Hlavní navigace

Předlužené dědictví jako danajský dar. Jak a kdy správně odmítnout dědictví?

Autor: Depositphotos
Richard W. Fetter

Abyste nezískali místo zisku dluhy, musíte stihnout odmítnout dědictví ve lhůtě, a také nesmíte být příliš aktivní ohledně rozdělení pozůstalosti. Nač si dát pozor, abyste místo majetkových hodnot neměli oči pro pláč a zbytečné starosti?

Doba čtení: 7 minut

Sdílet

Jistěže dědit hodnotnou pozůstalost (majetek, úspory) je příjemné, ale odmítnout ji můžete chtít z nejrůznějších důvodů – kupř. mravních, etických, světonázorových, emočních (protože někdo může být tak morálně na výši, že mu peníze od někoho, resp. po někom, kým pohrdal, kdo mu ubližoval, nevoní) nebo, jak tomu bude nejčastěji, z ryze praktických, ekonomických, protože je dědictví předluženo a vy byste museli v důsledku jeho přijetí platit dluhy za zesnulého zůstavitele.

Dědic totiž nabytím dědictví vstupuje komplexně do majetkového postavení zůstavitele, a obecně tak odpovídá za všechny jeho dluhy. Pozůstalost, kterou nabývá, tvoří veškeré jmění, které zůstavitel zanechal v okamžiku své smrti, a na dědice tak přechází nejenom majetek, ale i dluhy zůstavitele, nejen aktiva, ale též pasiva. Dědic musí uhradit zůstavitelovy dluhy i nad rozsah nabytého dědictví, případně i ze svého výlučného majetku.

Převzetí dluhy zatíženého dědictví tak může být pro dědice potenciálně významným rizikem, ve výsledku pro něj může být i majetkově likvidační. Jistě není v určitých případech vhodné, aby dědic byl povinen k úhradě dluhů nad rozsah nabytého majetku. Je mu proto zákonem poskytnuta ochrana, spočívající v možnosti ohraničení rozsahu povinnosti k úhradě zůstavitelových dluhů prostřednictvím soupisu pozůstalosti, také má možnost dědictví odmítnout. Jenže je tak třeba učinit řádně a včas, resp. svým chováním odmítnutí dědictví neznemožnit, předem nenegovat.

Nebudeme zkoumat, proč chtěl nakonec odmítnout dědictví jistý P. B. v případě řešeném Nejvyšším soudem pod spis. zn. 24 Cdo 2832/2018, podíváme se na autoritativní judikaturní výklad problematiky odmítnutí dědictví podle nového občanského zákoníku (OZ).

Právní úprava odmítnutí dědictví a její výklad

Podle § 1485 odst. 1 OZ má dědic právo po smrti zůstavitele dědictví odmítnout. (Podle § 1486 OZ, odmítne-li dědic dědictví, hledí se na něho, jako by dědictví nikdy nenabyl.)

Podle § 1487 odst. 1 věty první OZ odmítnutí dědictví vyžaduje výslovné prohlášení vůči soudu. Dědictví lze odmítnout do jednoho měsíce ode dne, kdy soud dědice vyrozuměl o jeho právu odmítnout dědictví a o následcích odmítnutí (§ 1487 odst. 1 věty druhé OZ), přičemž má-li dědic jediné bydliště v zahraničí, činí lhůta k odmítnutí dědictví tři měsíce. (Soud dědici lhůtu k odmítnutí dědictví může přiměřeně prodloužit, jsou-li k tomu důvody.)

Uplynutím lhůty k odmítnutí dědictví právo odmítnout dědictví zaniká. Podle § 1489 odst. 2 OZ se k odmítnutí dědictví nepřihlíží, dal-li dědic již svým počínáním najevo, že chce dědictví přijmout. Nepřihlíží se ani k projevu vůle, kterým dědic odvolá své prohlášení, že dědictví odmítá, nebo neodmítá, anebo že dědictví přijímá.

