Hlavní navigace

Myslel si, že mu projde milionový dluh. Platit ale musí

4. 8. 2020
Doba čtení: 5 minut

Sdílet

 Autor: Shutterstock
Věřitel a dlužník si nesjednali splatnost dluhu, a tak ho měl dlužník za promlčený po 3 letech. Jenže po 6 letech si dohodl odpuštění úroků a tuhle dohodu považoval Ústavní soud za uznání dluhu a sjednání nové 10leté promlčecí lhůty.

Věřitel podal 28. 6. 2017 na dlužníka žalobu, aby se domohl zaplacení částky 1 800 000 korun. Věřitel se uvedené částky domáhal s odůvodněním, že na základě smlouvy o půjčce ze dne 31. 7. 2008, uzavřené mezi ním a žalovaným dlužníkem, zapůjčil žalovanému částku ve výši 1 185 000 korun. Dále na základě smlouvy o půjčce ze dne 12. 6. 2009 zapůjčil žalovanému částku ve výši 300 000 korun a na základě smlouvy o půjčce ze dne 23. 12. 2009 částku ve výši 315 000 korun. Celková částka zapůjčená
žalovanému věřitelem tedy činí 1 800 000 korun.

Žalující věřitel a žalovaný dlužník si mezi sebou ve smlouvách o půjčce sjednali smluvní úrok ve výši 6 % ročně. Následně dohodou ze srpna roku 2015 o změně smluv o půjčkách odpustil věřitel dlužníkovi placení smluvního úroku sjednaného v rámci smluv o půjčkách.

Není-li sjednána splatnost dluhu, promlčuje se hned druhý den

Soud prvního stupně ani soud odvolací žalobnímu návrhu nevyhověly. Vzhledem k námitce promlčení vznesené žalovaným dlužníkem prvostupňový soud posoudil věc tak, že v posuzovaném případě promlčecí lhůta práva věřitele na vrácení plnění z půjček, jejíž splatnost nebyla účastníky sjednána, začala běžet ode dne následujícího poté, co právní vztah ze smluv o půjčce vznikl, tzn. od 1. 8. 2008, od 13. 6. 2009 a od 24. 12. 2009. (Nebyla-li splatnost dluhu dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, lze o splnění dluhu požádat dlužníka kdykoliv. V takových případech je třeba považovat za den rozhodný pro počátek běhu promlčecí lhůty již ten den, který následuje po vzniku právního vztahu sjednaného na neurčitou dobu.)

Nárok věřitele je (byl) tak vzhledem k podání žaloby ke dni 28. 6. 2017 promlčen, neboť žaloba byla podána po uplynutí tříleté promlčecí doby (resp. lhůty). Dohodu z roku 2015 o prominutí úroků nelze hodnotit jako uznání dluhu, jak si představoval žalující věřitel.
S hodnocením soudu prvního stupně se ztotožnil i odvolací soud a potvrdil prvostupňový rozsudek zamítající žalobu. Následné dovolání věřitele Nejvyšší soud odmítl. Podle Nejvyššího soudu věřitel v dovolání nevznesl žádnou otázku, jež by zakládala jeho přípustnost. Věřitel se obrátil s ústavní stížností na Ústavní soud.

Dlužník měl dluh za promlčený, přesto uzavřel dohodu o odpuštění úroků

Věřitel tedy půjčil dlužníkovi uvedenou částku 1,8 milionu korun a dlužník mu nic nevrátil, což ani nepopíral. Bránil se však, jak uvedeno, námitkou promlčení. Věřitel pak měl za to, že námitka promlčení není důvodná, neboť došlo k uznání dluhu ze strany dlužníka (což způsobilo běh nové desetileté promlčecí lhůty), a to mimo jiné tím, že věřitel a dlužník spolu uzavřeli v roce 2015 dohodu, kterou se předchozí smlouvy o půjčkách (resp. jimi založený právní vztah) mění tak, že dlužník nemusí hradit úrok, který byl původně ve smlouvách sjednán.

Soudy přitom dospěly k závěru, že zmíněná dohoda o prominutí úroků nemůže představovat zároveň uznání dluhu. Tento jejich závěr však Ústavní soud ve svém nálezu spis. zn. III. ÚS 392/20 ze dne 10. 3. 2020 odmítl a všechna rozhodnutí obecných soudů v dané sporné věci zrušil.

