Dědic nabytím, tedy přijetím dědictví vstupuje komplexně do majetkového postavení zůstavitele (tedy toho, kdo zemřel a po němž dědí), a obecně tak odpovídá za všechny jeho závazky, dluhy. Pozůstalost, kterou nabývá, tvoří veškeré jmění, které zůstavitel zanechal v okamžiku své smrti, a na dědice tak přechází nejenom majetek, ale i dluhy zůstavitele, tedy nejen aktiva, ale též pasiva.
Dědic musí uhradit zůstavitelovy dluhy i nad rozsah nabytého dědictví, případně i ze svého výlučného majetku. Převzetí dluhy zatíženého dědictví tak může být pro dědice potenciálně významným rizikem, ve výsledku pro něj může být i majetkově likvidační. Nezadlužený dědic si neprověří bonitu dědictví, až po jeho nabytí zjistí, že je předluženo, a sám třeba skončí v insolvenci…
Dědic má proto aspoň možnost dosáhnout limitace své povinnosti k úhradě zůstavitelových dluhů prostřednictvím soupisu pozůstalosti. A pak je tu radikálnější možnost dědictví odmítnout. Ale to nejsou všechny možnosti, jen ty nejznámější.
Soupis pozůstalosti minimalizuje rizika převzetí dluhů
Soupis pozůstalosti slouží ke zjištění pozůstalostního jmění a určení čisté hodnoty majetku v době smrti zůstavitele. Dědic, který uplatnil výhradu soupisu, je sice i nadále povinen uhradit dluhy zůstavitele společně a nerozdílně s ostatními dědici, avšak věřitel po tomto dědici může požadovat plnění (úhradu dluhů) jen do výše odpovídající jeho dědickému podílu, hradí tedy dluhy zůstavitele jen do výše ceny nabytého dědictví.
Pokud však dědic výhradu soupisu neuplatní, hradí dluhy zůstavitele v plném rozsahu, a neučiní-li tak více dědiců, hradí tito dědicové dluhy zůstavitele společně a nerozdílně. Na druhé straně dědic, který výhradu soupisu uplatnil, hradí tedy dluhy zůstavitele jen do výše ceny nabytého dědictví. Jestliže si tedy nejste jisti, co přijetím dědictví získáte, zda nepůjde o danajský dar, doporučujeme vyhradit si soupis pozůstalosti, i když není zadarmo. Jestliže si jako dědic vyhradíte soupis pozůstalosti, budete povinni k úhradě zůstavitelových dluhů jen do výše hodnoty nabytého dědictví.
Přečtěte si také: Jak se zbavit
rizikového dědictví s dluhy?
Odmítnutí dědictví
Získat dědictví bez faktické hodnoty a pak zaplatit věřitelům zůstavitele hodnotu, kterou sám získal, jsou jen zbytečné komplikace a starosti. Víte-li, že dědictví je předluženo, že byste z něj nic, nebo skoro nic, právě krom starostí, neměli, přichází v úvahu rovnou dědictví odmítnout. Ostatně k odmítnutí dědictví můžete mít i jiné důvody než čistě ekonomické, třeba mravní, etické, světonázorové, emoční (protože někdo může být tak morálně na výši, že nechce dědit po někom, kým pohrdal, kdo mu ubližoval apod.).
Odmítnutí dědictví vyžaduje výslovné prohlášení vůči soudu. Odmítnutí dědictví je pak zapsáno do soudního protokolu. Dědictví lze odmítnout jen do jednoho měsíce ode dne, kdy soud dědice vyrozuměl o jeho právu odmítnout dědictví a o následcích odmítnutí, přičemž má-li dědic jediné bydliště v zahraničí, činí lhůta k odmítnutí dědictví tři měsíce. Uplynutím lhůty k odmítnutí dědictví právo odmítnout dědictví zaniká.
Pokud dědic dědictví odmítne, pohlíží se na něj, jakoby dědictví nikdy nenabyl. Prohlášení o odmítnutí dědictví je konečné a nelze jej vzít zpět. Je proto potřeba vše pečlivě zvážit a nečinit zbrklé a ukvapené kroky, a to ani ty směřující k odmítnutí dědictví, ani ty směřující k přijetí dědictví. Ani rozporuplné chování a přístup k dědictví se vám nemusí vyplatit. K odmítnutí dědictví se totiž nepřihlíží, dal-li dědic již svým počínáním najevo, že chce dědictví přijmout. Proto jsme vás varovali před unáhlenými kroky. Předčasný zájem o dědictví, jehož kvalitu, stav, bonitu, poměr aktiv a pasiv neznáte, by se vám mohl vymstít.
