Soudní spory o odškodnění morální újmy způsobené zásahem do soukromí nebo třeba urážkou nejsou mezi celebritami ničím vzácným. Když jde o spor, který je významný z právního hlediska a zaujme při jeho řešení důležitý právní názor vrcholný soud, tak vám jej přiblížíme. Onehdy jsme proto psali o sporu herce Oldřicha Kaisera: Podle jakých pravidel jsou celebrity odškodňovány za pomluvy?
Jedním z takových sporů je také spor mezi nositeli autorských práv k tvorbě o Cimrmanovi. Syn režiséra a herce Ladislava Smoljaka Filip Smoljak zažaloval společnost Economia a posléze Respekt Media za článek, který prezentoval kritické, až možná urážlivé názory herce a scénáristy Zdeňka Svěráka vůči němu.
Důvodem sváru byl článek – filipika s podtitulem Jak vidím spor o autorská práva na Járu Cimrmana, u nějž je jako autor uveden Zdeněk Svěrák a též publikovaný další článek jiného autora.
V článku je uvedeno, že Filip Smoljak je mstivý dědic a poškozuje pověst Divadla Járy Cimrmana a otcovo dílo jen proto, aby dokázal svou nepostradatelnost. Žalobce požadoval stažení článků z internetu a odškodnění – přiměřené zadostiučinění – ve výši 500 tis. Kč.
Zdeněk Svěrák má polovinu autorských práv a 4 dědici Ladislava Smoljaka každý čtvrtinu poloviny
Žalobce – Filip Smoljak (stejně jako jeho 3 sourozenci), zdědil po smrti otce 1/8 z celku autorských práv autorské dvojice Smoljak – Svěrák. Podíl těchto spoluautorů je poloviční.
Zdeněk Svěrák napsal článek, ve kterém popisuje problematické vztahy s Filipem Smoljakem jako dědicem části autorských práv po Ladislavu Smoljakovi. Filip Smoljak podle Svěráka požaduje 14 % (namísto obvyklých 10 až 12 %) z tržby, chce zrušit pravidlo 3 repríz divadelních her pro ochotnické spolky a zároveň požaduje uzavírání nových licenčních smluv i přesto, že autorské dílo chrání a herce zastupují agentury.
Dále Svěrák uvádí, že se žalobce soudí o zpětnou úhradu režijního vkladu Ladislava Smoljaka, kterou sám jeho otec za svého života nepožadoval, protože byl za každou svou režii honorován.
Vztahy mezilidské i autorskoprávní jsou však složité, protože Filip Smoljak reagoval na Svěrákův článek svým, ve kterém mimo jiné uvedl, že debata týkající se autorských odměn patří do licenční smlouvy, nikoliv na stránky novin.
Komu jde o peníze a komu o dílo Járy Cimrmana?
Soud prvního stupně dále zjistil, že Filip Smoljak prezentoval Zdeňku Svěrákovi prostřednictvím internetu svůj nápad ohledně zpřístupnění Cimrmanových her široké veřejnosti zdarma.
Když byl odmítnut, ventiloval věc do médií. Mladý Smoljak vyhodnotil reakci Zdeňka Svěráka jako arogantní a odmítavou, a to přesto, že audiovizuální záznamy cimrmanovských her následně Svěrák zveřejnil na YouTube.
Osudem společného díla pánů Smoljaka a Svěráka o Járu Cimrmanovi a možnými způsoby, jak k němu přistupovat z hlediska autorských práv, se v tomto článku nicméně nezabýváme. Jde nám o otázky ochrany osobnosti a případného odškodnění, kterého se domáhal Filip Smoljak.
Soud prvního stupně nedospěl k názoru, že sporné články zasáhly do profesních a soukromých vztahů Filipa Smoljaka a žalobu zamítl. Ani odvolací soud mu nepřiznal peněžité odškodnění. Pan Smoljak se proto ještě obrátil na Nejvyšší soud. Ani tam však neuspěl. Podívejme se proč.
Ochrana osobnosti versus svoboda projevu
Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku spis. zn. 25 Cdo 3277/2024, ze dne 23. 7. 2025 zhodnotil, že i v tomto sporu o odškodnění morální újmy jde o střet svobody projevu s právem na ochranu osobnosti. Tedy základních práv, které stojí na stejné úrovni.
