Platí OSVČ nižší odvody než zaměstnanci? Kdo je parazitem systému?

V článku Platí OSVČ nižší odvody než zaměstnanci? (Názor) jsem napsal argumenty pro srovnání odvodů zaměstnanců a OSVČ. Za základ objektivního srovnání považuji porovnávat odpovídají si věci. Proto porovnávám OSVČ se zaměstnancem, který má stejnou výši „superhrubé mzdy“ jako OSVČ zisk. Nicméně užitečná je i co největší jednoduchost a přehlednost.

Porovnávání samozřejmě vzbudí spoustu otázek, na většinu z nich doufám odpoví tato vysvětlení.

Tržby OSVČ a tržby firmy

Tržby OSVČ a tržby firmy na zaměstnance definuji jako stejné. Což je akceptovatelné za předpokladu, že OSVČ a firma podnikají ve stejném oboru, dělají to samé, vzájemně si konkurují.

Za hlavní považuji porovnávat zisk OSVČ se superhrubou mzdou. Jestli ke stejné částce dojdeme z tržeb 1 250 000 Kč a nákladů 60 %, nebo z tržeb 2 000 000 Kč a nákladů 75 %, nebo z tržeb 10 000 000 Kč a nákladů 95 % (např. někteří obchodníci), nebo z tržeb 555 555 Kč a nákladů 10 % (např. někteří právníci), pokládám za podružné.

Tržby a náklady

Tržby a náklady jsou pro porovnání, abychom měli celkový obrázek a čelili námitce, že OSVČ dají do nákladů víc věcí než zaměstnanec. Ano, dají, za zaměstnance to dělá firma, která navíc má víc možností daňové optimalizace než OSVČ.

Skutečné náklady tržeb

Skutečné náklady tržeb považuji za totožné (u firmy do něj nezapočítávám náklady na zaměstnance dále zmíněné).

Dále předpokládám, že firma rozdělí veškerý zisk mezi zaměstnance. Díky tomu získáváme pro srovnání důležitou rovnici: zisk u OSVČ rovný superhrubé mzdě (včetně ročních nákladů na dovolenou) u firmy.

Výdajové paušály

Výdajové paušály nezkoumám. Pokud v nějakém oboru jsou paušální výdaje hrubě neodpovídající průměrné (spíše mediánové) skutečnosti, měly by se upravit výdajové paušály (např. právníkům, ajťákům výdajové paušály snížit), a ne brát existenci výdajových paušálů jako důvod zvýšit odvody všem, dokonce i těm, co výdajové paušály vůbec nepoužívají.

Zaměstnavatelské odvody

Odvody zaměstnavatelské bez nemocenské jsou 22,70 % (sociální) + 9 % (zdravotní) = 31,70 %. U OSVČ jsou z poloviny zisku.

U zaměstnance jsou z hrubé mzdy, kterou musíme spočítat ze superhrubé mzdy.

U státních pojištěnců jsou pro rok 2024 odvody jen 2085 Kč na měsíc na zdravotní daň (25 020 Kč ročně).

Nemocenské

Nemocenské je povinné u zaměstnance, patří do zaměstnavatelských odvodů. Aby porovnání bylo víc odpovídající, je spočítána i dobrovolné nemocenské u OSVČ.

Zaměstnanecké odvody

Odvody zaměstnanecké jsou 6,5 % (sociální) + 4,5 % (zdravotní) = 11 %. U OSVČ jsou z poloviny zisku, u zaměstnance z hrubé mzdy.

Daň z příjmů

Daň se počítá u OSVČ ze zisku, u zaměstnanců z hrubé mzdy, v obou případech se odečítá jen sleva na poplatníka (v rámci zjednodušení neřeším zaokrouhlování na celé stovky korun).

Příjem

Příjem je myšlen čistý příjem po odečtu všech odvodů, daní.

U státního pojištěnce je uvedena nula, i když rodičovský příspěvek, příspěvky na dítě, a zvláště důchod jsou také příjmem, ale nyní nedaněným. Kombinací příjmů z různých zdrojů (zaměstnání, OSVČ, státní pojištěnec, nájem, investice…) se v rámci zjednodušení nezabývám.

