Hlavní navigace

„Sporožiro jsme prodávali ještě i večer po domácnostech.“ Rozhovor s nejstarším zaměstnancem České spořitelny

21. 9. 2021
Doba čtení: 13 minut

Sdílet

 Autor: Jan Vaca
Protekční čísla účtů, socialistické závazky, týdny trvající platby, vznik sporožira a nábor klientů. Rozhovor s panem Volfgangem Podestátem o jeho profesním životě nejstaršího zaměstnance České spořitelny.

O osobním životě

Pane Volfgangu, co jste vystudoval?

Vystudoval jsem gymnázium a prakticky po něm jsem hned v roce 1968 nastoupil do spořitelny, tehdy ještě České státní spořitelny.

Takže od šedesátého osmého roku jste ve spořitelně. To byl významný rok.

Ano, vlivem srpnových událostí to byl samozřejmě zcela zásadní rok.

Jaké měly vliv na váš nástup do spořky? Co lidé ve spořitelně prožívali i z pohledu klientů a finančních služeb? Chovali se standardně bez ohledu na to, co probíhalo na pozadí venku?

Já jsem tehdy nastupoval k Českým drahám jako výpravčí v zácviku, takže ty pohnuté srpnové události jsem prožíval na hradle železniční zastávky Holýšov. Tehdy to byla taková dosti napjatá situace, že mě to trošku zviklalo a říkal jsem si: „To asi nebude to pravé na drahách.“ Hledal jsem proto něco jiného a naskytla se možnost pracovat ve státní spořitelně, takže jsem od září nastoupil do spořitelny. Co se týče chování klientů a tak podobně, se ty události nijak nepromítly.

Jak jste se k práci ve spořitelně dostal?

Bývalý náměstek ve spořitelně v té době pocházel ze stejné vesnice, jako jsem se narodil já, takže víceméně jsme se velmi rychle domluvili s tím, že je tam volné místo a jestli nechci nastoupit.

Kolik vám bylo let?

Bylo mi 18 let.

Takže v osmnácti letech do spořitelny a, promiňte, teď je vám kolik?

Teď je mi 71.

Volfgang Podestát

Volfgang Podestát, nejstarší zaměstnanec České spořitelny. (08/2021)

Nastoupil do Spořitelny v roce 1968 a postupně prošel všemi provozními pozicemi až po manažera mikrooblasti a oblastního manažera provozu.

V posledních letech byl na pozici pracovníka pro soukromou klientelu a v současné době pomáhá na dohodu o provedení práce pro oblast Plzeň-venkov. V sedmdesáti jedna letech stále u jednoho zaměstnavatele – ve spořitelně, to je fenomenální výkon.

V 71 letech stále u jednoho zaměstnavatele – ve spořitelně, to je fenomenální výkon.

Když jsem nastupoval do spořitelny, tak jsem byl čerstvě po maturitě. Kolektiv – to byl většinou takové už postarší dámy a dva pánové. Spolužáci z gymnázia mi říkali: „Prosím tě, kam jsi to vlezl, to sis nemohl vybrat něco lepšího?“ A nakonec to dopadlo tak, že jsem tam skončil pracovně celý život.

Maturoval jste někdy v květnu, červnu a od září jste byl ve spořitelně?

Myslím, že to bylo nějak koncem května, začátkem června, pak od září jsem tam byl.

Udělal jste si poslední dva měsíce prázdnin a šel do práce. Napadlo vás tehdy, že tam strávíte celý život?

Nenapadlo, rozhodně ne. Ale musím říct, že ta práce tam byla zajímavá, protože bankovnictví prošlo a stále prochází obrovským vývojem. Neustále jsem se učil něco nového. Vždyť my jsme de facto začínali s ručními zápisy na evidenci zůstatků a ten vývoj šel tak překotně, že o to to bylo zajímavější.

