Hlavní navigace

Podle jakých pravidel jsou celebrity odškodňovány za pomluvy?

25. 3. 2021
Doba čtení: 10 minut

Sdílet

 Autor: Shutterstock
Co určuje výši odškodnění? Má výše náhrady nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do osobnostních práv způsobené lží, pomluvou jen odškodnit poškozeného, nebo i navíc trestat toho, kdo ji zveřejnil?

Jeden známý herec se domáhal odškodnění za pomluvy v bulváru (šlo o článek v časopisu Blesk a video na jeho internetové stránce) – právnickou mluvou: domáhal se náhrady nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do osobnostních práv. Přiznávám, že se o svět celebrit nezajímám, a tak jsem se o případu dozvěděl až z přehledu judikatury Nejvyššího soudu, k němuž se případ dostal.

Nezaznamenal jsem ani pomluvu, ani zpravodajskou informaci o soudním řízení v jinak seriózních sdělovacích prostředcích. A musel jsem si proto vyhledat, dodatečně dohledat, o koho šlo. I když se soudní rozhodnutí zveřejňují v anonymizované podobě, ti, kdož sledují svět celebrit a všechen cirkus kolem nich, by stejně věděli, že jde o Oldřicha Kaisera. Bylo o něm tvrzeno, že je v příbuzenském vztahu s bývalým československým prezidentem Antonínem Zápotockým.

5 milionů korun za lež, že je populární herec příbuzným komunistického prezidenta?

Popravdě řečeno, zcela jsem nechápal, dokud jsem si nepřečetl až do konce příslušné rozhodnutí soudu (a vlastně ani nechápu doteď), jak mohlo takové tvrzení pana Kaisera významně poškodit, že újmu údajně zažil tak velkou, že požadoval soudní cestou odškodnění ve výši 5 milionů korun. Když to trochu přeženu a pokusím se o bonmot: Jsme malý, nepočetný, národ a každý je něčím příbuzným.

Lidi posuzuji podle toho, jak se sami chovají, co umí, co dělají, a ne podle toho, čí jsou nebo nejsou příbuzní. Asi jsem nedocenil rozdíl mezi československým režimem padesátých let, kdy působil Antonín Zápotocký, a osmdesátých let, kdy vstoupil pan Kaiser v obecnou známost jako umělec. A také nejspíš citlivost duše umělcovy.

Nechápal jsem, jak by osobní život nebo vnímání uměleckých kvalit Oldřicha Kaisera poškozovalo, kdyby byl vzdáleným příbuzným Antonína Zápotockého. Nebo jak ho poškodilo, že to o něm bylo tvrzeno, i když to není pravda. O známých osobnostech se povídá kdeco, s prominutím, kdejaká pitomost.

Bulvár se zjevně mnohdy chová nechutně. Na druhou stranu lze připustit, že někteří pomluvení si rádi přivydělají i souzením se. Z toho nechci nikoho konkrétního podezřívat. Spíše mám za to, že panu Kaiserovi asi hodně záleželo na soudním procesu jako takovém, jakož i na odškodnění. Dle mého názoru se pan Kaiser hodně změnil, zejména asi pokud jde o jeho politické názory, a tak se ho mohla nepravdivá informace o údajném příbuzenství s komunistickým politikem asi dotknout na hodně citlivém místě. (Větší pochopení jsem měl onehdy spíše pro pana Vetchého, který se ohrazoval proti tomu, aby jeho krásná manželka byla prezentována bulvárem veřejnosti jako jeho milenka. Aby tedy z Ondřeje Vetchého dělali záletníka. Tento případ jsem náhodou zaznamenal. Podobně jako umělci jsou veřejností sledováni i politici. Za ještě závažnější a mimořádně nechutný případ dehonestace jsem považoval, když jistá policejní zpráva naznačovala, že bývalý předseda vlády Jiří Paroubek je pedofil. Ani nevím, zda za to pan Paroubek někoho žaloval.)