Započítáno do důchodu

Započítáno do důchodu (vyměřovací základ pro stanovení pojistného na sociální pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti pro daný kalendářní rok) je u OSVČ (minimálně) polovina zisku, u zaměstnance hrubá mzda, u státního pojištěnce to může být nula, ale i náhradní doba, tj. vlastně celoživotní průměr daného jedince.

Např. pro státní pojištěnce pečující o bezmocnou osobu je to 100 % náhradní doby, tedy jako by po dobu péče platili sociální daň odpovídající jejich celoživotnímu průměru upravenému o inflaci. Nikdo ale za ně sociální daň neplatí.

Ale např. lidé studující nemusí platit, ale doba se jim (už) nezapočítá do doby pro důchod.

Pro zdůraznění faktu, že státní zdravotní služby máme všichni stejné bez ohledu na výši odvedené zdravotní daně, je v tabulce řádek s názvem Nárok na „plnou sádru“. Více k tomuto mýtu o třetinové sádře pro OSVČ v článku Středula šlápl vedle, OSVČ odvádějí na zdravotním pojištění více, než vyčerpají.

Zdanění

Zdanění je počítáno ze všech odvodů (z příjmu, sociální, zdravotní, nemocenské), i u OSVČ včetně (dobrovolné) nemocenské.

Podrobnější komentáře, které přeskočte, nechcete-li znát další složitosti porovnání:

Úskalí, možnosti, výjimky, benefity

Jsem si vědom toho, že např. při nemoci se tržby mohou lišit. OSVČ je nucena nějak se poprat s vlastní nemocností, u ní to bude spíše poklesem tržeb, na rozdíl od vícečlenné firmy, která snadněji vyřeší zástup.

Firma, i jednočlenná, má několik daňových optimalizaci navíc, nemusí veškerý zisk vyplatit zdaněný všemi třemi daněmi, ale může ho nechat ve firmě zdanit „jen“ korporátní daní z příjmů (v tabulkách v rámci zjednodušení předpokládám, že takový zisk je nulový) a v příštích letech přímo použít. Může ho vyplácet jako DPP, odměnou jednatele s úlevami na daních.

Zato OSVČ, kromě výjimek (např. rezerva na opravy nemovitosti), musí buď peníze vydělané v daném kalendářním roce použít na své podnikání (proto taková potřeba ke konci roku snížit zisk o náklady, které by ještě jinak počkaly), nebo je zdanit všemi třemi daněmi a případně za rok dva je zpět vložit do podnikání, ale víceméně poloviční.

Firma má dále často nižší náklady díky úsporám z rozsahu. Pro naše porovnání tohle vše zanedbávám. Pokud bychom to nějak chtěli mermomocí započítat v realitě, mohli bychom snížit náklady firmy, ve stejné výši tam dali ponechané peníze firmě tak, aby zisk OSVČ zůstal roven superhrubé mzdě zaměstnance.

Lze nalézt plno důvodů, proč by náklady někdo chtěl zvýšit k jedné nebo druhé straně. Plno benefitů, např. nemocenskou v prvních 14 dnech, musí firma financovat v rámci svých nákladů, a nechávám je tedy v nákladech firmy. Na druhou stranu pokládám za spravedlivé to nezapočítat, protože je to benefit zaměstnance, který OSVČ nemá (a ani nezíská, protože žádná komerční pojišťovna dobrovolně takové pojištění nenabízí) a OSVČ to bude stát taky náklady nebo pokles tržeb.

Z tabulky výše můžeme vyčíst, že pokud považujeme OSVČ za dvojroli zaměstnance a zaměstnavatele, poměr odvodů OSVČ ku zaměstnanci (bez příspěvků na DPS, stravného) je na 81,70 %.

OSVČ zůstane více peněz jen naoko

OSVČ zůstane na účtu 111,40 % čisté mzdy zaměstnance. Z peněz navíc musí nějak pokrýt 

• náklady nebo rizika, které zaměstnanec nemá, např. při jeho krachu jí stát nevyplatí příjem jako zaměstnanci,
• pro výpočet státního důchodu (a náhradních dob) se OSVČ započtou jen 2/3 toho, co zaměstnanci (66,90 %).