K tomu se ještě dostaneme. Říká se, že jablko nepadá daleko od stromu. Máte i někoho z rodiny, kdo pracuje ať už ve spořce, nebo třeba v bankovnictví?

Je to můj životní osud. Měl jsem manželku, která pracovala taky ve spořitelně, a její strýc dělal dokonce náměstka na krajském ředitelství v Plzni, takže jsme měli Spořitelnu takřka v DNA.

Mají všichni vaši příbuzní účty u spořitelny?

Já předpokládám, že ano.

Přesvědčil jste je?

Ano.

O protekčních účtech a prodeji sporožira

Když jste tak dlouho u jednoho zaměstnavatele: byly nějaké doby, kdy jste byl na spořitelnu naštvaný?

Těžko bych si vybavil nějaké takové kritické období. Nevím. Většinou to maximálně mohly být nějaké personální problémy.

Zmínil jste ruční zápisy. Tenkrát se všechno evidovalo ručně, pak přišla doba vkladních knížek a po nich sporožiro. Sporožiro na tu dobu – to musela být velká technická změna, ne?

Sporožiro tehdy byla velká novinka. Vzpomínám si, že jsem osobně oslovoval de facto pracovníky ostatních bank, víceméně Státní banku Československou. Ti měli přednost a měli čísla nižší, já jsem měl tehdy číslo až asi 16.

Takže už tehdy existovaly protekční účty?

Ano a musím se přiznat, že to číslo účtu jde samozřejmě se mnou stále. I když se několikrát měnilo, tak vždycky se podivovali, že mám tak nízké číslo účtu. Mohl jsem mít ještě nižší, mohlo to být aspoň do těch desíti. :-)

Jak lidé vnímali zavedení sporožira?

Nebylo to jednoduché. Samozřejmě jak jsem hovořil o těch nízkých číslech, tak to byla taková tzv. protekční čísla. Ale jako dnes mají bankéři své osobní úkoly, tak i my jsme měli v té době socialistické závazky a prováděli jsme nábor klientů jak na prémiové spoření mladých, tak na sporožirové účty. Probíhalo to tehdy tak, že jsme dokonce chodili po domácnostech a přesvědčovali jsme lidi, aby si založili účet, že jim to usnadní život a tohleto všechno. Takže to byl de facto nábor v domácnostech. Chodili jsme i do podniků.

To vás tam jen tak pustili?

Ano, tehdy ještě bylo možné, že nás do podniků pouštěli a obcházeli jsme od jednoho zaměstnance k druhému a přesvědčovali – a pak ještě večer jsme obcházeli po domácnostech.

Takže takové zazvonění na dveřích: „Dobrý den, mám pro vás výhodnou nabídku“, ne energií, ale sporožirových účtů.

Ano.

Byla kromě České státní spořitelny jiná alternativa?

Ne, tehdy jsme byli jediní. Pouze spořitelna měla účty soukromé klientely, podniková klientela měla Státní banku Československou.

Ale tehdy už přece byla i Živnobanka.

Živnobanka ano, ale v našem městě se prakticky ti klienti nevyskytovali. Většinou šlo o zaměstnance, kteří pracovali někde v zahraničí, ti potom měli účty u Živnobanky.

Povinnost mít účet v bance nebyla, takže kdo nechtěl mít sporožiro, používal jenom hotovost a výplatní sáček v zaměstnání?

Vůbec to nebyla povinnost. Spoření už tehdy existovalo, ale nepřeváděly se celé mzdy, většinou se převáděla část mzdy. Lidé si tam dávali tak dvě tři stovky a většinou to bylo na vkladní knížky. Do té doby byly de facto jenom vkladní knížky, než vznikl sporožirový účet.

A pak ještě existovaly běžné účty, ale ty se vedly pouze u občanů, kteří pronajímali nějaké nemovitosti. Ti měli běžný účet, na který chodilo nájemné, a z účtů se pak uvolňovaly prostředky na opravy. Ty peníze na nich byly vázané, to nebylo jednoduché.