Uvažme, že Oldřich Kaiser byl hodně obsazovaný herec i v bývalém režimu před rokem 1989. Nechci mu upírat jiné výkony, ale nejznámější byl v té době zřejmě pro účinkování v televizní estrádě Možná přijde i kouzelník. Přece jenom televize a vystupování v ní dělá své. Možná je však dnes někým jiným, koneckonců jeho současnou partnerkou je bývalá partnerka Ivana Martina (Magora) Jirouse z Plastic People of the Universe, které komunistický režim hodně neměl rád – paní Dáša Vokatá, která z ČSSR v roce 1980 emigrovala. (Zatímco pan Kaiser běžně účinkoval.)

Omluva u soudu herci nestačila

Moderátorka, která vedla rozhovor s údajným synovcem prezidenta Zápotockého, se panu Kaiserovi při přelíčení před soudem prvního stupně omluvila. Tento soud žalobu zamítl, protože shledal, že do práv pana Kaisera zasáhl nikoliv vydavatel, nýbrž zpovídaný pán. Byl to on, kdo tvrdil vše o příbuzenství pana Kaisera s prezidentem Zápotockým.

Odvolací soud pak přiznal panu Kaiserovi odškodnění ve výši 100 000 Kč. Kromě jiného měl odvolací soud za prokázané, že pan Kaiser se setkal s nepříliš masivními negativními reakcemi na předmětnou informaci, kterou část jeho okolí pokládala za pravdivou. (Jak už jsem naznačil, mohu se přece počítat za veřejnost, před níž byl pan Kaiser eventuálně poškozen, sice jsem o pomluvě ničeho nevěděl, ale kdybych věděl, bylo by mi to úplně jedno. Nijak by to mé hodnocení pana Kaisera jako umělce v mých očích nesnížilo. A můj názor může být relevantní stejně jako ten váš, i když je odlišný.)

Po r. 1989 znám pana Kaisera z některých filmů, v nichž podal dle mého názoru velmi dobré výkony. Nicméně soud to viděl tak, že nepravdivá informace o příbuzenství s komunistickým prezidentem, o němž je známo, že se podílel na politických procesech padesátých let, a nepravdivé tvrzení, že otec Oldřicha Kaisera i sám pan Kaiser proto byli za předchozího režimu protežováni, je zásahem do soukromí, cti a rodinného života žalobce.

Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud shledal, že žalovaná společnost provozující vysílání odpovídá za uveřejnění nepravdivých informací. Nicméně sto tisíc korun není pět milionů korun, které pan Kaiser požadoval. Pan Kaiser napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, s nímž se obrátil na Nejvyšší soud.

Čím argumentoval herec se svým právníkem u vrcholné soudní instance

Pan Kaiser namítal, že výše finančního zadostiučinění za zásah do osobnostních práv nepravdivým tvrzením uveřejněným v bulvárním tisku a na internetu je dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu stanovována v příliš nízkých částkách. A přiznáním pouhých 100 000 Kč se NS odchýlil i od této nevyhovující praxe.

Podle názoru pana Kaisera částky, které soudy v obdobných případech přiznávají, snad mohou plnit satisfakční funkci, ale ve vztahu k vydavatelům bulvárních médií, kteří uveřejňováním skandálních informací dosahují vysokých zisků, nemohou plnit preventivně-sankční roli.

Přiznávají soudy celebritám malá odškodnění?

V této souvislosti předložil dovolacímu soudu úvahy a výpočty na podporu svého tvrzení, že žalovaná společnost vydávající Blesk jakožto přední mediální dům, vydavatel tiskových i internetových bulvárních periodik, dosahuje mnohamilionových zisků z vysokých prodejů tiskovin a uveřejňovaných reklam, přičemž zájem veřejnosti získává publikováním skandálních a často nijak neověřených, či přímo nepravdivých informací o populárních osobnostech.

