Mít na celý život jedno mobilní číslo nebo pevnou linku a měnit si jen operátora je pro nás samozřejmé. Podobně jde touto cestou snaha Evropské komise umožnit přenositelnost čísel účtů.
Číslo účtu je v platebním styku snad nejdůležitějším pojmem, protože naprosto jednoznačně identifikuje konkrétní účet klienta a obchodní banku, ve které je veden. Občas se vyskytnou požadavky na zajištění přenosu stávajícího čísla účtu konkrétního klienta mezi bankami. Proč tento požadavek považuji za nesmyslný?
Struktura čísla účtu je stanovena Českou národní bankou. Číslo účtu se u nás používá v národním formátu i ve formátu IBAN.
V národním formátu je tvořeno identifikátorem čísla účtu a kódem platebního styku.
Identifikátor tvoří maximálně 16 číselných znaků, které se „vnitřně dělí“ na část, obsahující nejvýše 10 číslic („základní číslo účtu“) a na část, která obsahuje maximálně 6 číslic. Ta tvoří tzv. předčíslí, které ovšem nemusí být v čísle účtu obsaženo.
V případě, že má číslo účtu i předčíslí, ale základní číslo účtu netvoří 10 numerických znaků, je zleva doplněno tzv. nevýznamový nulami. V praxi se samotné číslo účtu od předčíslí odděluje pomlčkou. Každá z obou částí čísla účtu je samostatně zajištěna kontrolní číslicí pomocí tzv. modulo 11.
Důvodem pro existenci kontrolních číslic je nutnost kontrolovat správnost čísla účtu už při pořizování plateb. V bankovní praxi je tak při pořizování transakcí pomocí speciálního programu kontrolováno, že účet odpovídá výše uvedenému výpočtu kontrolních číslic pomocí modulo 11.
Příkazy k zúčtování, jejichž čísla účtů neodpovídají stanovené struktuře, nejdou pořídit do systému platebního styku. Zabrání se tak pořízení nejrůznějších „překlepů“ v číslech účtů, a to jak ze strany klientů, tak ze strany bankovních úředníků.
V rámci výše uvedených pravidel si může každá obchodní banka stanovit vnitřní strukturu svých účtů. Může si stanovit např. pozice pro kontrolní číslice, z čísla účtu může být poznat třeba typ účtu nebo měna, ve které je tento účet veden atp.
V obchodních bankách často provozují speciální software zvaný „generátor čísel účtů“, který vytváří a přiřazuje jednotlivým obchodním místům „sady“ čísel účtů. Soubor takto vygenerovaných čísel účtů může být nahrán do lokální pobočkové klientské, resp. produktové databáze, ze které jsou jednotlivá čísla účtu přetahována do uzavíraných smluv s klientem a do centrálního informačního systému příslušné banky.
Účty mohou být v drtivé většině obchodních bank přesouvány mezi jednotlivými obchodními místy konkrétní banky, a to z podnětu vlastníka konkrétního účtu. Za obvyklých podmínek by mělo stačit, aby klient navštívil svoji původní nebo novou pobočku a požádal o přesun. Bankovní úředníci se pak postarají o technické provedení. Doba pro přesun účtu mezi pobočkami jedné obchodní banky se může lišit podle jejích nastavených podmínek.
Kód platebního styku pak obsahuje 4 číselné znaky a je stanoven centrální bankou. Pro každou obchodní banku, která působí na území ČR, je tento identifikační kód jednoznačný. Vlastní číslo účtu a kód platebního styku musí být od sebe v písemné podobě vždy zřetelně odděleny. V praxi se tato čísla oddělují lomítkem.
Kód platebního styku je důležitý pro rozlišení, ve které obchodní bance je konkrétní účet veden, což má zásadní význam především při mezibankovním bezhotovostním platebním styku.
Seznam identifikačních kódů všech obchodních bank, které působí v ČR, najdete na webu centrální banky.
V rámci každé obchodní banky musí být číslo účtu jedinečné. Teoreticky je sice možné připustit, že ve dvou či více obchodních bankách může existovat stejné číslo účtu, to by ale při provádění platebního styku nemělo vadit, protože by tato čísla byla odlišena kódem platebního styku.
Kód platebního styku je také součástí čísla účtu ve formátu IBAN, který je využíván pro potřeby tzv. přeshraničního platebního styku v rámci Evropské unie.
Kód platebního styku je samozřejmě také součástí celosvětově používané tzv. SWIFTové adresy BIC. Čtěte více: Jak funguje platební styk mezi státy Evropské unie?
Číslo účtu musí být ve všech obchodních bankách na celém světě naprosto jedinečné.
Nyní k požadavku na „přenositelnost účtů“ mezi bankami. Proklamovaným cílem je zlepšení bankovních služeb a komfortu pro klienty, pokud se rozhodnou změnit svoji stávající banku – jde údajně o to, aby nemuseli svému zaměstnavateli či obchodním partnerům hlásit, že změnili banku
Pokud se týká přenositelnosti čísla účtu v národním formátu, tak přenositelnost by klientům nic nepřinesla, a to vzhledem k nutnosti existence kódu platebního styku. K čemu by jim bylo, že by se identifikátor čísel účtu nezměnil, když by museli nahlásit změnu banky? Zde by nedošlo pro klienta k žádné zásadní změně k lepšímu.
Požadavek na přenositelnost čísel účtů mezi obchodními bankami by ovšem bankám přinesla řadu dalších prakticky neřešitelných (nebo velmi obtížně a velmi nákladně) řešitelných problémů. Jednalo by se např. o
Také by bylo nutné vyřešit provádění mezibankovního tuzemského platebního styku, pokud by byl v rámci požadavku na přenositelnost čísel účtů vznesen požadavek také na zrušení kódu banky, resp. na jeho včlenění do čísel účtů.
Vzhledem k tomu, že čísla účtů (obsahující kód banky) by mohla „putovat“ mezi bankami, ztratil by kód banky svůj jedinečný charakter a nebylo by zřejmé, která obchodní banka konkrétní účet vede a do které banky tedy převádět finanční prostředky.
To se týká nejenom plateb tuzemského mezibankovního platebního styku, ale také (a to v nesrovnatelně větším měřítku) i provádění mezinárodního platebního styku.
Pokud někdo vznese požadavek na přesun stávajících čísel účtů mezi bankami, měl by být také schopen říci, jak chce technicky vyřešit výše uvedené problémy. Bez toho se jedná pouze o populistická gesta.
