Od nevlastníka lze nabýt vlastnictví výhradně k věci, která není zapsána ve veřejném seznamu. Zejména tedy k věci movité, jelikož nemovitosti bývají zpravidla zapsány v katastru nemovitostí, což činí právoplatné nabytí vlastnického práva k nim od nevlastníka nemožné.
Základní podmínky, za kterých může nevlastník určité věci převést vlastnické právo k ní, stanoví ustanovení § 1109 občanského zákoníku. Podle zmíněného ustanovení platí, že vlastnictví k věci, která není zapsána ve veřejném seznamu, může být převedeno od nevlastníka za podmínky, že nabyvatel byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v oprávnění druhé strany vlastnické právo převést na základě řádného titulu a k nabytí vlastnictví došlo buď
- a) ve veřejné dražbě,
- b) od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku,
- c) za úplatu od někoho, komu vlastník věc svěřil,
- d) od neoprávněného dědice, jemuž bylo nabytí dědictví potvrzeno,
- e) při obchodu s investičním nástrojem, cenným papírem nebo listinou vystavenou na doručitele,
- nebo f) při obchodu na komoditní burze.
Platný nabývací titul
Prvním klíčovým předpokladem pro nabytí vlastnického práva od neoprávněného je existence řádného a platného nabývacího titulu. Takovýmto titulem v praxi bývá zpravidla převodní smlouva – jako např. smlouva kupní, smlouva darovací, směnná smlouva atp.
V prvé řadě je v tomto směru nutné, aby převodní smlouva mezi převodcem a nabyvatelem byla platná, tj. nevykazovala takové právní vady, které by způsobovaly její neplatnost, jako např. nedostatek způsobilosti k právním úkonům na straně převodce, neurčitost a nesrozumitelnost obsahu smlouvy, rozpor s kogentními ustanoveními zákona atp.
Platnost nabývacího titulu je totiž mimo jiné i důležitým ukazatelem dobré víry nabyvatele. Samotná skutečnost, že převodce není právoplatným vlastníkem převáděné věci, nemá za následek neplatnost převodní smlouvy.
Zákon nadto ani nevyžaduje, aby věc byla od případného nevlastníka nabyta za úplatu – výjimku představují pouze případy, kdy nabyvatel nabyl věc od někoho, komu ji vlastník svěřil, nebo v případě nabytí použitých věcí od podnikatele, který při své podnikatelské činnosti s takovými věcmi v rámci běžného obchodního styku obchoduje (tj. při zakoupení věci např. v bazaru či zastavárně).
Existence dobré víry nabyvatele
Dalším důležitým předpokladem pro nabytí vlastnického práva od nevlastníka je existence dobré víry (tj. pozitivního přesvědčení) nabyvatele o řádném a platném nabytí vlastnického práva k věci. Nabyvatel proto musí být skálopevně přesvědčen o tom, že vlastnictví k věci opravdu nabyl a že jej řádně vykonává.
Základem pro vyvolání takového přesvědčení nabyvatele je zejména držba nabyté věci, která je dostatečně silným motivem pro jeho vznik. Nabyvatel však nemusí mít věc vždy u sebe a pro zachování dobré víry by mělo být dostačující, když věc bude mít ve své dispozici například její nájemce, kterému věc nabyvatel pronajal.
Pokud ovšem nabyvatel ještě před samotným převodem vlastnického práva k věci (např. před podpisem převodní smlouvy a předáním věci) získá jen sebemenší pochybnost o převodcově vlastnickém právu k věci, ztratí takovýmto okamžikem dobrou víru a vlastnictví od nevlastníka už v žádném případě nemůže nabýt.
Nabyvatel si totiž musí dobrou víru v oprávnění k převodu vlastnického práva k věci zachovat až do úplného konce – tj. až do uskutečnění převodu vlastnického práva k věci, jinak vlastnictví k věci nezíská. Pokud se samozřejmě o nezpůsobilosti převodce převést vlastnické právo k věci dozví až později (tj. až po uskutečnění převodu), už to na skutečnosti nic nemění a vlastnické právo od nevlastníka může v souladu se zákonem nabýt.
Uplatní se stejná pravidla u bazarů či zastaváren?
Je obecně známé, že bazary, zastavárny, antikvariáty a podobné obchody zabývající se prodejem movitých věcí „z druhé ruky“ bývají častým terčem k obchodování s věcmi, které nebyly získány po právu (např. věcmi nalezenými, či dokonce kradenými). V praxi tak není výjimkou, že se například po zakoupení elektroniky či jiného movitého majetku v zastavárně objeví původní vlastník s požadavkem na její vydání z důvodu, že o věc přišel v důsledku její ztráty, či dokonce krádeže.
Na podobné situace zákonodárce pamatoval a do zákona vložil výjimku ze shora nastíněných obecných pravidel. Podle zmíněné výjimky platí, že pokud nabyvatel získal v dobré víře za úplatu použitou movitou věc od podnikatele, který při své podnikatelské činnosti s takovými věcmi obchoduje, má povinnosti ji vydat původnímu vlastníkovi za předpokladu, že ten prokáže, že mu byla věc byla odcizena krádeží nebo ji ztratil a od takovéto skutečnosti neuplynuly více než tři roky.
Uvedená výjimka prolamuje dobrou víru nabyvatele při koupi movitého majetku od nevlastníka, a to výhradně v zařízeních specializujících se na prodej použitého zboží. V těchto případech zákon umožňuje původnímu vlastníkovi odňaté či ztracené věci ve tříleté lhůtě věc získat zpět.
Nevýhodou bezesporu je, že původní vlastník musí v takovém případě být schopen prokázat, že věc pozbyl v důsledku její ztráty či krádeže, což nebude tak snadné. Na druhou stranu si je třeba dávat pozor na nákup použitého zboží v bazarech či zastavárnách, zejména je-li zboží prodáváno za nestandardních podmínek (např. značně pod cenou).
Závěr
Dojde-li ke splnění veškerých zákonem stanovených podmínek, může nabyvatel nabýt vlastnické právo k věci i od neoprávněného (resp. nevlastníka). Původní vlastník se pak nemůže domáhat vydání bezdůvodného obohacení ani jakékoliv náhrady škody po nabyvateli, který věc nabyl od nevlastníka v dobré víře, a který tak bude mít stejné postavení jako kterýkoli jiný vlastník.