Finanční zadostiučinění v řádech stovek tisíců korun, které je v porovnání se ziskem bulvárních médií zanedbatelné, nemůže být účinnou prevencí před obdobným jednáním, proto by výše zadostiučinění měla být navázána na obrat a cenu inzerce mediální společnosti, která do osobnostního práva jedince zasáhla. V opačném případě se jí vyplatí nerespektovat soukromí jiných, její prosperita je na tom založena.

Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku (spis. zn. 25 Cdo 27/2020, ze dne 15. 12. 2020) připomenul, že k porušení práva na důstojnost, vážnost, čest a soukromí člověka může dojít jak nepravdivými skutkovými tvrzeními difamačního charakteru, tak zveřejněním nepřípustných hodnotících úsudků o této osobě.

Pro případ, že v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti člověka došlo ke vzniku nemajetkové újmy, občanský zákoník stanoví, že fyzická osoba má právo se domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti nebo aby byly odstraněny následky těchto zásahů (§ 82 odst. 1 OZ), respektive aby jí bylo (podle § 2951 odst. 2 OZ) poskytnuto přiměřené zadostiučinění, které náleží v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

Při určení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích se obecně vychází z faktu, že částku náhrady lze stanovit značně obtížně. Vesměs se proto uplatní postup podle § 136 Občanského soudního řádu (OSŘ) a soud tuto výši určí podle své úvahy. (Koneckonců i soudce tak mohou vést i „obyčejné lidské“ úvahy, jaké jsem tu předestřel.)

Vysouzené peníze mají být satisfakcí pro poškozeného, nebo trestem pro bulvár?

Část odborné veřejnosti zastává názor, že vysoké finanční zadostiučinění za zásah do osobnostních práv může být prostředkem, jenž odradí škůdce, zejména bulvární média, od publikování neověřených, nepravdivých či dehonestujících tvrzení a hodnotových soudů. (Tento přístup k peněžní satisfakci coby trestu za civilní delikt našel svůj výraz v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, spis. zn. I. ÚS 1586/09.)

Jiná část odborné literatury sankční (penální, punitivní, trestající) prvek zásadně odmítá s tím, že je našemu kontinentálnímu právu cizí, neboť trestání by mělo být doménou veřejného práva, zejména práva trestního či správního, že s ohledem na funkci náhrady újmy v kontinentálním systému práva odporuje přisuzování sankční funkce přiměřenému zadostiučinění našemu právnímu systému a zadostiučinění musí být pojímáno pouze v rovině kompenzační jako prostředek náhrady újmy, nikoliv prostředek k odstrašení potenciálních škůdců.

Shodně viz odlišné stanovisko předsedkyně senátu Ústavního soudu JUDr. Ivany Janů ke zmíněnému nálezu (spis. zn. I. ÚS 1586/09), podle něhož je nepřijatelné – coby naprosto neodpovídající povaze civilního, resp. šířeji soukromého práva – aby civilní sankce byla chápána jako trest. Civilní sankce může v souladu s povahou soukromého práva pouze směřovat k obnovení narušené rovnováhy, nikoliv k potrestání odpovědného subjektu. Přiměřené zadostiučinění v penězích proto může sloužit toliko ke zmírnění způsobené nemajetkové újmy, a nikoli k potrestání toho, kdo do osobnostních práv zasáhl. …. Generální i speciální prevenci tak daleko lépe poslouží vědomí, že poškozená osoba se vždy domůže nápravy (kupř. zmírnění újmy zadostiučiněním, které je této újmě přiměřené), bude-li o to usilovat, než snaha o zvyšování přiměřeného zadostiučinění do takové míry, že již nepůjde o satisfakci.

Zásadně kompenzační, případně satisfakční pojetí náhrady nemajetkové újmy a odmítání její punitivní (trestající) funkce je zastáváno i recentní (aktuální) soudní judikaturou.

Má velký vydavatelský dům platit více než provozovatel jedné internetové stránky?

Byť je při stanovení výše peněžité náhrady namístě kromě okolností na straně poškozeného vážit i zavinění a motivy, které původce zásahu ke zveřejnění závadné informace vedly, a do určité míry i jeho majetkové poměry, nemůže se tak stát způsobem, který by ve svém důsledku způsoboval neodůvodněné a nepřijatelné disproporce ve výši finanční satisfakce při srovnatelném zásahu, avšak různě situovaných a motivovaných původcích.