Takže běžný smrtelník nemohl mít jen tak běžný účet, vždy měl ten účet sporožirový.

Přesně tak.

Volfgang Podestát, nejstarší zaměstnanec České spořitelny. (08/2021)
Autor: Archív Volfganga Podestáta

Volfgang Podestát, nejstarší zaměstnanec České spořitelny. (08/2021)

O historii bankovních převodů

Jak dlouho tehdy trval bankovní převod? Tedy převod na sporožirový účet? Nová generace už obtížně věří tomu, že převod trval i týden.

Skutečně to trvalo několik dnů. Až postupem času se to zredukovalo na tři dny, ale byla to i delší doba.

Také jste chodili z pobočky s disketami a papírovými seznamy do Státní banky, aby se přenášela data pro převod plateb?

My jsme ještě nosili příkazy do banky.

Tenkrát, tedy v 70. letech, ještě nebyly počítače, jak je známe dnes. Zákazník přinesl příkaz do banky k platbě ze sporožirového účtu. A co se dělo dál?

Když začínala sporožira, tak jsme účtovali na strojích Optimatic. Ke každému sporožirovému účtu bylo konto a na to konto se účtovaly jednotlivé položky.

Převody trvaly dlouho, protože se všechno zpracovávalo ručně.

Ano.

O prvních technologických novinkách tehdejší doby

Během vašeho života se i spořitelna změnila. A během dělení federace navíc rozdělila. Jak jste změny vnímal sám a vaši zákazníci?

Co se týče klientů, se to nějak celkem nepromítlo. Kritický obdobím pro klienty byla měnová odluka. Byli dost nervózní a pro ně to byla nepříjemná akce.

V 90. letech se u nás objevily první bankomaty. Dnes se o jejich doplnění stará externí firma, ale tenkrát to bylo v režii poboček. Měli jste na pobočce bankomat?

Samozřejmě ano, to byla velká sláva, když jsme získali bankomat.

A doplňovali jste ho také ručně? Každé ráno jste přišli a doplňovali hotovost?

Ano, ručně jsme ji doplňovali. Ale musím říct, že to bylo období, kdy to bylo celkem bez problému. Když scházela hotovost, tak jsme ji doplnili my. Dnes už to zajišťuje externí cash handling, zároveň se zvyšuje počet recyklačních zařízení, které již není potřeba tak často doplňovat. Umí totiž hotovost jak přijmout, tak i vydat. Teď už to funguje perfektně a nejsou problémy. Ale byly doby, kdy v bankomatu nebyly peníze a volali jsme na všechny možné strany a čekali jsme, až byly nadotovány.

Jak lidé vnímali první bankomatové karty, které sloužily jenom k výběru hotovosti? Po nich přišly spořitelní platební karty. A je potřeba dodat, že spořitelna byla první banka, která lidi tak trošku rozplatila, protože měla vlastní platební karty i obchodníky, u kterých s nimi šlo platit.

Domažlicko mi přijde jako jeden z nejspořivějších okresů. To tady byla taková oblast tradiční oblast – jihozápadní Čechy, spořiví občané. Takže byly vysoké vklady, ale zase na druhé straně… A to samé bylo u platebních karet. Lidé jim skutečně nevěřili. Jak jsme prováděli nábor na sporožirové účty, tak jsme potom zase prováděli nábor na karty – používání karet, vystavování karet k účtu. Toto období bylo ještě možná náročnější než zakládání sporožirových účtů.

Protože je to nová technologie a je nutné přesvědčit lidi, že se toho nemusí bát.

Ano, přesně tak. Bylo to období dosti náročné hlavně pro nás, tedy přesvědčit klienty. Ale co se týče kartového systému, tak když to srovnám se sousedy v Bavorsku, tak jsme byli zase daleko dál, co se týče používání platebních karet. Vždyť teprve nedávno se stalo běžnou záležitostí, že můžete ve Waldmünchenu (pozn. red.: sousední město nedaleko Domažlic) zaplatit platební kartou.

