Hlavní navigace

Rodinný spor o pravost soukromé závěti: Kdo koho může žalovat?

30. 8. 2022
Doba čtení: 9 minut

Sdílet

 Autor: © Gina Sanders - Fotolia.com
Není tomu tak, že jediná správná, stoprocentní a neprůstřelná závěť je ta sepsaná notářem. Co opravdu řekl a co neřekl Nejvyšší soud k výjimečnému zpochybnění pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny?

Nedávno jste si mohli v některých sdělovacích prostředcích přečíst články zpochybňující smysl závěti sepsané ve formě soukromé listiny, tedy nikoliv ve formě listiny veřejné, která je v podobě notářského zápisu.

Jakoby snad jiná závěť než ta sepsaná notářem, tedy závěť vlastnoruční nebo nikoliv vlastnoruční podepsaná před svědky, neměla smysl. Nic takového ovšem Nejvyšší soud neřekl. Zapomeňte na zjednodušující nesprávné informace, které byly dílem nepochopení věci novináři a přepjaté zkratkovitosti článků.

Jak to ve skutečnosti je, si můžeme ukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu, který řešil spor matky se synem (spis. zn. 24 Cdo 3433/2021, ze dne 26. května 2022).

Spor matky a syna, kterému otec odkázal více, než manželce

Zůstavitel, tedy ten kdo zemřel a po němž se má dědit, zanechal jednu závěť ze dne 22. října 2020. Závěť byla sepsána vlastní rukou, alespoň to tvrdil syn, který závěť po otcově smrti předložil. V závěti otec ustanovil právě onoho syna dědicem nemovitosti, auta a jedné poloviny peněžních finančních prostředků na účtech. Svou manželku ustanovil dědičkou druhé poloviny peněžních prostředků na účtech. Kdyby nebylo závěti, k pozůstalosti by byli rovným dílem povoláni právě pozůstalá manželka a pozůstalý syn.

V takzvané první třídě dědiců (podle ust. § 1635 odst. 1 občanského zákoníku) dědí po zemřelém děti a jeho manžel, každý z nich stejným dílem. Jenže syn měl podle závěti dědit více, z opačného úhlu pohledu manželka méně. A manželce se to nelíbilo, a tak prostřednictvím své advokátky prohlásila před soudem, že popírá pravost závěti, neboť se domnívá, že nebyla sepsána jejím manželem. Syn takové tvrzení odmítl a trval na pravosti závěti.

Tady musíme poznamenat, že popření pravosti závěti není běžnou věcí. Ačkoliv samozřejmě někdo, kdo podle závěti má dostat méně, než kolik by dostal podle zákona, kdyby závěti nebylo, to může zkusit a závěť zpochybnit. A to není tak časté. Také je potřeba počítat s následky, které může přinést prohraný spor.

Kolik zaplatíte protistraně, když prohrajete soudní spor? Přečtěte si také:

Kolik zaplatíte protistraně, když prohrajete soudní spor?

Pokud by se naopak prokázalo, že někdo závěť dokonce zfalšoval, vyústilo by to nejspíš v trestní stíhání. V dané situaci bylo nutno posoudit, který z účastníků řízení má tzv. (nej)slabší právní důvod (ve smyslu ust. § 170 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních – z. ř. s., případně § 1972 občanského zákoníku), jestliže byla co do pravosti zpochybněna závěť sepsaná ve formě soukromé listiny. To, že má někdo z procesního hlediska onen nejslabší (slabší) právní důvod, však vůbec neznamená, že nebude dědit.

Vysvětlíme si to. Jde zatím jen o to, kdo bude mít ve sporu jakou (procesní) pozici. Kdo bude koho žalovat, kdo bude žalobcem a kdo bude žalovaným ve sporu o dědictví.

Kdy vzniká dědický spor: Hraje se o sílu právního důvodu

V rámci vyšetřování dědických práv (podle ust. § 168 z. ř. s.) soud (soudní komisař) zjišťuje, kdo přichází v úvahu jako účastník řízení o pozůstalosti, tedy dědic, a je-li takových osob více, zda se jejich dědická práva nevylučují. Nemohou-li vedle sebe obstát všechna dědická práva těch, které soud vyrozuměl o jejich dědickém právu nebo kteří sami řádně uplatnili své dědické právo, a nemůže-li tedy být rozhodnutím o dědictví potvrzeno nabytí dědictví všem takovým osobám, vzniká spor o dědické právo.

Pravidla pro řešení dědického sporu: Kdo má „slabší“ právo

Uplatňuje-li právo na dědictví více osob a odporují-li si, odkáže soud toho z dědiců, jehož právní důvod je slabší, aby své právo uplatnil žalobou. Nepodá-li tento dědic žalobu ve lhůtě určené soudem, nezaniká sice jeho dědické právo, avšak při projednání pozůstalosti se k němu nepřihlíží. (§ 1672 o. z.)