Pokud bychom srovnali povinné odvody OSVČ jen k zaměstnanci (tj. OSVČ nepovažujeme za zaměstnavatele sebe sama, což mně osobně nedává příliš smysl, ale často takové srovnání lidé nesprávně dělají), OSVČ zaplatí na všech třech daních více než dvojnásobek toho co samotný zaměstnanec: 217,30 %.

Nicméně výše uvedený příklad v tabulce neobsahuje příspěvky zaměstnavatele na doplňkové penzijní spoření (DPS) a stravné. Protože není fér vůči OSVČ, když je zaměstnanec dostává, mám v tabulce i sloupec Zaměstnanec / firma s příspěvky.

Skutečný příjem zaměstnance se navýšil o stravné a příspěvky na DPS/ŽP/DIP/DP. I když je tu plno menších rozdílů. Například chybí odpočty na odbory nebo např. nová náhrada za home office, který je u mnoha OSVČ po většinu času, stále chybí – proč tedy náhrada za home office? OSVČ si dají zvýšené náklady domova do nákladů jen problematicky, kdežto pomocí příspěvku na home office by to bylo snadnější.

Odvody zaměstnance klesly, nicméně náklady na zaměstnance (po započtení příspěvku na DPS, stravného) jsou stále rovny zisku OSVČ.

Poměr odvodů a příjmů

Poměr odvodů i příjmů OSVČ k zaměstnanci včetně zaměstnavatele je nyní prakticky stejný (100,60 %, 99,70 %).

Nicméně do důchodu se počítá OSVČ jen 80 % (přesněji 79,80 %) toho, co zaměstnanci. Je to dáno tím, že OSVČ odvede na daních sice zhruba stejně jako zaměstnanec, ale více na dani z příjmů, a o to méně na ostatních daních. Tedy i na sociální dani, ze které je aspoň nějaký rozdíl v důchodu a ocenění náhradní doby dle výše odvedené daně. Ale i nemocenské vypočítávané z dobrovolného nemocenského pojištění (omezené odvody na sociální daň) je způsobem výpočtu nižší než u zaměstnance. A proto si je tolik OSVČ neplatí.

Státní pojištěnci

Když se dva perou, třetí se směje. Stát za státní pojištěnce odvádí pouhých 25 020 Kč na zdravotní daň, na daň z příjmů ani důchod stát nebo státní pojištěnec neodvádí vůbec nic. Přesto některý státní pojištěnec má tuto dobu jako náhradní dobu pro účely nároku na státní důchod, tudíž jako by daný státní pojištěnec měl příjmy ve výši svého celoživotního průměru (po přepočtech).

Jak to vypadá u menších příjmů? Porovnává je tabulka níže.

Zde OSVČ platí 110 % odvodů zaměstnance a zaměstnavatele, příjem má nižší než zaměstnanec (94,0 %) a do důchodu se jí započítává jen 86,20 % toho, co se započítává zaměstnanci. Třetí se stále směje.

Všimněte si, jak málo platí stát za své pojištěnce ve srovnání se zaměstnancem i OSVČ, i když jejich příjmy odpovídají cca minimální mzdě. A také si všimněte, že při stejném zisku OSVČ odvede víc na nejméně zásluhových daních (zdravotní a daň z příjmů) a méně na více zásluhové dani (důchodové/sociální).

Příklad: Poloviční úvazek

Podíváme se nyní na případ „polovičního úvazku“, tj. výdělek kolem poloviny minimální mzdy, kde je nutné počítat i s minimálními odvody na zdravotní daň u zaměstnanců, i s minimálními odvody za zdravotní i sociální daň u OSVČ i na nemocenskou.

Stravné bude zjednodušeně dle výše úvazku, i když lze vhodným nastavením získat stravné za všechny dny, nebo v případě menších úvazků alespoň za více dní.

Protože u částečných úvazků nebývají příspěvky na DPS až tak časté, i když je to legální, uvádím v tabulce dvě zaměstnání, jak s využitím příspěvků, tak bez využití příspěvků.

Příklad: Čtvrtinový úvazek

Dále si vezmeme případ cca čtvrtinového úvazku. Příspěvek na stravné bude ve čtvrtinové výši.

Povšimněte si zdanění 93,80 %, ještě se k němu vrátím.

Odvody částečných úvazků

V diskuzích zaznívá: však těch, co málo odvádí, se dotkne zvýšení minimálních odvodů, ti by měli dávno skončit s podnikáním, zaměstnanců je potřeba.

