Na společnou domácnost musí přispívat oba manželé

Manželé si musí pomáhat

Podle psychologů se člověk může zamilovat během několika málo sekund. Opravdová zamilovanost většině lidí vydrží pár měsíců. Období silné náklonnosti pak trvá v průměru čtyři roky. Pokud se oba partneři z nějakého důvodu nerozejdou, dříve či později spolu obvykle začnou sdílet společnou domácnost. Při soužití v neformálním svazku záleží jen na nich, jak si péči o domácnost rozdělí. V manželství je to ale trochu jinak.

Zákon o rodině (zákon č. 94/1963 Sb. v platném znění) chápe manželství jako trvalé osobní a majetkové společenství muže a ženy. Klade přitom důraz zejména na rovnoprávné postavení obou manželů. Výslovně stanoví, že muž a žena mají v manželství stejná práva a povinnosti. Oba manželé jsou ze zákona povinni být si věrni, žít spolu a vzájemně si pomáhat. Každý z nich musí přispívat k péči o uspokojování potřeb rodiny podle svých schopností, možností a majetkových poměrů.

Z tohoto ustanovení vyplývá, že nedohodnou-li se manželé jinak, oba mají povinnost podílet se na úhradě nákladů společné domácnosti (zejména nájemné, služby spojené s užíváním bytu atd.). Neznamená to ovšem, že by do rodinné pokladny museli oba přispívat stejnou finanční částkou. Poskytování finančních prostředků na úhradu nákladů společné domácnosti může být podle zákona zcela nebo zčásti vyváženo osobní péčí o společnou domácnost a děti.

Někdy nezbývá než obrátit se na soud

Pokud by se jeden z manželů o společnou domácnost vůbec nestaral a veškerou péči o její financování i praktické zajištění jejího chodu by trvale ponechával pouze na druhém z manželů, porušoval by zákon. V takovémto případě by se manželé vždy nejprve měli pokusit rozumně se dohodnout. Když ale manželství nefunguje, anebo je už dokonce v rozvodovém řízení, nemusí být dohoda možná.

Potom nezbývá, než aby povinnost platit přiměřený příspěvek na úhradu nákladů společné domácnosti stanovil nezodpovědnému manželovi svým rozhodnutím soud. Učiní tak na návrh druhého z manželů. Tento jeho návrh musí mít podobu žaloby podané k okresnímu soudu, v jehož obvodu má žalovaný manžel bydliště, popřípadě v němž se zdržuje. Soudní poplatek činí 4 % ze žalované částky, nejméně však 600 Kč.

V žalobě je třeba stručně popsat celou situaci a navrhnout výši příspěvku na úhradu nákladů společné domácnosti. Uváděná tvrzení je třeba doložit listinnými důkazy, případně navrhnout jako důkaz výslech účastníků řízení. Při svém rozhodování soud vyjde z předložených důkazů a posouzení okolností případu, zejména finanční a majetkové situace obou manželů, výše jejich příjmů a oprávněnosti požadavku na úhradu nákladů společné domácnosti.

Pomáhat musí děti nebo i další příbuzní

Zákon o rodině obsahuje také řadu ustanovení upravujících vzájemný vztah rodičů a dětí. Povinnosti přitom nejsou zdaleka jenom na straně rodičů. Každé dítě je povinno své rodiče ctít a respektovat a pomáhat jim podle svých schopností. Pokud má dítě svůj vlastní příjem, popřípadě majetek, kterého lze použít pro společné potřeby rodiny, je povinno přispívat na úhradu těchto společných potřeb.

Povinnost podílet se na úhradě nákladů společné domácnosti se tedy v zásadě týká nejenom manželů, ale někdy i nezletilých dětí, kteří s nimi v domácnosti žijí. Na úhradu těchto nákladů lze přiměřeně použít výnosy z majetku dítěte a za určitých okolností i samotný tento majetek. To ovšem jen v případě hrubého nepoměru mezi majetkovými poměry nezletilého dítěte a jeho rodičů. K tomu může snadno dojít například díky velkému dědictví.

Povinnost manželů, rodičů, dětí, a za jistých okolností i dalších příbuzných, podílet se na úhradě nákladů (nikoliv jen společné) domácnosti vyplývá i ze vzájemné vyživovací povinnosti rovněž zakotvené v zákoně o rodině. Výživným se totiž nerozumí jen úhrada nákladů na jídlo, ale i zajištění dalších životních potřeb. Může být poskytováno v penězích, ale také ve formě naturálního plnění, například osobní péče o domácnost. Zákon ovšem výslovně stanoví, že právo na výživné náleží oprávněným, jen pokud ho nutně potřebují.