Proto je třeba zhodnotit, jestli s přihlédnutím všem relevantním okolnostem nedal nižší soud nedůvodně jednomu právu přednost před právem druhým. A také, zda na základě konkrétních okolností posuzovaného případu výroky obsažené v článcích dosahují takové intenzity, že zasahují do práva na ochranu osobnosti žalobce, nebo jsou situaci přiměřené.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu určitě stojí za studium každému, kdo se o problematiku blíže zajímá. My můžeme jeho význam ohledně přípustnosti a přípustné míry kritiky stručně zhodnotit následovně.
Jak přiměřenost kritiky posuzovat?
Postavení dědice autorských práv po slavném a oblíbeném umělci, který sám umělcem není a do veřejné sféry vstoupil až po smrti svého otce v souvislosti s uplatňováním zděděných autorských práv, je specifické. Nejde o osobu primárně veřejně činnou, a samotná skutečnost, že se stal dědicem veřejně činné osoby, by sama o sobě nestačila k závěru, že v rámci projevu svobody jiných osob musí snášet vyšší míru kritiky.
V daném sporu ovšem nelze přehlédnout, že dědicem požadovaný způsob zacházení s autorskými právy zasáhl jak do činnosti významného divadelního souboru, tak i do činnosti amatérských sdružení, která jsou jeho následovníky a která hrají divadelní hry, k nimž se vztahují autorská práva dědice.
Kromě toho to byl sám dědic, kdo záležitosti spojené s výkonem autorských práv učinil předmětem veřejné debaty, když svůj pohled na to, jak s nimi má být nakládáno, jako první uveřejnil a tím vstoupil do veřejného prostoru.
Někdo mezi umělcem a obyčejným člověkem
Pro posouzení povahy zásahu do osobnosti dědice je současně významné, že žádný z předmětných novinových článků se nedotýká jeho rodinných poměrů a neřeší otázky soukromé sféry, která je samozřejmě chráněna.
Nelze mu proto přisvědčit, že z hlediska obsahu článků je chráněn jako soukromá osoba před jakýmkoliv hodnotícím soudem. Je zřejmé, že jeho postavení v tomto ohledu sice není srovnatelné s osobami politicky činnými či zastávajícími veřejné funkce, ani s umělci samotnými, nicméně není již ani běžnou soukromou osobou, která do veřejné sféry nevstoupila.
Jeho ochrana před kritickými veřejně šířenými sděleními je tedy jednoznačně vyšší než u umělecky či dokonce politicky činných osob. Není však natolik široká, aby jakýkoliv negativní komentář k jeho činnosti v uvedené sféře představoval neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv.
Způsob, kterým dědic přistoupil k výkonu zděděných autorských práv, může být oprávněně předmětem veřejné debaty, a kritické reakce nejsou sankcí za výkon jemu náležejících práv, neboť tato práva samy o sobě neomezují, pouze je komentují a hodnotí.
Svoboda projevu se vztahuje i na informace a myšlenky, které jsou „nepříjemné, šokující či znepokojující“. V kontextu projednávané věci je třeba dospět k závěru, že výrazy mstivý minoritní dědic
, který poškozuje otcovo dílo
a poškozuje pověst
Divadla Járy Cimrmana, které byly použity v jednom z článků, rámec přípustné kritiky vzhledem k postavení osoby dědice ve veřejné sféře nepřekračují.
Nejde o výrazy vulgární, obscénní nebo hrubě urážlivé, jejichž primárním cílem by bylo hanobení a zneuctění dědice. Při zkoumání přiměřenosti zásahu je nezbytné vzít v úvahu celkový tón výroků i okolnosti případu, nelze posuzovat toliko vytržený výrok nebo větu.
Zdeněk Svěrák má značný vliv na mínění veřejnosti, jeho kritika ale nezakládá nárok na odškodnění
Dědici lze přisvědčit, že zejména článek, jehož obsah je vyjádřením názorů Zdeňka Svěráka, musí být z hlediska dopadu a působení navenek poměřován poněkud přísněji. Jeho autor je totiž osobou s velkou společenskou i odbornou autoritou, takže jím sdělené informace veřejnost přijímá méně kriticky a přikládá jim zvýšenou věrohodnost.
Posoudil-li odvolací soud míru jisté útočnosti argumentace v rámci tzv. filipiky ve spojení s použitím sice kritických, nikoliv však vulgárních a prvoplánově dehonestujících výrazů tak, že z požadavků na uvážlivost takto exponovaného autora nevybočuje, postupoval podle obecných principů dovozených judikaturou vyšších soudů pro daný typ sporů.
ČLÁNKY DO MAILU