Kdo např. si bere částečný úvazek, ať už v zaměstnání, nebo u podnikajících? Někteří lidé se zdravotními problémy (včetně těch bez invalidního důchodu).

Někteří lidé pečující o děti/rodiče (včetně párů starajících se o více dětí nebo z nějakého důvodu časově náročněji).

Někteří lidé, co jsou z části OBZP (pronajímatelé, investoři, nezaměstnaní, kteří nejsou na Úřadu práce) nebo zaměstnaní a z druhé části podnikající, studenti nad 26/28 let…

Stejně jako zaměstnání není jen na plný úvazek HPP (hlavní pracovní poměr), ale existuje DPP, DPČ, zkrácené úvazky HPP, tak i OSVČ jsou různorodé.

Regulace zkrácenou práci prodražují

A bohužel různé regulace způsobují, že zkrácené úvazky (jak v zaměstnání, tak v podnikání) jsou nákladnější, méně efektivní než „plné“ úvazky. Protože plno nákladů máte ve stejné výši, ať pracuje naplno, nebo po večerech: školení, certifikace, pomůcky…

Směr regulace je tak spíše negativní. Např. nedávno přidána povinná dovolená pro „dohodáře“. Zaměstnaneckých částečných úvazků je tak nyní nabízeno méně, než kolik lidí by je chtělo.

A navíc i tak jsou pro některé lidi příliš svazující, např. rodiče s dětmi, kteří celkem často nejen v době mateřské a rodičovské, ale i v době školní docházky začínají podnikat (vlivem nejen stereotypů se jedná převážně o ženy).

Mnohé podnikání má oproti zaměstnání (i s volnou pracovní dobou) výhodu ve výrazně větší flexibilitě, je možné využít neplánovatelný čas pro podnikání, bez čím dál horší povinné regulace práce z domova u zaměstnaneckých vztahů.

Bohužel, na rozdíl od zaměstnaní, kde máme celou plejádu možností pro různé účely (DPČ, DPP, částečný/plný úvazek), s různým daněním včetně nulového a včetně možnosti přivýdělku i během evidence na Úřadu práce bez podpory v nezaměstnanosti, u OSVČ máme prakticky jediný produkt dělení na vedlejší a hlavní OSVČ dle souběhu s něčím, co je na tom do značné míry nezávislé.

Povinné minimální odvody a omezená sociální pomoc

Povědomí lidí OSVČ se pojí prakticky jen s představou živnostníka, co každý den pracuje, má zakázky, klienty a tomu se přizpůsobují odvody daní a především nastavení minimálních odvodů, které se nyní budou ještě zvyšovat.

Víceméně minimální odvody brání lidem začít a brání i pokračovat přes skromné začátky. Ale především jim brání dostat se přes dočasné i trvalé etapy, kdy se méně daří: ať už z důvodu konkurence, války na Ukrajině, čínského viru, soudních sporů, zdravotních včetně duševních problémů.

Například, komu zemřela velmi blízká osoba, ví, na kolik i měsíců může taková událost člověka vykolejit. Když řešíte rodinné situace, péči o děti nebo starší rodiče, OSVČ má smůlu.

Platí minimální odvody, i když jí příjmy klesnou k nule. Záchrana ve formě sociálních dávek pro ni prakticky také není, protože do příjmů OSVČ se počítá virtuální příjem vypočítaný z minimálních odvodů.

I když se mění legislativa (a v případě čínského viru doslova ze dne na den), která zásadním způsobem může ovlivnit počet zákazníků, výši tržeb, a prostě přeorientovat se trvá měsíce, OSVČ si musí poradit sama (to je očekávatelné).

Bohužel musí při tom platit stále minimální odvody. Ano, je tu teoretická možnost vysoudit si odškodnění, ale spojená s důkazním břemenem, tedy stojí to čas, peníze i energii, které OSVČ v tu chvíli už nemusí mít. 

Přerušení živnosti

Občasní podnikatelé

Možná někteří čtenáři nevědí, co vše přesně znamená přerušení vedlejší živnosti, jakmile se pro ně stane formálně „hlavní“, typicky po skončení zaměstnání, rodičovské.

