Česká národní banka jásá, že se inflace dostane pod 10 %. I takto nějak podněcoval nedělní diskusi trojice hostů moderátor Václav Moravec. Jana Matesová národu polopatisticky vysvětlila, co dnešní dvouciferná inflace znamená.
Jak chodíme nakupovat, vidíme, jak ceny v absolutních číslech svižně rostou. Oficiálně se na půdě České národní banky (ČNB) jásá až slaví, že inflace už nebude dvouciferná. Červnová aktualita tohoto úřadu zodpovědného za inflaci hlásí: Inflace v květnu 2023 dále znatelně klesla a nacházela se mírně pod prognózou.
Oznámení centrální banky jsou příznačně optimistická: Inflace zaznamenává další výrazný pokles a je mírně pod prognózou v květnu 2023.
Přesto není vůbec co slavit.
Kvůli vysoké základně loňského roku sice dnes vypočítaná inflace v relativním vyjádření klesá, ale v absolutních číslech je růst cen stále citelný. V Moravcově diskusním pořadu zazněl i konkrétní příklad.
Za košík zboží, který stál v roce 2021 deset tisícovek, jsme v roce 2022 dali 12 700 korun. V dubnu v roce 2023 jsme už v průměru za stejný balíček zboží zaplatili 14 200 korun, tedy o dalších 1450 více než loni. Inflace spotřebitele tíží.
Podle prognózy z dílny ČNB vydané loni v létě měla být s 90% pravděpodobností dvouciferná inflace minulostí. „Inflaci se podaří zkrotit během následujícího roku a půl,“ zaznělo tehdy od ředitele sekce měnové úřadu ČNB. Prognóza nevyšla, jakkoli vane mimořádný příznivý vítr.
V Česku se inflace nevyvíjí dobře. Máme ji vysokou, nepřijatelně vysokou. A říkat, že klesá, je zavádějící. I to zaznělo v diskusi veřejnoprávní televize. O tom, že hrozí stagnace, se zatím mlčí. Polední diskusní pořad na veřejnoprávní televizi ale otevřel otázku, jak si v systému vysoké inflace v Česku žijeme. Hraje se o úspory, penze, udržitelnost veřejných financí, ale i dotace a cosi jako smrádek a teplíčko.
Do systému bylo vpuštěno mnoho peněz, které nebyly kryty zbožím a službami, zaznělo od ekonomky Matesové. V korunové měnové zóně se zdá, že směřujeme k malátnému vývoji ekonomiky, bez růstu.
Ekonomika drhne, inflace ustupuje pomalu, dluh roste rychle a nezaměstnanost se snižuje,
zněla konečně samotná Moravcova pozvánka k jedinečnému prostoru pro diskusi před televizními kamerami. Veřejnoprávní televize si první červnovou neděli pozvala k diskusi o stagflaci trojici ekonomů. Vzešel z toho i titulek: Za vysokou inflaci může neúčinnost politiky ČNB, soudí ekonomové Horská, Matesová i Hampl.
Velké inflační potíže v malém Česku
Trojice hostů, tři diskutované oblasti. Diskuse se točila kolem státem vyplácených penzí a penzistů, deficitů hospodaření eráru, stejně jako kolem inflačních peripetií. Vysokou inflaci si stále víc vytváříme doma, soudila Jana Matesová. Divák si poslechem úvah elitních ekonomů potvrdil, že si na inflaci v Česku prostě máme zvyknout, že zakořeňuje. Dalo by se to označit za velké inflační potíže v malém Česku.
Zatímco státem vyplácené důchody byly valorizovány a upravovány o inflaci, mzdy se propadly reálně o 7 %. Ztrátu kupní síly mezd doženeme snad v roce 2028, vyslovila v diskusi ekonomka Jana Matesová. Ta o inflačních problémech hovořila vcelku natvrdo.
Inflace ožebračuje, bere lidem úspory. Stěží si kdo dovedl představit inflaci vyšší než 5 %. Kdo ale byl před dvoucifernou a pádivou inflací ochráněn, jsou vyplácené penze.
