších je to, že vyšší zdanění bohatších je vlastně forma vykořisťování právě těch, kteří tvoří největší část produktu a jsou tedy pro ekonomiku svým způsobem nejpřínosnější.
Abnormálně produktivní člověk, který se díky své neskutečné píli dostane až na 40 procentní míru zdanění, si může velmi brzy rozmyslet, zda-li se mu práce při tak vysoké dani ještě vyplatí. V horším případě může zvážit, zda by se mu ty daně neplatily lépe někde jinde. Třeba v Monaku.
Ve Švédsku měl progresivně daňový experiment své učebnicové výsledky. Značná část nejbohatších ze socialistického státu utekla, takže nakonec neměl ty obrovské daně kdo platit. Chudší neutekli a tak nakonec museli vymyslet daňovou reformu. Stát blahobytu byl príma, nicméně dlouho nevydržel.
Z tohoto pohledu by byla rovná daň dozajista přínosem. Mohla by sem přivést investory. Mohla by zvýšit zaměstnanost. Je ale také pravda, že by zlý Železný nosil domů peníze v pytlích. Je impozantní, že představa Železného jdoucího domů s pytlem peněz je pro některé lidi tak hrozná, že budou ochotni radši zůstat bez práce.
Mimochodem, rozhodovalo-li by se o daních pouze z hlediska efektivity, nebylo by dokonce od věci zavést taktéž progresivní systém, nicméně obrácený. Nejnižší daň by platili bohatí a nejvyšší ti chudí. Pro mne by to znamenalo, že z každé další vydělané koruny mi zbude víc, než z té předchozí. To je přece podstatně vyšší motivace k práci než ta současná.
Zůstaneme-li u myšlenky rovné daně, je třeba zdůraznit, že forma, jaká je navrhovaná u nás, má mezeru. Není totiž očištěná od dvojího zdanění akcionářů, respektive vlastníků kapitálu. Progresivní charakter tedy zůstává, neboť zlý akcionář by zaplatil stále 36 procentní daň, oproti těm hodným, kteří by platili pouze 20 procent.
Mluvíme-li o rovné dani, je každopádně třeba zdůraznit, že to, o čem se mluví u nás, vlastně „rovná daň“ vůbec není. Pod pojmem rovná daň (tzv. lump-sum tax) bývá obvykle v ekonomické literatuře označován systém, ve kterém platí všichni obyvatelé nominálně stejnou (paušální) částku.
Zaplatím tedy ročně fixní částku a vše, co si vydělám navíc, už je moje. Lze dokázat, že by byl podobný systém nejefektivnější. Problémem je pouze to, že zločinní zbohatlíci by pak opět tapetovali penězi a hodní chudí by pak zvolili ve volbách někoho jiného.
Je škoda, že mnoho lidí se nezajímá ani tak o to, kolik vydělávají, jako o to, kolik vydělává soused.
ČLÁNKY DO MAILU