Nesahejte na nabízející se majetek předčasně
Počínáním, kterým dal dědic najevo, že dědictví nechce odmítnout (dřívější terminologie), respektive chce dědictví přijmout (aktuální terminologie), se rozumí takové chování dědice, kterým se k zůstavitelovu majetku nebo k jeho části (například k jednotlivé věci) projevuje jako jeho vlastník (k zůstavitelovu majetku nebo jeho části se tedy chová jako k vlastnímu majetku).
Jde především například o vybírání finančních prostředků z účtu zůstavitele, rušení těchto účtů a převádění prostředků z nich na jiné účty, zpeněžování majetku zůstavitele, převádění majetku zůstavitele na jiné osoby, likvidace věcí z majetku zůstavitele, užívání věcí z dědictví jako věcí vlastních, provádění podstatných změn na věcech, které patří do dědictví, přijetí plnění ze zůstavitelových pohledávek, či dokonce vymáhání takových pohledávek. Rovněž je za počínání vylučující odmítnutí dědictví zpravidla považován úkon, kterým dědic zpochybnil dědické právo jiných osob nebo navrhl vypořádání dědictví a podílů na něm s ostatními dědici. Takže i předčasné hádky, tahanice o dědictví se vám mohou vymstít.
Odmítnutí dědictví s výhradou povinného dílu
Dítěti, potomkovi zůstavitele se umožňuje jako nepominutelnému dědici odmítnout dědictví s výhradou povinného dílu. (Povinný díl je podíl na dědictví, který mu musí připadnout, pokud nebyl vyděděn.) Odmítá-li dědictví nepominutelný dědic (potomek), může dědictví odmítnout s výhradou povinného dílu. Je-li nepominutelný dědic zletilý, musí se mu dostat alespoň tolik, kolik činí čtvrtina jeho zákonného dědického podílu.
Nepominutelný dědic tak může odmítnout dědictví s tím, že mu připadne jen 1/4 jeho zákonného dílu dědictví nezatížená dluhy. Povinný díl, respektive jeho hodnota, se pak vypočítává z čisté hodnoty majetku zůstavitele po odečtení dluhů. Pokud potomci odmítnou dědictví s výhradou povinného dílu, na jejich místo nastupují další zákonní dědicové a ti jsou povinni vyplatit nepominutelným dědicům právě ten podíl, na který mají zákonný nárok. Notářská komora však upozorňuje, že jde o poněkud problematický institut dědického práva.
Vzdání se dědictví
Dědic, který dědictví neodmítl, se může před soudem v řízení o dědictví vzdát dědictví ve prospěch druhého dědice. Učiní-li tak nepominutelný dědic (dítě zůstavitele), vzdává se tím také práva na povinný díl s účinností i pro své potomky. Vzdání se dědictví je však podmíněno souhlasem druhého dědice, který má dědický díl, kterého se první dědic vzdává, získat. I vzdání se dědictví se zapíše do soudního protokolu.
Následkem vzdání se dědictví je skutečnost, že nebude dědic z dědictví nic nabývat. Lze se však vzdát dědictví jen zčásti a potom se takový důsledek uplatní pouze ve vztahu k té části dědictví, jíž se dědic vzdal ve prospěch dědice jiného. K odmítnutí dědictví nebo vzdání se dědictví dochází až po smrti zůstavitele, tím se tyto postupy odlišují od zřeknutí se dědictví, k němuž může dojít jen před smrtí zůstavitele.
Zřeknutí se dědictví
Ke zřeknutí se dědictví dochází již za života zůstavitele, a to smlouvou mezi zůstavitelem a potenciálním dědicem, který se předem zříká svého dědického práva. Toto zřeknutí působí zřeknutí i proti jeho potomkům. Kdo se zřekne dědického práva, zříká se tím i práva na povinný díl. Taková smlouva o zřeknutí se dědictví musí mít formu veřejné listiny, tedy být sepsána notářským zápisem. Jako každou smlouvu i smlouvu o zřeknutí se dědictví lze změnit, zrušit, pokud si ji její účastníci rozmyslí.
Dědic si však musí uvědomit, že nestačí jen změna jeho názoru, protože jde o dvoustranné právní jednání, na zrušení smlouvy se tak musí dohodnout obě strany. Smlouva může být zrušena jinou písemnou dohodou, ta už nemusí být ve formě veřejné listiny. Smlouvu o zřeknutí se dědictví musí tedy sepsat notář, zrušit ji jinou smlouvou mohou sami její účastníci.
ČLÁNKY DO MAILU