Při zaměstnání se dost lidí ve zbytcích času věnuje nějakému podnikání, shání zákazníky, buduje si pověst, získává vracející se klienty. A řádně z tohoto podnikání malého rozsahu odvádí daně ze skutečného zisku, protože minimální odvody plní zaměstnání či (ne)plní rodičovská/stát.

Pár z nich se samo později rozhodne seknout se zaměstnáním a podnikat naplno. Ale troufám si tvrdit, že plno z nich by tohle podnikání neuživilo, nebo to ani nechtějí, protože je to např. jejich výdělečný koníček, a když by jej dělali celý den, přestalo by je to bavit.

Nebo se věnují natolik specifickému podnikání, že prostě není dostatek klientů (představte si např. někoho, kdo se bude věnovat jen doučování deskriptivní geometrie, které nelze moc dělat online), ale díky své specializaci jim lépe rozumí než nijak nespecializovaný matematikář.

Nebo si představte opraváře prakticky čehokoliv, kteří jsou efektivní, a tím konkurenceschopní, jen v relativně blízkém geografickém okolí. Už teď plno opravářů skončilo a nejsou k sehnání (a to shánění navyšuje náklady opravy, takže o to více lidí se o to ani nepokouší, a tak zbývající opraváři víc živoří). 

Nebo si představte lidi, kteří se věnují e-shopu v době, kdy jejich dítě spí.

Prostě podnikání je velmi pestré, výrazně pestřejší než možnosti zaměstnání. A do značné míry supluje nedostatek nabídek částečných úvazků od zaměstnavatelů, ale také výrazně flexibilnějších pracovních závazků, nebo malé podnikání funguje v úzkých oborech, kam by žádný zaměstnavatel nešel, ale které se mohou rozšířit, vlastně se dostáváme do oblasti (mini)startupů.

Důsledky přerušení živnosti

Finanční důsledky přerušení živnosti jsou jasné, viz tabulky výše. Jakmile skončí důvod pro vedlejší OSVČ, podnikatelé se často raději rozhodnou nedělat vůbec nic.

• Nedostali  by podporu v nezaměstnanosti z důvodu právě ukončeného zaměstnání.
• Navíc by platili minimální odvody daní bez ohledu na skutečný příjem, což znamená daně dosahující celého příjmu.
• Nemohou mít vůbec aktivní živnostenský list.
• Při evidenci na Úřadu práce si nemohou si přivydělat ani 9450 Kč „přes živnostenský list“, tedy příjem, který mají dovolený lidi pracující přes dohodu o pracovní činnosti nebo klasickou pracovní smlouvu.
• Nemohou si takto aspoň udržet podnikání, věrné klienty. 
• Stát chce alespoň minimální odvody 6820 Kč měsíčně.

I když na Úřadu práce budete jen pár měsíců, mezitím vaše podnikání utrpí, vaši zákazníci si mezitím najdou náhradu. Stát nejenže nedostane dosavadních třeba jen pár korun, ale navíc bude platit.

A čím vyšší budou min. odvody, tím častěji se stane, že rozbíhající se podnikání, nebo jen úzce zaměřené podnikání prostě zmizí. A místo i kdyby malých odvodů máme celkem vysoké výdaje státu. Nemluvě o ekologických důsledcích rozbíhání a ukončování podnikání.

Jak se rozhodnout

Taková OSVČ se navíc musí rozhodnout celkem rychle. Jít na úřad práce, mít nějaký čas volno od zaměstnání i podnikání, mít nárok (po odstupném období) na podporu v nezaměstnanosti, která se bude počítat ze zaměstnání, neplatit zdravotní daň a mít dobu do nároku na důchod?

A bohužel ztratit své klienty, kteří ztratí důvěru, i když znovu začne podnikat s novým zaměstnáním?

Nebo dál podnikat, začít platit plné minimální odvody na zdravotní i sociální daň (6820 Kč), mít zvýšené náklady spojené se snahou rozšířit počet klientů, zakázek?

Pak je tady nelegální možnost, že někdo bude v evidenci uchazečů o zaměstnání, a k tomu načerno podnikat s ověřenými klienty, aby je neztratil. Ale o této variantě neuvažuji. To spíše je lepší zadarmo dělat pro své klienty dál, aby neměli důvod odejít. Ano, i takové jsem reálně potkal.