Do kdy můžete odmítnout dědictví

NS vyložil, že lhůta (zásadně jednoměsíční) k odmítnutí dědictví je lhůtou hmotněprávní; to platí i o lhůtě prodloužené soudem. Zmeškání lhůty k odmítnutí dědictví (jak stanovené zákonem nebo prodloužené soudem) proto nelze (postupem podle § 58 občanského soudního řádu) prominout.

Smysl lhůty spočívá jen ve vymezení hranice, do kdy může v úvahu přicházející dědic dědictví odmítnout, tedy hranice, po níž nastává fikce neodmítnutí (přijetí) dědictví. (Ani  § 1487 OZ, ani § 164 zákona o zvláštních řízeních soudních, ani žádné jiné zákonné ustanovení v úvahu přicházejícím dědicům nezakazuje, aby úkon odmítnutí, popřípadě přijetí dědictví, učinili kdykoli po smrti zůstavitele, nejpozději však do konce lhůty dle ust. § 1487 OZ).

Co nedělat, aby vám nenutili, co nechcete: nebuďte hrrr

Jak už bylo uvedeno, k odmítnutí dědictví se nepřihlíží, dal-li dědic již svým počínáním najevo, že chce dědictví přijmout. Kdy se jedná o počínání dědice, závisí na posouzení individuálních okolností konkrétního případu, jak to ostatně učinil Nejvyšší soud ČR.

Předtím ještě uvedl, že podle ustálené judikatury soudů (jejich výkladové a rozhodovací praxe), od níž ani za existence nové právní úpravy (OZ) není důvodu se odchýlit.

Počínáním, kterým dal dědic najevo, že dědictví nechce odmítnout (nyní, že „chce dědictví přijmout“), se rozumí takové chování dědice, kterým se k zůstavitelovu majetku nebo k jeho části (například k jednotlivé věci) projevuje jako jeho vlastník (k zůstavitelovu majetku nebo jeho části se tedy chová jako k vlastnímu majetku) nebo z něhož je jinak nepochybné, že hodlá jako dědic vstoupit do zůstavitelových práv a povinností (tedy se stát jako dědic zůstavitelovým právním nástupcem), popřípadě že vystupuje jako osoba, jíž svědčí dědické právo po zůstaviteli (například se jako dědic ze zákona vyjadřuje v řízení o dědictví k platnosti závěti apod.).

Jde především o nakládání s majetkem náležejícím do dědictví, jako by šlo o majetek vlastní (např. vybírání finančních prostředků z účtu zůstavitele, rušení těchto účtů a převádění prostředků z nich na jiné účty, zpeněžování majetku zůstavitele, převádění majetku zůstavitele na jiné osoby, likvidace věcí z majetku zůstavitele, užívání věcí z dědictví jako věcí vlastních, provádění podstatných změn na věcech, které patří do dědictví, přijetí plnění ze zůstavitelových pohledávek, či dokonce vymáhání takových pohledávek).

Zpochybňování dědického práva jiných znamená, že dědictví chcete přijmout

Rovněž je za počínání vylučující odmítnutí dědictví zpravidla považován úkon, kterým dědic zpochybnil dědické právo jiných osob, kterým uplatnil nárok neopominutelného dědice nebo kterým požádal soud o povolení prodeje věci patřící do dědictví.

Pohřeb klidně vypravte a rozlučte se se zesnulým, nemusíte ho zapírat

Za chování, kterým dědic dává nepochybně najevo, že hodlá vstoupit do zůstavitelových práv a povinností, se naopak nepovažovalo (a nebude považovat) např. vypravení pohřbu zůstaviteli nebo převzetí nepatrného majetku vypravitelem pohřbu, péče o majetek zůstavitele nutná k zabránění vzniku škody, splnění veřejnoprávní povinnosti podání daňového přiznání za zůstavitele.