Proti dědici, který se opírá o dědickou smlouvu nepopřenou co do pravosti, se k podání žaloby odkáže každý dědic ze závěti nebo dědic zákonný. Proti dědici, který se opírá o závěť nepopřenou co do pravosti, se odkáže k podání žaloby každý zákonný dědic. (§ 1673 odst. 1 o. z.) 

V případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, soud usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu, která nesmí být kratší než 2 měsíce. (§ 170 odst. 1 z. ř. s.)

Je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost. Je-li soukromá listina použita proti osobě, která listinu zjevně podepsala, nebo proti jejímu dědici, nebo proti tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, má se za to, že pravost a správnost listiny byla uznána. (§ 565 o. z.)

Proč je to jinak, když zůstavitel zemřel za účinnosti nového občanského zákoníku?

Otázkou „síly“ jednotlivých právních důvodů dědění a navazující otázkou, kterého z účastníků sporného řízení o dědické právo, vyvolaného průběhem pozůstalostního řízení, zatěžuje ve srovnatelné situaci (jako nastala v projednávané věci) důkazní břemeno, tedy zjednodušeně řečeno povinností tvrdit a předkládat důkazy, se už za nové právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 zabýval ve svém rozsudku (ze dne 22. února 2022, spis. zn. 24 Cdo 2592/2021) Nejvyšší soud.

V uvedeném rozsudku Nejvyšší soud podrobně vyložil, proč se přiměřeně aplikovatelné závěry dosavadní soudní praxe vztažené k právní úpravě účinné do 31. prosince 2013 nemohou bez dalšího promítnout do postupu soudů v případech, kdy zůstavitel zemřel až po 1. lednu 2014 a kdy je pro posouzení věci rozhodující již (obsahově odlišná) úprava provedená v nyní účinném občanském zákoníku.

Rozdíl mezi veřejnou a soukromou listinou a důsledky pro dědice

Nejvyšší soud zaujal názor, že v případě, že je mezi účastníky řízení o pozůstalosti sporná skutečnost, zda pořízení pro případ smrti (závěť, nebo třeba listina o vydědění) je pravé, tedy zda pochází od zůstavitele, je třeba použít jiná pravidla, která pomohou „žebříček síly“ stanovit.

V prvé řadě je třeba vycházet z toho, zda sporná listina má formu veřejné listiny, nejčastěji notářského zápisu, či listiny soukromé, což může být jakákoli jiná listina. Podle ust. § 565 odst. 1 věty první o. z. pro soukromou listinu platí, že je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost.

Naopak podle ust. § 568 odst. 1, 2 o. z. platí, že je-li nějaká skutečnost potvrzena ve veřejné listině, zakládá to vůči každému plný důkaz o původu listiny od orgánu nebo osoby, které ji zřídily, také o době pořízení listiny, stejně tak i o skutečnosti, o níž původce veřejné listiny potvrdil, že se za jeho přítomnosti udála nebo byla provedena, dokud není prokázán opak.

Vzhledem k těmto zákonným ustanovením týkajícím se důkazní síly soukromých listin, je i postavení dědice, který opírá své dědické právo o pořízení pro případ smrti vyhotovené ve formě soukromé listiny, „slabší“ než postavení dědice, který opírá své dědické právo o zákonnou dědickou posloupnost založenou na příbuzenství nebo manželství. Tento názor lze dovodit z toho, že příbuzenský stav či manželství se soudu dokládá veřejnými listinami v podobě rodného či oddacího listu.

V této souvislosti Nejvyšší soud ČR v rozsudku (ze dne 22. 2. 2022, spis. zn. 24 Cdo 2592/2021) dále vyložil, že úprava pozůstalostního řízení nepřisuzuje závěti jinou důkazní sílu než kterékoliv jiné soukromé listině, nezakládá právní domněnku její pravosti.

A ani neumožňuje, aby důkazní břemeno v průběhu sporného řízení přešlo z osoby, která se ve svůj prospěch platnosti co do pravosti zpochybněné závěti dovolává jen proto, že ve věci byla tuto závěť zpochybňující osoba odkázána podle ust. § 170 odst. 1 z. ř. s. k podání žaloby o určení dědického práva.

V navazujícím sporném soudním řízení proto bude důkazním břemenem zatížen bez ohledu na své procesní postavení vždy ten z účastníků, který se bude ve svůj prospěch jiným účastníkem zpochybněné závěti sepsané ve formě soukromé listiny dovolávat.

Dojde-li ke zpochybnění pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny, bude se v poměrech právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 jako (nej)slabší zpravidla jevit právní důvod dědického práva osoby, která své postavení odvozuje právě a jen od takové zpochybněné závěti.

