Opatrovnictví se netýká pouze dětí. Opatrovníka může mít i dospělý člověk nebo právnická osoba

Co je to opatrovnictví

Opatrovnictví má představovat ochranný mechanismus pro osoby, které si nejsou schopny samy obstarat určité záležitosti. Důvody mohou být různé, ale často jde o nějaké duševní onemocnění, mentální postižení či těžké smyslové nebo degenerativní onemocnění, které člověku brání v zajišťování svých záležitostí. Opatrovníka by ovšem měl mít také každý člověk, který byl shledán nesvéprávným.

Mimo dospělých opatrovníci hájí také zájmy dětí, a to v situacích, ve kterých se děti nemohou samy efektivně hájit (například u soudu). Opatrovník může být v České republice ustanoven pouze rozhodnutím soudu. Institut opatrovnictví je řízen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, a zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních.

Kdo je opatrovník a kdo je opatrovanec

Pojmem opatrovník se označuje osoba, která byla soudem ustanovena k zastupování opatrované osoby při zajišťování právních, osobních a jiných záležitostí. Opatrovaná osoba se pak nazývá opatrovanec.

Práva a povinnosti opatrovníka

Opatrovník je povinen:

• předložit listinu opatrovníka orgánům a institucím, s nimiž v zájmu opatrovance jedná,
• znát sociální vazby opatrovance (být v kontaktu s jeho příbuznými, přáteli a spolupracovníky, pokud opatrovanec pracuje),
• respektovat potřeby, zájmy a přání opatrovance a snažit se o jejich naplnění,
• mít osobní zájem o opatrovance a udržovat s ním kontakt,
• seznámit se se všemi skutečnostmi, které by mohly ovlivnit život opatrovance, to znamená s případnými závazky (například dluhy), pohledávkami a příjmy (například právo na dlužnou mzdu od zaměstnavatele apod.),
• dbát v rozsahu povinností stanovených soudem na zajištění základních životních potřeb opatrovance včetně bydlení, sociálních služeb a podobně, ale také je povinen pomoci v zajišťování povinností opatrovance vůči jiným osobám nebo organizacím (například úhrada nájmu, účtů za energie, služeb a dalších závazků),
• dbát o zdravotní stav opatrovance a starat se o naplnění jeho práv a chránit jeho zájmy,
• v případě rozhodování o záležitostech opatrovance mu vysvětlit srozumitelně povahu a následky těchto rozhodnutí.

Jednání opatrovníka je zákonem omezeno. Nesmí:

• činit právní jednání související s nakládáním s nemovitými věcmi ve vlastnictví opatrovance,
• zavazovat opatrovance k trvajícímu či opakovanému plnění na dobu delší než tři roky,
• odmítnout dědictví nebo jiné plnění z pozůstalosti.

Opatrovník má sice mnoho povinností, a potřebuje proto znát mnoho důvěrných informací týkajících se života opatrovance, ale rozhodně to neznamená, že má právo zasahovat do jeho soukromého života. Jeho pravomoci mají určité meze. Nemůže činit nic, co mu přímo neukládá občanský zákoník nebo neurčil soud.

Některé činnosti ovšem nesmí opatrovníkovi umožnit ani soud. Opatrovník například nemůže uzavřít za opatrovance sňatek, sepsat závěť nebo vykonávat rodičovské povinnosti. Zároveň by měl respektovat, že i opatrovaná osoba má právo na soukromí, a snažit se potřebné informace získávat přímo od ní.

Vyzpovídávání známých, zaměstnavatele nebo sousedů by se měl opatrovník raději vyhnout. Pokud nejde o život nebo o zdraví, neměl by opatrovance nikdy do ničeho nutit. Potřebuje-li informace týkající se zdravotního stavu opatrované osoby, bude si muset opatřit oprávnění k nahlížení do zdravotnické dokumentace dané osoby.

Druhy opatrovnictví

Opatrovníkem se nemůže stát osoba, která trpí duševním nebo jakýmkoliv těžkým fyzickým onemocněním, je sama omezena na svéprávnosti nebo jsou její zájmy v rozporu se zájmy opatrované osoby. Zároveň platí, že se opatrovníkem nemusí vždy stát osoba blízká. Podle toho rozlišujeme dva základní druhy opatrovnictví:

• soukromý opatrovník (například blízký příbuzný),
• institut veřejného opatrovníka (obec).