Diskuse o poklesu reálných mezd v České televizi. Očistí-li se mzdy o inflaci, jejich růst je záporný. Inflace zlevňuje práci tuzemců, což napomáhá udržet konkurenceschopnost českých exportů. (11. 6. 2023)
Zatímco ztrátu kupní síly mezd dožene znehodnocení mzdových příjmů až za několik let, příjmů z penzí se inflace nedotkla. Nikdo z trojice diskutujících nevyslovil, že by se inflace mohla v dohledné době vrátit ke dvěma procentům.
Trojice diskutujících vcelku svorně poukazovala na stávající vedení ČNB, výslovně na politiku nezvyšování úrokových sazeb. Inflaci si vytváříme doma, přispívá k tomu i schodkový rozpočet, připomněla Matesová.
Údajný problém úrokových sazeb
Máme stále velmi uvolněnou měnovou politiku, vyslovila ekonomka Matesová. Úrokové sazby jsou svou výší hluboce pod inflací. To svým komentářem doplnila Helena Horská, když zvolila pohled, že úrokové sazby je nutné porovnávat s očekávanou inflací. Ta se v Česku zvýšila a stabilizuje se na vysokých úrovních.
Inflace bude v Česku dál klesat, rychlý návrat ke 2 % ale Helena Horská, vedoucí oddělení výzkumu pro Českou republiku Raiffeisenbank, neočekává. Odhady z dílny této banky vykreslují pro rok 2024 4% inflaci.
Inflaci na dvouprocentním cíli neočekává ani Mojmír Hampl, stávající předseda úřadu Národní rozpočtové rady. V Česku má zavládnout smrádek, ale teplíčko, z inflace a deficitů veřejných rozpočtů se možná stane nový normál.
Matesová diváky seznámila se třemi nástroji centrální banky pro boj s inflací – nastavenou výší úrokových sazeb, operace s kurzem koruny a vyjádření centrální banky „do trhu“. Jenže úrokové sazby stagnují, vliv posílení měnového kurzu se vyčerpal a vyjádření představitelů centrální banky mají prý své rezervy.
Helena Horská zmínila svůj pohled na to, že nedávné historicky nejvýraznější posílení kurzu v ekonomice, která potřebuje exportovat, má své důsledky. Dnes ještě vidíme dopady zvyšování úrokových sazeb, které skončilo před rokem. Od té doby inflace klesá málo, dodala Jana Matesová. Má jít o vysazení léčby pacienta, komentoval zastavení zvyšování úrokových sazeb Hampl.
Kritika politiky stávajícího vedení ČNB
Mohlo se zdát, že jde o kritiku současného vedení ČNB pod vedením guvernéra Aleše Michla. To základní úrokovou sazbu drží na 7 %. Hampl rovněž zmínil menšinu v bankovní radě, která chce stále úrokové sazby zvyšovat. Pohled v souvislostech, někdejší oslabení kurzu koruny a kurzový závazek, zaplavení bank korunovou likviditou, které dnes nepřehlédnutelně zvyšuje náklady měnové politiky a vytváří pro radní ČNB dilema, to vše zůstalo bez komentáře a zmínky.
Mojmír Hampl vyslovil kritiku diskusí o hledání viníka inflace. Všeobecně v diskusi trojice ekonomů a moderátora České televize zřejmě panovala shoda na tom, že za inflaci odpovídá ČNB. Je chybou, pokud se centrální banka s inflací smíří.
Hampl poukazoval na prognózy vydávané samotnou centrální bankou, které cosi doporučují a bankovní rada se tím neřídí. Helena Horská vysvětlovala, že příslušné analýzy a prognózy jsou výstupem práce odborného aparátu. Nezmíněno zůstalo, že každý radní ze sedmice tvořící bankovní radu ovlivňující peněžní a úvěrovou politiku v korunové měnové zóně, míru tuzemské inflace a třebas i kurz koruny, hlasuje podle svého vlastního vědomí a svědomí, politiky a pohledu na svět.
