Hlavní navigace

Kdy můžete šéfovi odmítnout pracovní cestu?

15. 1. 2019
Doba čtení: 8 minut

Sdílet

 Autor: Isifa.com
Pracovní výjezd mimo obvod svého bydliště či pracoviště můžete odmítnout, například pokud máte malé děti nebo pečujete o zdravotně postižené. Ale co v ostatních případech? Co vše vám musí zaměstnavatel uznat jako omluvu?

Zaměstnanci většinou jezdí na pracovní cesty rádi, protože si odpočinou od obvyklé pracovní činnosti a lidí, které vidí denně, a někam se podívají. A v neposlední řadě proto, že je s nimi spojena celá řada výhod jako nárok na cestovní náhrady, zejména stravné – tzv. diety, které zpravidla nejenže pokryjí zvýšené náklady na stravování, ale dá se na nich i přivydělat.

(O jejich výši pro rok 2019 jsme psali v článku Tuzemské stravné 2019: O kolik se zvyšují diety a náhrada za použití auta? (Příklady), Jaké diety dostanete v roce 2019 za zahraniční pracovní výjezd?)

Pracovní cestou se rozumí vaše časově omezené vyslání zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce.

(Místo výkonu práce je jednou z podstatných (nezbytných, povinných) náležitostí, které si musíte se zaměstnavatelem sjednat v pracovní smlouvě – o významu sjednaného místa výkonu práce a rizicích špatného ujednání jsme psali v článku Zdánlivá maličkost v pracovní smlouvě bude stát vašeho chlebodárce 3 platy.)

Zahraniční pracovní cestou se pak rozumí cesta konaná mimo území České republiky.

Souhlas lze odvolat

Jenže někdo třeba cestuje nerad, jinému zase pracovní cesta, která je obvykle delší než pracovní doba (pracovní směna), komplikuje život, třeba péči o dítě. A tak se podívejme, kdo na pracovní cesty jezdit nemusí, kdo je může odmítnout.

K vyslání na pracovní cestu potřebuje zaměstnavatel váš souhlas, podle dikce zákona (§ 42 odst. 1 věty první ZP) vás zaměstnavatel může vyslat na dobu nezbytné potřeby na pracovní cestu jen na základě dohody s vámi.

Obvykle vám proto dá podepsat souhlas s vysíláním na pracovní cesty již v pracovní smlouvě. Pokud však zaměstnavatel takový váš souhlas nezískal, nejste povinni na pracovní cestu jet a můžete ji odmítnout. Samozřejmě ale musíte počítat s případnou nevolí zaměstnavatele a jejími následky.

Kdo nemusí mimo obec, kde bydlí či pracuje

Pokud jste souhlas s tím, že na pracovní cesty jezdit budete, udělili, vyvléknout se z pracovní cesty je těžší, ale není to nemožné. Musíte souhlas vypovědět. Některé kategorie zaměstnanců však nemusí psát žádnou výpověď, prostě zaměstnavateli oznámí, že cestovní příkaz odmítají a nikam nepojedou. Jsou to zaměstnanci jmenovaní v § 240 ZP. Takto odmítnout pracovní výjezd může:

  • těhotná zaměstnankyně nebo ten, kdo pečuje o dítě do věku 8 let (a to i když mají manžela nebo někoho, kdo by mohl péči o dítě převzít),
  • osamělá zaměstnankyně nebo zaměstnanec (tedy zaměstnanci svobodní, rozvedení, ovdovělí, nežijící s druhem nebo družkou) pečující o dítě, které nedosáhlo věku 15 let,
  • ten, kdo prokáže, že převážně sám dlouhodobě pečuje o zdravotně handicapovanou osobu, která se považuje za osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II (středně těžká závislost), ve stupni III (těžká závislost) nebo stupni IV (úplná závislost).

Tito mohou odmítnout pracovní cestu v případě, že ji mají vykonat mimo obvod obce svého pracoviště nebo bydliště. I tak jste však povinni absolvovat cestu v rámci obce, kde máte pracoviště nebo kde bydlíte, pokud vám to zaměstnavatel nařídí.

Podle § 240 ZP tedy musíte s každou pracovní cestou znovu výslovně souhlasit, a to i když jste dříve případně udělili souhlas pro všechny budoucí pracovní cesty, např. v pracovní smlouvě, můžete tedy pracovní cestu kdykoliv odmítnout.

