Nejvyšší soud ČR před časem projednával spor (spis. zn. 25 Cdo 2061/2024), jehož předmětem byla výše odškodnění za škodu na zdraví. Konkrétně náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, mezi osobou samostatně výdělečně činnou (OSVČ) a pojišťovnou viníka autonehody.
Specifikem na straně poškozeného byl výkon práce – poradenské činnosti – v režimu OSVČ pouze pro jedinou firmu na základě mandátní smlouvy.
Podle ust. § 2962 odst. 1 občanského zákoníku se náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti poškozeného hradí peněžitým důchodem. Ten odpovídá rozdílu mezi průměrným výdělkem poškozeného před vznikem újmy a náhradou toho, co poškozenému bylo vyplaceno v důsledku nemoci či úrazu podle jiného právního předpisu. V tomto případě si ovšem poškozený nemocenské pojištění neplatil a nemocenské dávky nepobíral.
Náhrada za ztrátu na výdělku podle občanského zákoníku
Občanský zákoník rozlišuje ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (ust. § 2962), kdy je poškozený vyřazen z dosavadního pracovního zapojení, a po jejím skončení, kdy může nastat snížení pracovní způsobilosti vyvolané zdravotními následky.
Na ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti jako jeden z dílčích samostatných nároků náhrady škody na zdraví se nahlíží jako na majetkovou újmu. Tato újma přitom spočívá v tom, že v důsledku pracovní neschopnosti vyvolané poškozením zdraví, poškozený nemůže vykonávat výdělečnou činnost a přichází tak o výdělek, kterého by za obvyklého běhu věcí dosáhl.
Výše ušlého výdělku podnikatele se odvíjí od rozdílu mezi celkovým příjmem z podnikání v rozhodném období a náklady potřebnými k dosažení tohoto příjmu. Ztráta na výdělku se hradí peněžitým důchodem, při jehož výpočtu se vychází zejména z průměrného výdělku poškozeného, kterého před vznikem újmy dosahoval.
Zaměstnání versus samostatná výdělečná činnost
Pro vymezení nároku na ztrátu výdělku podnikatele mohou být významná například tvrzení o konkrétních smluvních vztazích, které měl pro rozhodnou dobu sjednány nebo tvrzení o pravidelně se opakujících obchodních příležitostech, o které v té době přišel.
Vzhledem ke specifikům podnikatelské činnosti a odlišnostem od pracovního poměru ale nemusí být příjmy podnikatele pravidelné, proto je lze s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého případu, vyčíslit různě.
Předpoklady vzniku takového nároku lze zkoumat obdobně podle principů zjišťování ušlého zisku. Ušlý zisk, a tedy i ztrátu na výdělku, přitom nemůže představovat jen zmaření zamýšleného výdělečného záměru či příslibu možného příjmu, pokud takový majetkový přínos není podložen už existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, ze kterých by šlo usuzovat, že při jejich pravidelném běhu – nebýt škodní události – by k zamýšlenému zisku skutečně došlo.
Jak prokázat ztrátu na výdělku ve formě ušlého zisku
Poškozený, který se domáhá odškodnění, musí soudu tvrdit a konkrétními údaji prokázat, v čem tvrzená ztráta na výdělku spočívá a jak vznikla. Způsob zjišťování výše této ztráty v každém jednotlivém případě závisí hlavně na tvrzeních a zdůvodnění poškozeného. Musí být prokázáno, že nebýt pracovní neschopnosti, v zažalovaném období by poškozený svou činností dosáhl při podnikání příjmu, o který přišel.
Určení ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti podnikatele
Pokud je, stejně jako v daném případě, poškozeným podnikatel, který svoji činnost dlouhodobě vykonává na základě mandátní smlouvy pro 1 smluvního partnera a za předem dohodnutou odměnu, jsou v zásadě ustálené i jeho výdaje.
Pokud měl tedy poškozený v době dočasné pracovní neschopnosti obdržet za poradenskou činnosti předem dohodnutou částku, není důvod, proč konstruovat výši náhrady za ztrátu na výdělku jako očekávaný příjem za jednotlivé dny pracovní neschopnosti s pomocí průměrného denního výdělku za předchozí období.
Naopak je třeba vyjít z konkrétní odměny, kterou by poškozený na základě smluvního ujednání obdržel v období pracovní neschopnosti, nebýt škodné události.
Skutečné výdaje mohou být v praxi mnohem nižší než výdajový paušál
Při určení průměrného výdělku podnikatele přitom podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR (spis. zn. 25 Cdo 2061/2024, ze dne 24. 7. 2025) nemůže být jedinou rozhodující okolností samotné zjištění údajů z daňového přiznání.
Daňové přiznání totiž dle NS bez dalšího není důkazem o skutečných příjmech a výdajích v souvislosti s výkonem výdělečné činnosti podnikatele, naopak je jen jednou z okolností, ze kterých lze při určení průměrného výdělku vycházet.
Výdaje, které se pro stanovení základu daně od dosažených příjmů odečítají, a které může podle své volby daňový poplatník vyčíslit paušální částkou, nelze pro účely posouzení nároku na náhradu za ztrátu na výdělku ztotožňovat se skutečnými náklady, které bylo třeba na jejich dosažení a udržení vynaložit.
Jestliže poškozený prokáže výši skutečných výdajů, které by musel na dosažení příjmu vynaložit, není namístě vycházet z výdajového paušálu.
Jak postupovat v praxi u soudu
Je tak vždy na poškozeném žalobci, aby prokázal, že nebýt škodní události, vykonával by svou podnikatelskou činnost podle smlouvy za dohodnutou odměnu a že by v daném období vynaložil na dosažení tohoto příjmu konkrétní výdaje.
V daných souvislostech Nejvyšší soud zkritizoval postup nižšího soudu, který měl žalobce namísto k předložení faktur – které nadto ani poškozený za období pracovní schopnosti neměl proč vystavovat – vyzvat k doplnění tvrzení a důkazů o tom, jakou odměnu měl v předmětné době pracovní neschopnosti obdržet podle mandátní smlouvy a jaké by v dané době vynaložil výdaje.
ČLÁNKY DO MAILU