Zaměstnanec pracoval u zaměstnavatele jako řidič mezinárodní kamionové dopravy, proto byl vysílán na zahraniční pracovní cesty. Zaměstnavatel určil svým zaměstnancům pro zahraniční pracovní cesty základní sazbu zahraničního stravného nižší, než je obecně stanoveno (základní sazbu zahraničního stravného snížil o 20 %), a to vnitropodnikovou směrnicí. Zaměstnanec popíral, že by s tímto vnitřním předpisem zaměstnavatele byl před vykonáním zahraničních cest seznámen. Spor o nárok na stravné, respektive jeho doplatek řešil Nejvyšší soud.
Možnost krácení o 25 %, posádkám plavidel vnitrozemské plavby o 50 %
Podle § 170 odst. 1 zákoníku práce (ZP) zaměstnanci přísluší při zahraniční pracovní cestě zahraniční stravné v cizí měně. Podle § 170 odst. 2 ZP, sjedná-li zaměstnavatel nebo určí před vysláním zaměstnance na zahraniční pracovní cestu základní sazbu zahraničního stravného, musí tato základní sazba činit v celých měnových jednotkách, s přihlédnutím k podmínkám zahraniční pracovní cesty a způsobu stravování, nejméně 75 % a u členů posádek plavidel vnitrozemské plavby nejméně 50 % základní sazby zahraničního stravného stanovené pro příslušný stát prováděcím právním předpisem (vyhláškou Ministerstva financí) vydaným podle § 189 ZP.
Jinak je zaměstnavatel povinen určit (a vyplatit) zaměstnanci zahraniční stravné z výše základní (plné) sazby zahraničního stravného stanovené prováděcím právním předpisem. (Výši zahraničního stravného určí přitom zaměstnavatel ze základní sazby zahraničního stravného sjednané nebo stanovené pro stát, ve kterém zaměstnanec stráví v kalendářním dni nejvíce času.)
Pravidla pro snížení zahraničního stravného
Zahraniční stravné je (stejně jako tuzemské stravné) poskytováno jako paušální částka, bez ohledu na zaměstnancem skutečně vynaložené náklady. Základní sazby zahraničního stravného jsou stanoveny prováděcím právním předpisem (vyhláškou), který na základě zmocnění obsaženého v § 189 ZP vydává v pravidelném termínu od 1. ledna Ministerstvo financí, případně v mimořádném termínu, jakmile se ceny jídel a nealkoholických nápojů ve veřejných stravovacích zařízeních a kurz stanovené cizí měny od poslední úpravy zvýší nebo sníží alespoň o 20 %.
Aktuální sazby zahraničního stravného najdete v článku: Zahraniční stravné 2020: Kolik dostanete na dietách v cizině?
Na rozdíl od tuzemského stravného, jehož základní sazby nelze snížit (zaměstnavatel může aplikovat pouze vyšší sazbu), v případě zahraničního stravného zákoník práce za určitých podmínek snížení jeho základní sazby připouští. Zaměstnavatel může snížit základní sazbu zahraničního stravného dvěma způsoby, a to buď na základě dohody se zaměstnancem, nebo jednostranným určením ve vnitřním předpisu, či individuálně při určování podmínek konkrétní pracovní cesty.
Snížit stravné vám můžou jen před vysláním na pracovní cestu
V prvním případě je snížení základní sazby založeno na souhlasném projevu vůle zaměstnavatele a zaměstnance, zatímco v druhém případě je zaměstnavatel oprávněn na základě svého uvážení snížit základní sazbu i proti vůli zaměstnance (tedy bez jeho souhlasu). Zaměstnavatel však nesmí zahraniční stravné snížit pod zákonné limity a musí je poskytovat alespoň ve výši 75 % obecně nebo alespoň ve výši 50 % u členů posádek plavidel vnitrozemské plavby základní sazby stanovené právním předpisem.
