I tentokrát přicházíme s případem ze soudních síní. Většinou poukazujeme na nároky, které má zaměstnanec vůči svému zaměstnavateli. Ne, že by v daném případě zaměstnanec neuspěl, to rozhodně ne, dočkal se přiznání významné části požadovaných nároků, ale také dostal u soudu „lekci“, požadoval totiž opravdu příliš mnoho. Proto také utratil zbytečně příliš na soudních výlohách…
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci (pracovně-právním sporu) zaměstnankyně jako žalobkyně, proti žalované České republice – Ministerstvu zahraničních věcí ČR – jako zaměstnavateli, svým rozsudkem spis. zn. 21 Cdo 1788/2009, ze dne 15. 4. 2010.
Žalobkyně se mimo jiné domáhala, aby jí žalovaná strana zaplatila 925 530,96 Kč a 110 062,35 EUR, oboje s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež podrobně specifikovala. Šlo tedy o významné peněžité částky. Více: Úroky z prodlení mají nová pravidla, s inflací můžete prodělat
Žalobu odůvodňovala zejména tím, že byla u žalované zaměstnána (naposledy jako „diplomat zastupitelského úřadu – 2. tajemník“) s místem výkonu práce „ZÚ Madrid”. Dopisem ze dne 25. 4. 2003 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní rozvazuje pracovní poměr výpovědí. Žalobkyně dne 7. 5. 2003 sdělila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání. Uvedená výpověď z pracovního poměru byla soudem pravomocně shledána neplatnou, a žalobkyně se proto domáhala, aby jí žalovaná zaplatila jednak náhradu mzdy ode dne, kdy měl pracovní poměr podle neplatné výpovědi skončit (od 1. 7. 2003), do dne 31. 12. 2006, kdy měl její pracovní poměr skončit výpovědí ze dne 10. 10. 2006. Dále se domáhala náhrady zvýšených životních výdajů, která by jí příslušela, kdyby jí žalovaná řádně přidělovala práci na zastupitelském úřadu v Madridu. A především s druhým požadavkem zaměstnankyně neuspěla!
Věc projednaly soudy nižších stupňů a posléze se sporem na základě dovolání (mimořádného opravného prostředku) obou účastníků, tedy jak žalující zaměstnankyně, tak žalované zaměstnavatelky, zabýval Nejvyšší soud ČR.
Obecně platí následující. Dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Zaměstnankyně se proto po právu domáhala svého nároku na náhradu platu, i když jí nebyla přiznána v takové výši, jakou si představovala; soud měl v rámci tzv. moderačního práva (viz ust. 61 odst. 2 zrušeného zákoníku práce, podle něhož byl posuzován daný případ) možnost náhradu platu snížit a toho také využil. Čtěte také: Za chyby se platí, i při nesprávné výpovědi
To asi zaměstnankyni a jejího právního zástupce nepřekvapilo, s takovou možností museli počítat, ačkoliv za pokus to stálo; a takový pokus byl určitě oprávněný. Razantněji však už Nejvyšší soud odmítl další požadavek zaměstnankyně, a to na zmíněných 110 062,35 EUR.
Mzdu nebo plat jen tomu, kdo pracuje
Základním pojmovým znakem mzdy nebo platu je, že přísluší za vykonanou práci. Jestliže ovšem poskytnuté hmotné plnění nemá žádnou vazbu na vykonanou práci (např. na odvedený výkon, odpracovanou dobu apod.) a zhodnocuje jiné faktory (např. pouhou existenci pracovního poměru), nejedná se o mzdu nebo plat. Z tohoto důvodu zaměstnanci v zásadě nepřísluší mzda nebo plat za dobu, kdy práci nevykonává (např. po dobu překážek v práci, kdy mu náleží náhrada mzdy nebo dávky nemocenského pojištění).
Zaměstnanci přísluší podle právní úpravy náhrada zvýšených životních nákladů od prvního do posledního dne přidělení k výkonu práce v zahraničí.