Horská zopakovala představu paradigmatu cílení inflace. Když centrální banka vyhlásí inflační cíl a udělá vše pro to, aby cíl splnila a nízkou inflaci udržela, lidé mohou věřit v kupní sílu peněz. Když jsou dnes samotnou centrální bankou vydávány nějaké prognózy a radní ČNB se jimi neřídí a rozhodují ad hoc, hráči na trzích se přizpůsobují a řídí podle svých vlastních odhadů. Analytici sledují prognózy, vyhodnocují reakci bankovní rady. To ve výsledku ovlivňuje inflační očekávání a samotnou inflaci, vyslovila Horská.
To, nakolik lze používaným modelům věřit, zda lze v turbulentních časech příslušné prognózy v praxi použít a jaké jsou související nejistoty, to v diskusi trojice veřejnoprávní televizí pozvaných ekonomů vůbec nezaznělo. Diskusi jako by opanovala víra, že modely jsou neomylné, jejich východiska adekvátní a jakýsi model dokáže ukázat, jak moc má být politika jiná, aby bylo dosaženo cílů.
Více aktivismu centrální banky
Čím dříve se zvýší úrokové sazby, tím dříve se inflace zbavíme. V Česku se rozevřely nůžky mezi nominálními a reálnými úrokovými sazbami, poznamenala Matesová. Matesová v tomto ohledu argumentovala výší úrokových sazeb významných centrálních bank. To americká centrální banka Fed má úrokové sazby o půl procentního bodu vyšší, než je tamní míra inflace. Evropská centrální banka má úrokové sazby o 2,6 procenta nižší, než je průměrná inflace v eurozóně.
To v případě české měnové zóny je tento rozdíl výraznější. Příklad, který zazněl, přirovnal meziroční 12,7procentní inflaci ku 7 procentům úrokové sazby.
Horská vyzdvihla neukotvená inflační očekávání. Z jejího pohledu je centrální banka málo aktivistická. Rychleji sazby zvedat, rychleji je nechat klesat, vyslovila ekonomka. Horská jako by věřila, že právě vyšší sazby by byly signál, že centrální banka učiní cokoli, aby inflace klesla ke stanovenému inflačnímu cíli.
Argumenty, které zaznívají od stávajících radních centrální banky, že je tu také role měnového kurzu a možnost kurzem tlumit exportéry financované eurovými, nikoli korunovými úvěry, zůstaly stranou. Tak jako tak se nezdálo, že by v plnění dvouprocentního inflačního cíle českou centrální bankou v ročním horizontu někdo z trojice diskutujících věřil.
Inflace klesá, ale…
Helena Horská dodala, že oslava toho, že dvouciferná inflace ustoupila, bude smutnou party. Není jaksi moc co slavit. Oslava by se měla konat, až bude inflace spotřebitelských cen mírná, kdesi u dvou procent. A toho se v horizontu roku a půl zřejmě nedočkáme. Jana Matesová to prostě vidí tak, že horká kamna musíme obejmout, abychom viděli, že pálí. Jako jediná připomněla, že na spotřebu přispívá schodkový rozpočet, a to pak přispívá k inflaci.
A jsme u státního rozpočtu. Všechno souvisí se vším, když stát vybere na daních a odvodech sociálního pojištění méně, než utratí a vynaloží, vzniká sekera. V pozadí stojí také to, že český systém financování penzí není v rovnováze, poukazoval na problémy státní kasy šéf úřadu Národní rozpočtové rady Mojmír Hampl.
Penze byly, jsou a budou horkým tématem. Stát vybírá na sociálním pojištění nemalé sumy peněz a lidé státu věří, že se dočkají adekvátní penze. Člověk si říká „celý život jsem platil na důchod“ a věří, že se stát postará. Očekává se, že to národohospodáři a politici zajistí.
Trojice ekonomů v diskusi našlapovala opatrně, lepší drobná změna než žádná změna. V pozadí ovšem stojí, že dosavadní trendy hospodaření státu naznačují, že až se silné ročníky stanou penzisty, budou výplaty penzí odvozených od průměrných mezd a valorizovaných o inflaci pro stát stěží financovatelné. V nedělní diskusi cosi zaznělo, s nárokovým minimálním důchodem počítat nelze, existuje otázka zdanění robotů a snad i hledání toho, co zdanit, aby na výplatu penzí bylo.