Nebudou-li tu další skutečnosti mající vliv na odkázání toho kterého z účastníků pozůstalostního řízení do řízení sporného o určení dědického práva, bude namístě podle ust. § 170 odst. 1 z. ř. s. odkázat k podání žaloby o určení dědického práva toho z účastníků, který se ve svůj prospěch dovolává závěti sepsané ve formě soukromé listiny, zpochybněné jiným účastníkem co do pravosti.

Bezdůvodné zpochybňování pravosti závěti neuspěje

Právě nastíněný závěr však nelze vnímat jako bezvýhradný. Ust. § 170 odst. 1 z. ř. s. ukládá soudu, aby k podání žaloby o určení dědického práva odkázal toho z účastníků, jehož dědické právo „se jeví se zřetelem k okolnostem případu“ jako nejslabší.

Vzhledem k těmto obecným formulacím „se jeví“ a „se zřetelem k okolnostem případu“ je zřejmé, že jde o tzv. právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou. Jde tedy o takovou právní normu, jejíž hypotéza není stanovena do všech podrobností přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu (soudnímu komisaři), aby sám podle svého uvážení s přihlédnutím k výše naznačeným okolnostem v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.

Významný tak pro rozhodnutí v konkrétní věci bude např. obsah předložené listiny, způsob jejího předložení, osoba, která ji předložila, či způsob, jakým byla pravost listiny popřena. To znamená, zda se tak stalo jen paušálně, nebo na základě konkrétnější skutkové argumentace. Podpůrně lze využít i závěrů předválečné judikatury, reprezentované zejména rozhodnutím bývalého Nejvyššího soudu ČSR, uveřejněným ve Vážného sbírce pod č. 17.557/39.

Zde bylo vysloveno, že „k přesunu postavení pro budoucí spor o právo dědické v neprospěch dědice přihlášeného z posledního pořízení nestačí pouhé bezdůvodné popření pravosti posledního pořízení dědicem přihlášeným ze zákona, nýbrž je třeba, aby bylo odůvodněno, proč byla pravost posledního pořízení popřena, aby bylo poukázáno na takové vady, které činí popření hodnověrným, a aby bylo popření doloženo takovými skutečnostmi, které jsou s to vzbudit pochybnosti o pravosti posledního pořízení.“

Při rozhodování o tom, čí dědické právo „se jeví se zřetelem k okolnostem případu“ jako nejslabší, tak bude vždy třeba komplexně přihlédnout ke všem okolnostem, které v pozůstalostním řízení vyšly najevo, vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ČR (spis. zn. 24 Cdo 3433/2021, ze dne 26. května 2022).

Prozatímní řešení rodinného sporu: Kdo bude koho žalovat?

V projednávané věci pozůstalá manželka nejprve při jednání dne 16. února 2021 k předložené závěti uvedla námitky týkající se způsobilosti a vůle zůstavitele. Vyslovila domněnku o „nedobrém zdravotním stavu zůstavitele“ při sepsání závěti, že „zůstavitel mohl být při sepsání závěti ovlivněn synem“ a že „celý obsah závěti se jeví jako poněkud zmatený“. Tyto námitky by mohly vést, kdyby byly opodstatněné, ke zpochybnění platnosti závěti.

Pravost závěti pak pozůstalá manželka napadla až při následujícím jednání dne 16. března 2021, kdy do protokolu pouze obecně uvedla, že „popírá pravost závěti, neboť se domnívá, že nebyla sepsána zůstavitelem“. Žádnou bližší argumentaci, z čeho tak dovozuje a v jakých skutečnostech spatřuje to, že závěť nepochází od zůstavitele, však neuvedla.

dan_z_prijmu

Právě tento nedostatek svědčí pro to, aby k podání žaloby o určení dědického práva nebyl odkázán pozůstalý syn, který se ve svůj prospěch dovolává zpochybněné závěti sepsané ve formě soukromé listiny, nýbrž právě pozůstalá manželka, jejíž dědické právo dovolací soud správně vyhodnotil „se zřetelem k okolnostem případu“ jako (nej)slabší.

Původně byl odkázán na podání žaloby soudem prvního stupně pozůstalý syn, odvolací soud však změnil jeho verdikt a odkázal k podání žaloby pozůstalou manželku. A Nejvyšší soud ČR svým usnesením (spis. zn. 24 Cdo 3433/2021, ze dne 26. 5. 2022) potvrdil verdikt odvolacího soudu.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Nenadávejte právníkům, zákony netvoří zdaleka jen oni. Oni je pak jen zašmodrchávají ve prospěch svých klientů, třeba zrovna vás. Budu se však snažit vám je vysvětlovat.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).