Zdanění částečného podnikání

Když se podíváte na zdanění, příjem ve výši cca 1/4 minimální mzdy je zdaněn více méně celý (ze 100 Kč 94 Kč odevzdáte státu, zbude vám 6 Kč na motivaci dál pokračovat, ale také na náklady, které nemůžete či si netroufnete dát do nákladů.)

Diví se někdo pak tomu, že mnozí ukončují své „podnikání na částečný úvazek“, jakmile pomine oprávnění ho vykonávat jako vedlejší OSVČ (např. je rozvázán pracovní poměr, skončí rodičovská)?

Přesune se tak nejčastěji do sloupce státní pojištěnec (pobyt na Úřadu práce), kde stát nemá nejen malé příjmy, ale má i výdaje… Takhle najednou přestanou poskytovat služby uklízečky nebo i ubytovatelé, právníci – vše se mi reálně stalo, museli jsme hledat někoho jiného. Nebo třeba doučující učitelé, tvůrci webu, korektoři, překladatelé. 

Výše odvodů státních pojištěnců

Když se dají do porovnání odvody zaměstnanců, OSVČ, ale i státních „pojištěnců“, vychází z tohoto srovnání státní „pojištěnci“ jako ti, za které se (stát) nejméně platí do společné kasy:

• důchodci,
• lidé na mateřské, rodičovské, nemocenské,
• děti, studenti…

V rámci zdravotní daně platí stát za státní pojištěnce výrazně méně, než platí zaměstnanci nebo OSVČ: 2085 Kč měsíčně, 25 020 Kč ročně.

Daň z příjmů je nulová, i když se jedná o důchodce s důchodem, rodiče s rodičovským příspěvkem…

Ale sociální daň není jen nulová, dokonce se v hodně případech považuje status státních pojištěnců za náhradní dobu, tedy vzniká nárok (slib) na důchod, jako by daný státní pojištěnec odváděl stejně jako v době, kdy skutečně odváděl. Ve zbylých případech nesnižuje nárok na důchod, ani zde není žádný minimální odvod, na rozdíl od OSVČ.

O to je samozřejmě větší deficit důchodového účtu, a tím větší, čím více odvádí daný pojištěnec ve zbytku života.

Raději znovu zdůrazním, že OSVČ odvede na daních sice zhruba stejně jako zaměstnanec, ale více na dani z příjmů a o to méně na sociální dani, která aspoň trochu má vliv na výši důchodu a ocenění náhradní doby, když se OSVČ stane státním pojištěncem. Podobně u nemocenského.

Z jedné státní kapsy do druhé

Možná některým nedává smysl dávat peníze z jedné státní kapsy do druhé. Zaprvé, rozpočty zdravotních pojišťoven jsou dávno mimo stát. Sociální systém by měl být taky zvlášť.

Má to smysl, protože se odstraní jedna z mnoha nekoncepčností systému, skrytých dotací. Prostě pokud bude platit stát za své pojištěnce adekvátní částky, bude víc vidět, kolik celkem činí podpora daných státních pojištěnců, kteří jsou nyní dotovaní ostatními plátci zdravotní daně, ale také bude menší riziko nedomyšlených změn, když budou jednotlivé systémy více od sebe oddělené.

Důchodci dostávají nejen čistý důchod, ale jsou skrytě dotováni i přes zdravotní daň (nemluvě vůbec o jejich vyšších průměrných výdajích na zdravotní péči), kterou za ně nyní platí ostatní pojištěnci ve formě vyšší sazby daně.

A protože máme průběžný důchodový systém (státní povinný Ponziho systém), jsou skrytě dotováni i přes sociální daň, kterou neplatí ze svých důchodů. Zaměstnaný či podnikající důchodce platí jen sociální daň ze svých ostatních příjmů. Podobně lidé na mateřské, rodičovské, nemocenské nedostávají jen mateřskou, rodičovskou, nemocenské, ale skrytě i peníze na zdravotní a za některé i za sociální daň.

Zviditelnit tyto platby tím, že ve státním rozpočtu by byl převod z jiných daní na zdravotní (mimo státní rozpočet) a sociální daň (nyní stále ve státním rozpočtu), by byl způsob, jak snížit ostatním sazby daně a jak pomalu rozplétat gordický uzel daní a jejich viditelných i skrytých vazeb.

