Hlavní navigace

První nález Ústavního soudu změnil poměr sil v boji za poplatky

16. 4. 2014
Doba čtení: 4 minuty

Sdílet

 Autor: Google Inc.
Jaké jsou některé hlavní myšlenky nálezu, který značně ovlivňuje současný právní souboj o poplatek?

Ústavní soud rozhodl v prvním sporu o platnosti, či neplatnosti ujednání o poplatku za správu úvěru. V rámci vyhlášeného nálezu Ústavního soudu byla zamítnuta ústavní stížnost, kterou se klientka banky domáhala ústavní ochrany proti zamítnuté žalobě Obvodním soudem pro Prahu 4.

Rozhodnutí obvodního soudu

Ústavní stížnost byla směřována proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, který zamítl žalobu klientky banky, která považovala poplatek za správu úvěru za neurčitý, nesrozumitelný, bez ekonomické ekvivalence a v rozporu s dobrými mravy. Ujednáním o poplatku měla být nastolena značná nerovnováha v právech a povinnostech smluvních stran v rozporu s ustanoveními na ochranu spotřebitele zakotvenými v občanském zákoníku, kdy formulářové spotřebitelské smlouvy je nutno vykládat ve prospěch spotřebitele.

Obvodní soud pro Prahu 4 dospěl k závěru, že ujednání o poplatku za správu úvěru je určité, neporušuje ustanovení na ochranu spotřebitele a poplatky spojené se spotřebitelským úvěrem jsou běžnou praxí, přičemž klientka banky značnou dobu hradila tento poplatek, aniž by jej rozporovala. Obvodní soud pro Prahu 4 vyjádřil, že na dané situaci nic nemění ani skutečnost, že poplatek byl sjednán jakožto paušální bez vymezení konkrétně poskytovaných služeb.

Požadavek sjednocení rozhodovací praxe

Klientka banky se na Ústavní soud obrátila s přesvědčením potřeby sjednocení rozhodovací praxe soudů z hlediska řešení sporů o poplatek. Ústavní soud avšak neshledal v podané ústavní stížnosti porušení ústavně zaručených práv a potřebu, aby Ústavnímu soudu byla dána role sjednocení rozhodovací praxe v této problematice:

Na tomto místě je proto třeba potvrdit stanovisko Ústavního soudu v této otázce, tedy že sjednocování judikatury obecných (nota bene nalézacích) soudů ve věcech bez ústavní relevance Ústavnímu soudu nepřísluší. Tato funkce je ústavně (lze ji dovodit z ustáleného významu pojmu „nejvyšší“ instance v určité soustavě státních orgánů) svěřena do působnosti nejvyšších soudů završujících soudní soustavu tak, jak to předpokládá čl. 91 odst. 1 Ústavy. Sjednocující role Ústavního soudu ve vztahu k judikatuře obecných soudů se proto může uplatnit jen v rovině ústavního pořádku, zejména tam, kde Ústava výslovně předpokládá zapojení obecných soudů do plnění role ochrany základních práv a svobod člověka a občana (viz čl. 1 odst. 1 in fine a čl. 4 Ústavy), případně tam, kde excesivní aplikace obyčejného práva může vést k porušení ústavního pořádku.

Rozhodnutí o ústavní stížnosti

Ústavní soud v rámci svého odůvodnění nespatřuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 za nesprávný z hlediska pojetí poplatku jakožto paušálního poplatku hrazeného vedle sjednaných úroků a bez nutnosti taxativní specifikace služeb, které jsou poskytovány za daný paušální poplatek. Ústavnímu soudu není ani zřejmé, v jakém ohledu měl obvodní soud pochybit, jestliže uzavřel, že poplatky se spotřebitelským úvěrem byly a jsou běžnou praxí, která je také reflektována legislativou. To, že byl nějaký právní institut soukromého práva upraven zákonem (zde zákon o spotřebitelském úvěru) později, než byl uplatněn v řádně uzavřené smlouvě, nemůže od 8. 2. 1991, kdy nabyla účinnosti Listina (konkrétně čl. 2 odst. 3), být na závadu jeho uplatnění v soukromoprávním styku.

V rámci argumentace spotřebitelskými rozhodnutími v Německu odkázal Ústavní soud na opačnou rozhodovací praxi soudů ve Velké Británii v obdobné problematice spotřebitelských sporů, kdy nelze hovořit o sjednocené evropské judikatuře pro kteroukoliv stranu sporu.

Ústavní soud se taktéž vyjádřil k otázce autonomie vůle: Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že rovněž podle Směrnice se při sjednávání ceny uplatní princip autonomie vůle smluvních stran a přiměřenost ceny ve vztahu k plnění nemá být posuzována (čl. 4 odst. 2), ledaže by vnitrostátní právní úprava byla v tomto ohledu přísnější, a to není. Jestliže obvodní soud dospěl k danému závěru na základě úvahy, že předmětný poplatek je (nedílnou) součástí celkové ceny za plnění, které banka poskytuje (k tomu viz také další bod), pak mu žádnou svévoli v naznačeném směru vytknout nelze. Dané východisko koresponduje také s příslušnou povahou daného poplatku – jedná se o tzv. paušál, a to vzhledem k obecnému způsobu jeho vymezení („za správu a vedení úvěrového obchodu“), jakož i k tomu, že dlužník je povinen daný poplatek platit pravidelně po celou dobu trvání závazkového vztahu s bankou.

Argumentů v rámci ústavní stížnosti padlo nespočet a nelze je komplexně srozumitelně vylíčit v rámci jednoho článku.

dan_z_prijmu

Soudní spory pokračují dál

K Ústavnímu soudu byly podány další stížnosti a spor bude možná řešit i Nejvyšší správní soud nebo Nejvyšší soud. Nelze zcela vyloučit, že ve sporu o poplatek nemůže dojít ke zvratu, avšak první rozhodnutí Ústavního soudu změnilo značně poměr sil.

Kompletní znění nálezu Ústavního soudu III. 3725/13 ze dne 10. dubna 2014

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor je právník se zaměřením na civilní právo a odškodnění újmy na zdraví.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).