Kromě toho tak musí učinit výhradně před vysláním zaměstnance na pracovní cestu. Snížit základní sazbu nelze v době trvání pracovní cesty ani následně při jejím vyúčtování. Nejvyšší soud proto již dříve dospěl k závěru, že zaměstnavatel je podle § 170 odst. 2 ZP oprávněn snížit základní sazbu zahraničního stravného také jednostranně, bez souhlasu zaměstnance, tato sazba však musí být stanovena (určena) ještě před vysláním zaměstnance na pracovní cestu a musí činit nejméně 75 % (u členů posádek plavidel vnitrozemské plavby 50 %) základní sazby stanovené právním předpisem.
Zaměstnanec musí být s podmínkami zahraniční pracovní cesty seznámen předem
Podle § 31 ZP uzavřením pracovní smlouvy je zaměstnavatel povinen seznámit fyzickou osobu s právy a povinnostmi, které by pro ni z pracovní smlouvy, popřípadě ze jmenování na pracovní místo, vyplynuly, a s pracovními podmínkami a podmínkami odměňování, za nichž má práci konat, a povinnostmi, které vyplývají ze zvláštních právních předpisů vztahujících se k práci, která má být předmětem pracovního poměru (aby si byl zaměstnanec již před uzavřením pracovního poměru vědom, jaká práva a povinnosti na sebe bere).
Ustanovení § 37 ZP ukládá zaměstnavateli povinnost informovat zaměstnance o podmínkách pracovní smlouvy nebo pracovního poměru. Kromě jiného je v něm zakotvena povinnost zaměstnavatele informovat zaměstnance o způsobu odměňování § 37 odst. 1 písm. f) ZP, která se pak promítá i do ustanovení o mzdě, jež musí být sjednána, stanovena nebo určena před začátkem výkonu práce, za kterou má tato mzda příslušet (§ 113 odst. 3 ZP), jakož i do ustanovení o náhradách poskytovaných zaměstnanci v souvislosti s výkonem práce, které musí být zásadně sjednány či určeny před vysláním zaměstnance na pracovní cestu (§ 158 odst. 1 a § 163 odst. 3 ZP).
Umožňuje-li potom § 170 odst. 2 ZP, aby zaměstnavatel se zaměstnancem sjednal základní sazbu zahraničního stravného, anebo aby tuto sazbu jednostranně určil, rozumí se tím, že k tomuto sjednání či určení dojde s vědomím zaměstnance předtím, než zahraniční pracovní cestu nastoupí. Tak, jako není rozumného důvodu vycházet z toho, že účastníci budou jednat o základní sazbě zahraničního stravného až poté, co cesta proběhne, bylo by stejně v rozporu s informační povinností zaměstnavatele, aby zaměstnanec byl v průběhu cesty v nejistotě, za jakých podmínek pracovní cestu koná.
Jak má být zaměstnanec informován, není vymezeno
To platí nejen v případě, určí-li zaměstnavatel základní sazbu zahraničního stravného individuálně pro jednotlivého zaměstnance, ale i v případě, je-li tato sazba určena obecně vnitřním předpisem, vyložil Nejvyšší soud ČR (ve svém rozsudku spis. zn. 21 Cdo 2453/2019, ze dne 19. 5. 2020). Jde-li o takový případ, je třeba, aby zaměstnavatel s vydáním vnitřního předpisu zaměstnance nejpozději do 15 dnů seznámil (§ 305 odst. 4 ZP); způsob vyhlášení a formu seznámení zákoník práce nestanoví, mělo by to však být způsobem u zaměstnavatele obvyklým.
Pro zaměstnance se však vnitřní předpis stává závazným nejdříve ode dne, kdy s ním byl řádně seznámen (§ 301 písm. c) ZP).
Řešení sporného případu
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že vnitropodniková směrnice o
poskytování zahraničního stravného se vztahovala na zaměstnance bez ohledu na to, jestli s ní byl seznámen, či nikoli, není správný. Veden uvedeným nesprávným právním závěrem, nezabýval se odvolací soud zjišťováním (prokazováním), zda zaměstnanec byl s vnitřním předpisem upravujícím zahraniční stravné řádně seznámen. Jeho závěr (souhlas se soudem prvního stupně), že zahraniční stravné bylo žalobci kráceno oprávněně, tak nemůže být – pro svou předčasnost – správný.
Rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud ČR svým rozsudkem spis. zn. 21 Cdo 2453/2019, ze dne 19. 5. 2020, zrušil.
ČLÁNKY DO MAILU