Když uznáte svůj dluh

Ústavní soud připomněl, že podle ustáleného výkladu patří uznání dluhu mezi zajišťovací
právní prostředky, přičemž zajišťovací mechanismus je dvojí. Uzná-li dlužník v písemné formě svůj dluh co do důvodu a výše, vychází se z toho, že dluh v době uznání trval, nezanikl. Po uznání dluhu je to proto nově dlužník, kdo musí prokázat případný opak, tedy že dluh například vůbec nevznikl nebo již netrvá.

Vedle takového přenesení důkazního břemene způsobuje uznání dluhu též přerušení
běhu promlčecí lhůty, kdy od uznání dluhu počne běžet promlčecí lhůta nová, a to desetiletá. Z uznání musí být zjistitelné, jakého dluhu se týká a do jaké výše dlužník svůj dluh uznává. Podle judikatury Nejvyššího soudu platí (například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 3. 2019, spis. zn. 21 Cdo 292/2018), že v případě uznání dluhu vzniklého za účinnosti zrušeného občanského zákoníku (tj. do 31. 12. 2013) se i jeho případné pozdější uznání řídí zrušeným občanským zákoníkem.

Hodnocení a řešení případu

Uznání dluhu musí být písemné, musí z něj být patrno, jaký dluh se v něm uznává a do jaké výše. Musí z něj být také seznatelný příslib dlužníka dluh zaplatit. Písemný text dohody o prominutí úroků přitom v daném případě výslovně odkazuje na jednotlivé smlouvy o půjčkách, tedy je z ní patrné, z jakého důvodu a kolik žalovaný dlužník v době uzavření dohody dlužil (přitom ani soud neměl pochybnost, že dlužník věřiteli ničeho nevrátil, když dlužník ani opak netvrdil).

Uvedenou dohodu je nutno v kontextu posuzované věci podle Ústavního soudu vykládat tak, že jejím podpisem dlužník vyjádřil svou vůli dluh zaplatit, byť samotný text dohody takový závazek výslovně neobsahuje. Takový závazek ovšem obsahují původní smlouvy o půjčkách, k nimž se podpisem dohody z roku 2015 dlužník opětovně přihlásil, a povinnost vrátit uvedenou částku (vzniklá podle původních smluv) zůstala dohodou z roku 2015 nedotčena.

účto-aktuálně-tip-do-článku

Podepsal dohodu a tím svůj dluh vlastně uznal

Ústavní soud si je přitom vědom, že uvedeným výkladem poněkud vykročil z praxe, jak bylo uznání dluhu zrušeným občanským zákoníkem chápáno. Ovšem vzhledem k okolnostem dané věci, tedy k tomu, že dlužník dobrovolně s věřitelem uvedenou dohodu uzavřel, jakož i vzhledem k tomu, že způsob nazírání na institut uznání dluhu prošel od devadesátých let minulého století, kdy byl § 558 vložen do občanského zákoníku (OP), vývojem, jenž se projevil i v současném občanském zákoníku, nepovažuje Ústavní soud takový postup za nepřiměřený. A to ani v tom ohledu, že by byl pro žalovaného dlužníka překvapivý. Obecné soudy (a ani žalovaný dlužník sám) se totiž hlouběji nepokusily
vysvětlit, proč by vlastně dlužník uvedenou dohodu podepisoval, pokud by svůj dluh nehodlal uznat.

Přitom ekonomický účel dohody z roku 2015 je podle Ústavního soudu zcela zřejmý:
věřitel dostane zpět dlužnou částku a dlužník nebude muset hradit dohodnutý úrok. Rovněž je očividné, že přistoupil-li dlužník na dohodu o změně dříve sjednaného právního vztahu podle smluv o půjčce, vzbudil ve věřiteli důvodné očekávání, že mu budou jeho prostředky vráceny. Ústavní soud se neztotožnil s názorem odvolacího soudu, že hodnotit dohodu o prominutí úroků zároveň jako uznání dluhu by bylo nepřiměřené vzhledem k tomu, že ji uzavíraly obě strany jako právní laici. Naopak i z čistě laického pohledu lze podle Ústavního soudu přijmout, že souhlasí-li dlužník s tím, že mu věřitel odpustí sjednané úroky, znamená to současně potvrzení původního dluhu.

Autor článku

Nenadávejte právníkům, zákony netvoří zdaleka jen oni. Oni je pak jen zašmodrchávají ve prospěch svých klientů, třeba zrovna vás. Budu se však snažit vám je vysvětlovat.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).