A když to srovnáte se současným poměrně razantním vývojem internetového, mobilního bankovnictví. Je to pro starší klienty, se kterými se setkáváte, již standard? Nebo jsou stále někteří nedůvěřiví?

Je to to samé jako karty, ty začátky byly taky velice složité a těžké. Pravda je, že dodnes u starších klientů nemůžu říct, že by byla nějaká velká nedůvěra, ale spíš neochota se naučit tu obsluhu. Nejde tedy o nedůvěru, ale starší klienti se už nechtějí tyto pro ně novinky učit, je to pro ně moc složité.

O osobních vztazích s bankou

Máte ještě své vlastní klienty od svého profesního začátku až do současné doby? Takové to, kdy někdo řekne: „Vy jste mi otevíral účet, pane Volfgangu!“

Já jsem osobní bankéř nebyl nikdy, byl jsem manažer mikrooblasti, pak manažer pobočky a teď už jsem pracovník podpory. Tehdy jsme ještě obsluhovali komunální sféru, čili jsme získávali klienty na obcích a dodnes jsme v kontaktu s bývalými starosty. Vždycky vzpomínají na léta, kdy jsme je navštěvovali, a že jsou rádi, že se stali klienty České spořitelny.

Teď jste mi nahrál, protože spořitelna kromě služeb pro koncové zákazníky poskytuje samozřejmě služby i pro firmy a komunální klientelu. Jak náročné bylo získat firemního či komunálního zákazníka do České spořitelny oproti třeba konkurenci? Samozřejmě před 90. léty to šlo asi poměrně snadno, protože jiná možnost nebyla, ale později už vám konkurence přibyla.

Co se týče komunální sféry, byly to osobní návštěvy, tedy osobní jednání na obcích, takže se nám celkem dařilo. U podnikatelské sféry to bylo už poměrně složitější. I tam probíhaly osobní návštěvy podnikatelů, ale podnikatelské prostředí, které vznikalo po roce 1990, bylo někdy dost složité.

Už tam probíhalo jisté „vyhrožování“, stesky na vysoké poplatky, obchodní nátlak, že když něco neuděláme, půjdou k jiné bance. Tam to bylo dost složité. Myslím si ale, že portfolio se už nějak usadilo a klienti jsou stabilní jak u podnikatelů, tak komunální sféry.

Jsou pro klienty stále rozhodující poplatky? Nebo už hraje roli třeba nějaký komplexní výběr služeb? Podle čeho vy vnímáte, proč se klienti rozhodnou pro Českou spořitelnu?

Občas ještě padne nějaká taková „výhrůžka“ na vysoké poplatky, ale myslím si, že už to není až tak rozhodující. Že spíše jde o komplexnost poskytovaných služeb, rychlost a spolehlivost a taky navázání na bankovního poradce. Jsou tam už nějaké osobní vazby, klient ví, že se může na něj obrátit kdykoliv, spolehnout se. Mnohem důležitější je ta osobní vazba mezi bankéřem a klientem.

Volfgang Podestát, nejstarší zaměstnanec České spořitelny. (08/2021)
Autor: Archív Volfganga Podestáta

Volfgang Podestát, nejstarší zaměstnanec České spořitelny. (08/2021)

Zase jste mi opět nahrál na další otázku. Trendem je automatizace procesů i kontaktů s klientem. Nahradí různí roboti, chatboti a technika osobního bankéře?

Myslím, že osobní kontakt je důležitý. Občas se setkáme i s klienty, kteří jsou u bank, kde není snadno dostupná fyzická pobočka, a pak stejně dojdou k nám s tím „co mám dělat?“ anebo „teď se nemůžu s nimi spojit“. Čili i z toho usuzuji, že osobní vazba bankéř–klient je důležitá a že asi se to bez ní neobejde.