Zejména v prostředí internetu mohou difamující informace být uveřejněny kýmkoli, kdo provozuje vlastní internetovou stránku, což nemusí být vždy velký mediální dům, který tak dosahuje vysokých zisků. Není žádný rozumný důvod pro to, aby se osobě poškozené chudým škůdcem dostalo násobně nižší náhrady za obdobný zásah do téhož osobnostního práva než šťastnějšímu poškozenému, jehož osobnost byla zasažena majetným původcem zásahu.

Nelze ani prakticky zajistit, aby peněžitá náhrada byla na jedné straně přiměřená intenzitě újmy vzniklé poškozenému a současně citelně postihovala původce zásahu, neboť kritéria pro stanovení výše náhrady způsobilé, jednak odčinit nemajetkovou újmu a jednak odradit původce zásahu od jeho opakování, by byla zjevně rozdílná.

Smrt, poškození zdraví je horší než pomluva

Peněžní zadostiučinění neslouží pouze k odčinění či zmírnění následků zásahu do práva na důstojnost, vážnost, čest nebo soukromí ze strany informačních médií, ale též ke zmírnění jiných zásahů do osobnostních práv způsobených například úmrtím či těžkým zdravotním poškozením blízké osoby, u kterých se soudní praxe již ustálila na určité úrovni náhrad, s nimiž by milionové částky za zveřejnění dehonestující, nepravdivé nebo indiskrétní informace byly v křiklavém rozporu.

K čemu ještě přihlížejí soudy při stanovení výše částky odškodnění

Preventivně-sankční funkci peněžité náhrady nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do osobnostních práv ze strany informačních médií nelze tedy zásadně vylučovat, uplatní se však pouze v rámci primární funkce kompenzačně-satisfakční a nelze ji bez dalšího odůvodnit stanovením podstatně vyšší náhrady v případech zásahů do osobnostních práv ze strany informačních médií než v ostatních případech obdobně intenzivní nemajetkové újmy, a to jen proto, aby byla se zřetelem k majetkovým poměrům původce zásahu způsobilá ho exemplárně potrestat a odradit od opakování obdobného zásahu.

Okolnost, že dehonestující, nepravdivá nebo indiskrétní informace byla uveřejněna na hojně navštěvovaných internetových stránkách a její úplné odstranění je, jak shora uvedeno, problematické, je jednou z okolností, které mohou být významné pro úvahu soudu o způsobu zadostiučinění za neoprávněný zásah do osobnosti člověka, případně o výši peněžité náhrady, stejně jako skutečnost, že původcem neoprávněného zásahu je mediální společnost, která svou podnikatelskou činnost založila na vyhledávání a zveřejňování skandálních nebo intimních informací o známých osobnostech.

FIN21

Ani v těchto případech však Nejvyšší soud neshledává důvod k tomu, aby jen proto, že k uveřejnění závadné informace došlo na webových stránkách bulvárního média, byla stanovena peněžitá náhrada v násobcích jinak obvyklých náhrad za neoprávněný zásah do osobnostních práv.

Dovolání pana Kaisera tedy Nejvyšší soud ČR svým rozsudkem (spis. zn. 25 Cdo 27/2020, ze dne 15. 12. 2020,) v dané ohledu zamítl. Panu Kaiserovi tak bylo pravomocně přiznáno za pomluvu, že je příbuzným bývalého prezidenta Antonína Zápotockého, odškodnění jen ve výši 100 000 Kč. (Pozn. red.: Vydavatel Blesku se panu Kaiserovi omluvil 18. října 2018.)

Autor článku

Nenadávejte právníkům, zákony netvoří zdaleka jen oni. Oni je pak jen zašmodrchávají ve prospěch svých klientů, třeba zrovna vás. Budu se však snažit vám je vysvětlovat.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).