Opatrovnictví dětí

U dítěte může být opatrovník ustanoven hned v několika případech. Je však důležité vědět, že opatrovník dítěte neznamená to samé jako zákonný zástupce. Opatrovníka tedy může mít i dítě, které normálně žije se svými rodiči. Soud jmenuje dítěti opatrovníka, pokud:

• zákonný zástupce nehájí zájmy dítěte dostatečně,
• hrozí střet zájmů dítěte na straně jedné a jiné osoby na straně druhé,
• je toho zapotřebí v zájmu dítěte z jiného důvodu,
• stanovuje tak zákon.

Nejčastější situací, při které soud stanovuje dítěti opatrovníka, je pravděpodobně rozvod rodičů. Opatrovnictví může být nařízeno také z důvodu správy jmění dítěte.

Opatrovnictví dospělé osoby

U dospělé osoby se přistupuje k ustanovení opatrovnictví v případě, že ztratí způsobilost právně jednat (je prohlášena za nesvéprávnou). I u dospělých ovšem může dojít k opatrovnictví bez omezení svéprávnosti. Opatrovníci se totiž ustanovují i osobám, které jsou nezvěstné, neznámým osobám při určitém právním jednání a osobám, kterým činí jejich špatný zdravotní stav problémy při hájení svých práv, správě jmění či obstarávání jiných záležitostí. Spadá sem i opatrovnictví seniorů.

Opatrovnictví právnické osoby

Opatrovník nicméně může být ustanoven i právnickým osobám. Soud tak učiní v případě, že není žádná osoba oprávněná před soudem jednat nebo není jasné, kdo takovouto osobou vlastně je či zda vůbec taková existuje. Platí, že opatrovníkem právnické osoby může být pouze osoba splňující podmínky stanovené pro způsobilost být členem statutárního orgánu. Pokud přestane tyto podmínky splňovat, musí to neprodleně oznámit soudu, který ustanoví nového opatrovníka.

Veřejné opatrovnictví

Institut veřejného opatrovníka byl zaveden pro případy, kdy neexistuje žádná vhodná blízká či jiná osoba, která by se mohla stát opatrovníkem. Soud ustanoví veřejným opatrovníkem obec, ve které má opatrovanec bydliště, případně právnickou osobu zřízenou touto obcí k plnění podobných úkolů.

Ustanovení opatrovníka

Jak bylo již zmíněno, o ustanovení vhodného opatrovníka rozhoduje okresní soud dle bydliště opatrované osoby. Bydlištěm je míněno místo, kde opatrovanec skutečně žije, nemusí se tudíž shodovat s jeho trvalým bydlištěm. Soud je povinen při výběru opatrovníka přihlížet k přání opatrované osoby i podnětům jeho blízkých.

Musí přitom postupovat tak, aby vybral osobu způsobilou k právnímu jednání, jejíž zájmy nejsou v rozporu se zájmy opatrovance. Obvykle to vypadá následovně:

• na prvním místě je osoba, kterou navrhl sám opatrovanec,
• jako druhý se nabízí příbuzný nebo jiná osoba, která je opatrovanci blízká, má s ním vztah vybudovaný na vzájemné důvěře a jeví o něj dlouhodobý zájem,
• krajním řešením je jmenování veřejného opatrovníka.

Žádost o opatrovnictví

Návrh na ustanovení opatrovníka může soudu předložit sám opatrovanec. Pokud v něm vyjádří přání, kdo se má stát jeho opatrovníkem, soud k němu při rozhodování o opatrovnictví přihlíží. Předběžné prohlášení může být sepsáno formou veřejné listiny (notářsky ověřené), nebo formou soukromé listiny (nutno potvrzení dvou svědků).

Předběžné prohlášení je vhodné sepsat v případě, kdy člověk očekává, že v budoucnu ztratí způsobilost k právnímu jednání. Tímto způsobem může ovlivnit, kdo se stane jeho opatrovníkem.