O proměně bankovnictví

Kdybyste měl shrnout, jakým způsobem se za 50 let změnilo bankovnictví z pohledu poskytovaných služeb i z pohledu vztahu vůči zaměstnancům, zákazníkům, co byste řekl?

Ten vývoj byl hektický. Změnilo se toho moc, i přístup k zaměstnancům. Těžko se mi odchází z banky, která poskytuje takové výhody zaměstnancům, to v minulosti vůbec nebylo, s tím jsme se vůbec nesetkávali. Teď těch výhod je skutečně nepřeberné množství. Když jsme začínali, ty začátky automatizace – to bylo tehdy něco převratného, něco nemyslitelného. Dnes jsme někde úplně jinde.

Vzpomínám si, že v roce 1990 sousedé v Bavorsku měli zájem o spolupráci, tak jsme tam byli na exkurzi ve sparkasse. Tehdy nám ukazovali fax, my jsme na to koukali jako na něco neuvěřitelného, že něco takového může existovat – a kde dnes je fax? To už je zapomenutá věc. Poslední léta skutečně přinesla vývoj techniky, vývoj bankovnictví a myslím si, že Česká spořitelna dnes už skutečně patří k těm nejlepším bankám na našem trhu.

Nakousl jste Bavorsko, když se podívám na současnou nabídku německých bank a porovnám to s českými bankami, tak jsme některé etapy přeskočili a některé bankovní služby jsou už na vyšší úrovni než v Německu. Je to tak i podle vás?

Určitě, to s vámi souhlasím. Shodou okolností syn pracuje v Německu, takže má účet u německé Sparkasse. Ale třeba v Česku můžete navštívit kteroukoliv naši pobočku a ten váš účet na ní vidí, protože všechny operace probíhají online. Kdežto v Německu jsou Sparkasse samostatné. On si sice může vybírat z bankomatu kdekoliv, ale každá Sparkasse má své účtování a operace neprobíhají online. My jsme daleko dál. A co se týče karet a kartových operací, tak to by se mohli od nás učit.

Třeba že se tam nedalo pořádně platit kartami?

Přesně tak, to byl problém. Protože tady většina občanů jezdí nakupovat do Německa do sousedního Chamu nebo Fürthu, a to byl pořád problém – my tam kartou nezaplatíme. Už to funguje alespoň v těch větších obchodech, ale v malých obchodech někde ještě karty vůbec neberou.

Jeden retro nástroj jste určitě zažil, a tím jsou šeky.

Já nevím, jestli se dnes vůbec ještě používají šeky, ale dříve byly šeky používané hlavně v komunální sféře. A potom to většinou byly šeky, které chodily ze zahraničí. Ale placení s nimi vždycky byl ohromný problém, protože to byla složitá operace a málokdo to uměl, takže se šekům každý vyhýbal.

A ještě existují vkladní knížky.

V dnešní době si myslím, že jsou v oblibě dětské vkladní knížky. Je tam i bonusový program pro klienty, tak to pro některé zní zajímavě.

A ještě máte v nabídce výherní vkladní knížky.

Výherní vkladní knížky byly už v té době, kdy jsme chodili po podnicích a byly určeny především pro tzv. podnikové spoření zaměstnanců. Velice oblíbené byly vkladní knížky prémiového spoření mladých, a to proto, že u těchto vkladních knížek pro mladou generaci byla zajímavá státní prémie.
Slosování výherních vkladních knížek bylo 2× do roka, což je i dnes.

Kdo si dnes sjedná vkladní knížku?

Spíše senioři pro vnoučata, anebo i pro sebe, ale to už je výjimka. Vkladní knížky se už nově moc nezakládají.

Takže prakticky skončí.

Ano.

Jako šeky.

skoleni9_11

Ano.

Děkuji Vám za rozhovor a přeji Vám pevné zdraví!

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).