Pokud se postupně odstraní vazby mezi systémy tím, že reálně všichni účastníci budou platit daně nebo za ně stát ve stejné výši jako ostatní, bude se při řešení zdravotního systému řešit zdravotní systém, což bude jednodušší, a bude se možné držet tématu a nebude se debata rozplývat do šíře jako nyní.

A současně možná bude víc vidět rozdíl mezi dobami, ve kterých nemusíte platit sociální daň, ale jedna se vám počítá do důchodu (např. příjemci rodičovského příspěvku), ale druhá ne (např. současní studenti, předdůchod). Mnozí lidé jsou pak překvapení, že jim chybí doba pojištění, protože dávají rovnítko nemusím platit pojištění = jsem pojištěn.

Paraziti systému. Ale kdo?

Když tedy někteří posuzují OSVČ čistě dle toho, kolik přináší peněz do rozpočtů, jak to, že tu máme jinou skupinu lidí (nejen státní pojištěnci), která přináší ještě méně i nic do rozpočtů a té neřekneme to samé, resp. více, protože odvádí výrazně méně? A přenášíme náklady této skupiny neviditelně na ostatní, ale jejich náklady nezviditelňujeme ani tím, že stát za ně platí odpovídající zdravotní daň a sociální daň.

Kdo je tedy spíš parazit všech daní? Kdo dlouhá léta stahuje zdravotní systém, a především důchodový systém do (ještě většího) minusu? Kdo by měl platit vyšší odvody? Ať už procentuálně, nebo minimálně? Zaměstnanec, OSVČ, nebo stát / státní pojištěnci?

Za mě jednoznačně to není ani OSVČ, ani zaměstnanec.

Stát by měl platit odpovídající, vyšší, zdravotní daň za tzv. státní pojištěnce. Stát by měl začít platit odvody za všechny státní pojištěnce alespoň ve výši minimálních odvodů OSVČ, alespoň pokud je tato doba náhradní.

A protože máme průběžný systém důchodů (povinné Ponziho schéma) a jednotnou zdravotní péči, dává smysl, aby i důchodci sami odváděli sociální i zdravotní daň ze všech svých příjmů, tj. včetně důchodů (i kdyby to bylo jen tak, že se jim o to navýší důchod, ať je aspoň vidět, kolik náklady povinného Ponziho schématu skutečně jsou).

Jenže místo toho stát schválil další a další navýšení odvodů OSVČ.

Shrnutí

Zaměstnanci i OSVČ platí vysoké daně. Někdy vychází více zdaněné zaměstnání, někdy OSVČ. Aktuálně jsou OSVČ nejvíce trestané v rámci sociální daně. Ale zaměřujeme pozornost špatným směrem.

Máme zde státní pojištěnce, kde zdravotní pojištění je dvoutřetinové oproti minimálním odvodům OSVČ. Mezi nimi máme zde osoby s příjmy, za které platí zdravotní i sociální daň stát.

Máme zde OBZP, které mají nižší minimální zdravotní daň než OSVČ.

Máme zde dohodáře, kteří jsou stále i po konsolidačním balíčku pro nižší výdělky prakticky nedaněni na rozdíl od OSVČ, které mají minimální odvody v řádu vyšších tisíců.

Přesto jsou trnem v oku OSVČ. Ale proč?

Protože odvádí méně než zaměstnanci? A to ještě jak pro který příjem. To odvádí i zaměstnanci bez podřízených oproti nadřízeným, ale naštěstí tu nemáme obdobný nápad to srovnat navýšením odvodů zaměstnancům bez podřízených…

Mimochodem, to je třeba jeden z mnoha důvodů, proč je průměr odvodů OSVČ nižší než u zaměstnanců. Tipuji, že procentuální počet OSVČ bez podřízených bude vyšší než u zaměstnanců.

Ženy v průměru odvádí méně, neměli bychom jim taky zvýšit odvody? Nebo všem, co mají méně než průměrnou mzdu, neměli bychom jim všem zvýšit odvody? Má to stejnou logiku jako u OSVČ…

Ale tam, kde jsou nejmenší odvody, jsou státní odvody. A tenhle bezprecedentní rozdíl stát v konsolidačním balíčku vůbec neřešil.