Výpověď souhlasu s pracovními cestami

V ostatních případech, kdy jste souhlasili s pracovními cestami dopředu a teď jste si to rozmysleli, už je to trochu složitější. Žádný závazek není nevypověditelný, a proto by také mělo být možné vzít zpět souhlas s vysíláním na pracovní cesty. Pokud na ně jezdit nechcete, měli byste postupovat podle § 1999 odst. 1 NOZ, podle něhož lze závazek, který je ujednaný na dobu neurčitou (zavazuje-li jednu stranu k nepřetržité nebo opakované činnosti nebo zavazuje-li alespoň jednu stranu takovou činnost strpět), zrušit ke konci kalendářního čtvrtletí výpovědí danou alespoň tři měsíce předem.

(Jestliže jste se chtěli vyvázat z povinnosti jezdit na pracovní cesty např. od 1. dubna 2019, bylo potřeba podat příslušnou výpověď do 31. 12. 2018, aby výpovědní doba počala běžet 1. 1. 2019 a skončila 31. 3. 2019. Na to už je pozdě, takže nejbližší možný termín, od něhož byste nemuseli na pracovní cesty, je 1. 7. 2019, když výpověď podáte do 31. 3. 2019, aby výpovědní doba běžela od 1. 4. 2019 do 30. 6. 2019.)

Není však zřejmé, jak by dopadl případný spor mezi zaměstnavatelem a vámi, kdyby vás zaměstnavatel třeba propustil z práce, tato situace není zatím judikatorně řešena – soudní praxe nepodala autoritativní výklad problematiky. Vezměme v úvahu, že pokud se takto skutečně lze vyvléci z povinnosti jezdit na pracovní cesty, ocitáte se ve výhodnějším postavení než ten, kdo pečuje o malé děti nebo handicapovanou osobu (jmenovaný v § 240 ZP), který je povinen absolvovat pracovní cestu v obvodu obce svého pracoviště nebo bydliště.

Výjimečné důvody k odmítnutí pracovní cesty

Mohlo by se stát, že by vás zaměstnavatel chtěl vyslat na pracovní cestu do oblastí v zahraničí, v nichž hrozí nebezpečí plynoucí z ozbrojených konfliktů – řekněme třeba nyní do Sýrie nebo do oblastí ovládaných Islámským státem či jim blízkých regionů, anebo do Luhanské nebo Doněcké republiky na Ukrajině.

V takovém případě se, pokud na takovou pracovní cestu nastoupit nechcete, můžete poměrně úspěšně bránit. I když jste předem s takovým vysláním vyslovili souhlas např. v pracovní smlouvě.

Je možné, abyste vyslání na takovou pracovní cestu odmítli s odůvodněním, že podle § 106 odst. 1 ZP máte právo na zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a podle § 106 odst. 2 ZP máte právo odmítnout výkon práce, o němž máte důvodně za to, že bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje váš život nebo zdraví. Takové odmítnutí není možné kvalifikovat jako nesplnění vaší povinnosti zaměstnance a důvod k postihu, např. rozvázáním pracovního poměru. Vždy však bude záležet na posouzení konkrétní pracovní cesty a oblasti, kam máte být vysláni.

Zaměstnavatel musí přihlížet k vašim zájmům, jinak cestovat nemusíte

Soudně byl projednáván spor zaměstnance (řidiče dálkové dopravy) a zaměstnavatele, který jej vyslal na pracovní cestu v době, kdy byla nařízena dvě soudní jednání v jeho věci, a to právě ve sporu s oním zaměstnavatelem.

Rovněž by podle harmonogramu pracovní doby na pracovní cestě nebyly dodrženy podmínky povinného přerušení práce. Zaměstnavatel totiž ve výzvách k nástupu na pracovní cesty určil, že nocování během pracovní cesty bude probíhat ve vozidle, které je pro tento účel dostatečně konstrukčně vybaveno (lůžkem). Řidič vozidla v mezinárodní silniční dopravě však nesmí čerpat běžnou týdenní dobu odpočinku v zaparkovaném vozidle. Ale zaměstnanec měl spát v kabině vozidla.