Pod čarou ale stále zůstává, že početně silné ročníky těch, kteří jsou aktuálně v produktivním věku, pracují a odvádějí do systému sociálního pojištění peníze, prostě věří, že mají vůči státu a státní kase pohledávky. Jenže pro populistického politika, jehož horizont uvažování je volební období, dnes platí cosi jako „slibem nezarmoutíš“.
Když Mojmír Hampl vydal v roce 2019 knihu Pro Čechy je nebe nízko, vyslovoval se o kultuře Čechů jako dobrých hospodářů. Jsou až moc spořiví, nechtějí žít na dluh a s inflací by se nesmířili. Jsme rádi černými pasažéry, ale jako voliči se nedáme uplácet, mohl čtenář pochopit Hamplovo tehdejší vidění světa.
V Moravcově diskusi už Hampl jako by svou rétoriku změnil, zaznělo cosi o tykadlech, která sledují posuny, a smrádku a teplíčku toho, jak se všichni placení z eráru smiřují s tím, že se půjčují peníze z budoucnosti.
A jsme u toho, že český penzijní systém naráží na hranici finanční udržitelnosti. Trojice ekonomů sice vyslovila, že změní-li se parametry, je šance mít systém udržitelnější. Systém bude stále v deficitu, ale jde o kompromis – dobrá je alespoň nějaká úprava než žádná.
Konec nízkoinflační ekonomiky?
Tři témata, tři ekonomové a mimořádná shoda. Veřejné finance, státem financované penze a inflace. Co se týká účinnosti politiky centrální banky, trojice jako by přiznala, že v plnění mandátu cenové stability centrální bankou moc nevěří. Politika ČNB „je neúčinná“, „možná, ale málo“, zaznělo v souvislosti s měnovou politikou ČNB.
A inflační tlaky se jaksi kumulují. Co v diskusi nezaznělo a nezaznívá, je realita toho, že stát jako největší dlužník na inflaci vydělal. Ano, reálná tíže finančního dluhu se inflací snižuje. Jenže věřitelé a ti, kteří ve svém hospodaření disponují korunovými přebytky, se přizpůsobují. Je sice pěkné, že na korunovém spořicím účtu lze dostat i 6 % úrokového výnosu, jenže když je inflace mnohem vyšší, nula od nuly pojde.
Co rovněž nezaznělo, jsou excesy v hospodaření centrální banky. Protože česká centrální banka v roce 2013 spustila inflační politiku „Fanděte s námi 2% inflaci“, hospodaření ústřední banky státu dnes tíží giganticky vysoké náklady měnové politiky. Všechno souvisí se vším a se vším souvisí i inflace. I v dnešní stagflaci byly vládní dluhy enormně zlehčeny, zatímco politické proklamace o dosažení cíle 2% inflace vždy a za každou cenu skončily na propadlišti dějin.
Od kurzového závazku letos uplyne deset let a nudná a fiskálně odpovědná politika je v Česku minulostí. Stejně jako se rozplynula „nízkoinflační“ ekonomika a historie polistopadové cenové stability, dnes inflace pomáhá samotné centrální bance zlehčit finanční závazky, které ji tíží. I budování Fondu bohatství a nákupy zlatých rezerv v příslibu lepších zítřků cosi stojí. Neexistuje oběd zdarma, někdo ho zaplatit musí.
Vypadá to na příběh na pokračování. Šéf Kontrolního úřadu nedávno upozornil na odklon od tržní ekonomiky k ekonomice dotační. Šéf úřadu Národní rozpočtové rady děkuje za každou parametrickou změnu v systému, říká, že má tykadla, a používá slova o smrádku a teplíčku. Prý se to dnes makroekonomicky láme.
Ano, půjčování si z budoucnosti mezitím stále probíhá, populačně silné ročníky zatím vydělávají a platí daně. K zúčtování dojde, až Husákovy děti budou chtít čerpat benefity.
ČLÁNKY DO MAILU