Ani zjišťování hodnoty dědictví nevadí

V posuzovaném případě dědic nedal najevo, že dědictví chce přijmout, jen tím, že v dědickém řízení spolupracoval se soudní komisařkou (při zjišťování majetku), potažmo že by (pouze) vznesl dotaz, zda znalecký posudek o ceně zůstavitelova majetku má být vypracován na základě jeho objednávky. V uvedeném jednání (jímž by se dědic skutečně jen informoval o stavu majetku zůstavitelky a napomáhal by k jeho zjištění) by nebylo možné spatřovat počínání, kterým by dal najevo, že dědictví chce přijmout, neboť samo o sobě nic nevypovídá o jeho vztahu k zůstavitelovu majetku, o uplatňování jeho dědického práva k tomuto majetku ani o jeho vystupování jako dědice zůstavitele.

Pouhé zjišťování informací a poskytnutí elementární součinnosti soudu, resp. pověřenému notáři tedy nepředstavuje vůli dědice dědictví přijmout. Ostatně je žádoucí, aby se informoval o stavu dědictví.

Hádky, návrh vyrovnání, určení podílů, znamenají také zájem o dědictví

Odlišně je však třeba hodnotit počínání dědice spočívající v podnikání kroků iniciujících uzavření dohody dědiců o vypořádání dědictví, zejména vznesení návrhu na „spravedlivé“ finanční vypořádání tak, aby nebyl jako dědic znevýhodněn, řešení otázky započtení daru na dědický podíl druhého dědice (včetně stanovení hodnoty daru pro účely započtení), tedy zúžení toho, co má druhý dědic získat – kdy žádat započtení daru na dědický podíl jiného dědice, protože byl za života zůstavitelem upřednostňován a obdarováván, zatímco vy jste přišli zkrátka, a dokonce jednání spočívající návrhu druhému z dědiců na vzdání se dědického práva v jeho prospěch.

Tím vším dal dědic najevo, že dědictví nechce odmítnout čili chce dědictví přijmout,  vyhodnotil soud. Nakonec i prostřednictvím žádosti „o sdělení informace“, zda je z jeho strany dán důvod pro uplatnění výhrady soupisu dle § 1674 OZ a násl., dal dědic soudu na vědomí záměr dědictví nabýt.

Prostřednictvím svého (následného) rozhodnutí o uplatnění výhrady soupisu by totiž nesdělil soudu nic jiného, než že nehodlá po skončení řízení o pozůstalosti hradit všechny dluhy zůstavitele v plném rozsahu, ale jen do výše ceny jím nabytého dědictví. Výše uvedené jednání je proto ve svém souhrnu zcela namístě považovat za počínání, kterým dědic dává najevo, že dědictví chce přijmout.

Závěr

Takže pozor, pokud si nejste jisti atraktivitou, bonitou dědictví: vyvarujte se kroků, které učinil dědic v popsaném případě. Jelikož v popisovaném případě je, resp. bude prováděn soupis dědictví, rozhodně nebude dědic muset platit, pokud by se ukázalo, že je dědictví předlužené, více, než kolik sám zdědil.

Nicméně získat dědictví bez hodnoty – zaplatit věřitelům zůstavitele hodnotu, kterou sám získal, jsou jen zbytečné komplikace a starosti, které by vás mohly potkat. Pohodlnější je dědictví odmítnout. Vše si proto pečlivě a opatrně zjistěte, prověřte, nepodnikejte unáhlené kroky a v uvedené zákonné lhůtě pro odmítnutí dědictví se rozhodněte, zda jej přijmete, nebo ne a sdělte případné odmítnutí soudu.

Tiply_tip_2019

Třeba nemovitost zatížená až na 80 či 90 % hodnoty hypotékou, pokud o ni nestojíte, a zvláště nemáte-li dost finančních prostředků, za zdědění asi nestojí, zvláště pokud její tržní cena poklesla a reálně ji nelze za její účetní cenu prodat. Ani u dědictví proto nedejte na první dojem. Není všechno zlato, co se třpytí.

Autorský text prošel redakční (editorskou) úpravou, a proto jeho případné nepřesnosti a chyby mohou být způsobeny redakcí. Titulek redakční.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).