Zaměstnavatel svůj cestovní příkaz nezměnil ani poté, co mu zaměstnanec sdělil, že takto určený způsob ubytování je v rozporu s právními předpisy, a co zaměstnavatele vyzval, aby mu sdělil, kde pro něj bude během pracovní cesty zajištěno řádné ubytování a jak bude toto ubytování financováno. Zaměstnavatel posléze tvrdil, že zaměstnanci nic nebránilo, aby si zajistil ubytování třeba někde v motelu sám. Jenže zaměstnavatel na několikatýdenní pracovní cesty v délce 5 nebo 6 týdnů poskytl zaměstnanci zálohu pouze ve výši 100 eur.

Nesmíte být nuceni porušovat bezpečnostní předpisy

Z těchto důvodů zaměstnanec pracovní cestu odmítl a soudy mu daly za pravdu. Ve sporu se zaměstnavatelem byl úspěšný. Nejvyšší soud ČR, k němuž se spor dostal (v rozsudku spis. zn. 21 Cdo 1561/2018, ze dne 9. 10. 2018), určil, že: Zaměstnavatel je i při určení doby a místa nástupu pracovní cesty, jejího ukončení a její délky podle § 153 odst. 1 ZP povinen přihlížet k oprávněným zájmům zaměstnance, a to i v případě, že vysílání na pracovní cesty představuje podstatný znak výkonu sjednaného druhu práce.

Nejvyšší soud vyložil též, co znamená pojem přihlížet k zájmům zaměstnance: Samotný pojem ‚přihlížet‘ neznamená podle doslovného výkladu povinnost respektovat jakékoli zájmy zaměstnance. Zaměstnavatel je však vždy povinen určit podmínky pracovní cesty takovým způsobem, aby zaměstnanec, který dbá zaměstnavatelem předem určených pokynů, v průběhu pracovní cesty dodržoval právní předpisy (aby nebyl ‚nucen‘ právní předpisy v průběhu pracovní cesty porušovat) a aby zaměstnavatel mohl dostát všem svým zákonným povinnostem.

Na zahraniční cestu musíte dostat přiměřenou zálohu na její náklady

K otázce protiprávních pokynů na pracovní cestu řekl NS toto: Jestliže zaměstnavatel předem písemně určí zaměstnanci způsob ubytování na pracovní cestě, avšak takovým způsobem, že by zaměstnanec – dbal-li by pokynů týkajících se ubytování – porušoval právní předpisy, je zaměstnanec oprávněn odmítnout nastoupit na pracovní cestu.

Soud zhodnotil, že zaměstnanec není povinen si sám aktivně vyhledávat a zajišťovat jiné alternativní ubytování, tím spíše, když na něj nemá peníze. Soud tedy zhodnotil: Jelikož byly podmínky pracovních cest zaměstnavatelem určeny tak, že by zaměstnanec v případě respektování pokynů zaměstnavatele porušoval právní předpisy, jednal zaměstnanec v souladu se zákoníkem práce, odmítl-li za těchto podmínek na pracovní cesty nastoupit, a v tomto jeho jednání nelze spatřovat porušení povinnosti zaměstnance.

skoleni_15_4

Máte právo necestovat v době, kdy realizujete svá občanská práva a povinnosti

A pokud jde o to, že zaměstnavatel chtěl znemožnit zaměstnanci účast na přelíčení u soudu ve sporu s ním, odmítl soud, že by postačila účast zaměstnancova právního zástupce, že osobní účast zaměstnance nebyla nutná, neboť i on má jako účastník řízení, sporná strana, právo účastnit se jednání soudu: Požádal-li… zaměstnanec, aby byl na pracovní cestu vyslán v takovém termínu, aby se mohl zúčastnit jednání u soudu ve sporech vedených mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, měl zaměstnavatel zajistit rozvržení pracovní doby tak, aby zaměstnanci mohlo být k účasti na jednáních u soudu poskytnuto v nezbytném rozsahu pracovní volno. Pokud tak zaměstnavatel neučinil a nepřizpůsobil podmínky pracovní cesty tak, aby měl zaměstnanec možnost zúčastnit se jednání u soudu, nelze jednání zaměstnance spočívající v tom, že odmítl na tuto pracovní cestu nastoupit, považovat za porušení povinnosti zaměstnance.

Autorský text prošel redakční (editorskou) úpravou.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Jsem právníkem. Věnuji se zejména pracovnímu a občanskému právu a souvisejícím oborům.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).