Z povahy platu, jak byla výše vyložena, v porovnání s tím, jaký účel má náhrada zvýšených životních nákladů, vyplývá, že se nemůže jednat o plat nebo jeho složku (nejde o odměnu za vykonanou práci), ale že jde o „náhradu“ poskytovanou zaměstnanci s pravidelným pracovištěm v zahraničí.
Náhrada škody? Také ne
Nemohla-li být zohledněna skutečnost, že žalobkyni nebyla vyplácena náhrada zvýšených životních nákladů při poskytování náhrady mzdy resp. v jejím případě náhrady platu (neboť nejde o součást platu), bylo třeba též posoudit, zda postupem žalované (jejích zaměstnanců) nevznikla žalobkyni škoda.
Pro plnění jako je náhrada zvýšených životních výdajů, která poskytuje svým zaměstnancům zaměstnavatel, je charakteristické, že mají zaměstnanci nahradit (kompenzovat) vyšší životní náklady při pobytu v zahraničí, jež vyplývají z kurzového srovnání příslušné zahraniční měny s českou korunou. Zaměstnanec totiž i při práci v zahraničí pobírá stejný plat jako v tuzemsku, i když s přihlédnutím k reálnému kurzu české koruny mu tento plat nezabezpečuje stejnou životní úroveň. Právě proto, aby toto znevýhodnění v souvislosti s prací v zahraničí bylo odstraněno (zmenšeno), jsou těmto zaměstnancům poskytovány uvedené náhrady v cizí měně. Z této povahy náhrad vyplývá, že svoji funkci mohou plnit, jen vykonává-li zaměstnanec práci skutečně v zahraničí.
Nevykonává-li zaměstnanec fakticky práci v zahraničí, nemůže mu logicky vznikat ztráta, která je příslušnou nahrazována (kompenzována). Nevyplácením náhrady zvýšených životních nákladů zaměstnanci, který fakticky práci v zahraničí nevykonává, tomuto zaměstnanci nemůže ani vznikat škoda (nevzniká mu majetková újma, která se projevuje v jeho majetkové sféře a je objektivně vyjádřitelná v penězích). Chybí tak jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti zaměstnavatele za škodu. Naopak, kdyby taková náhrada byla vyplácena zaměstnanci, který fakticky práci v zahraničí nevykonává, bylo by to nejen v rozporu se zákonem, ale vznikalo by mu nepochybně v rozsahu takto vyplacených částek bezdůvodné obohacení.
Nejvyšší soud ČR proto dospěl k jednoznačnému závěru, že nevykonával-li zaměstnanec v určitém období fakticky práci v zahraničí, nepřísluší mu náhrada zvýšených životních nákladů ani v podobě náhrady škody.
V projednávané věci žalobkyně v období ode dne 7. 5. 2003 do dne 31. 12. 2006 (za které žalobkyně náhradu zvýšených životních nákladů požadovala) v zahraničí nepracovala. Tak jí ani nemohla vzniknout škoda tím, že jí náhrada zvýšených životních nákladů nebyla v plné výši vyplácena.
Závěrečné shrnutí a poučení
Nevykonával-li zaměstnanec v určitém období fakticky práci v zahraničí, nepřísluší mu náhrada zvýšených životních nákladů, a to ani v podobě náhrady škody podle příslušného ustanovení zákoníku práce. Tolik právní věta podle uvedeného judikátu Nejvyššího soudu (rozsudku spis. zn. 21 Cdo 1788/2009, ze dne 15. 4. 2010), jak ji formulují právníci.
Obyčejný člověk by řekl „kdo chce vše, nemá nic“, ačkoliv zaměstnankyně se přece dočkala přiznání své náhrady platu, na níž má jako na formu kompenzace za neplatné rozvázání pracovního poměru, nárok, a to v poměrně značné výši, nikoliv už plnění ve valutách, které je zvláštní cestovní náhradou. Vždyť to by bylo jako přiznat někomu, kdo pro zaměstnavatele nepracoval, a proto také nejezdil na služební cesty, třeba náhradu jízdného a stravné (tzv. diety)… Čtěte také: V roce 2011 dostanete v zaměstnání vyšší diety
ČLÁNKY DO MAILU