Která vaše práva v zaměstnání, když je neuplatníte včas, se promlčují, tedy máte stále aspoň malou šanci na uspokojení, a kdy propadají, tedy zcela zanikají a jste bez šance? A kdy vám mohou zpoždění prominout? A kdy je naopak omezený zaměstnavatel? Co nového určily soudy? Co se změní v zákoníku práce?
Svých práv se musíte domáhat včas, ale někdy to prostě nejde. Máte spoustu starostí – rodinu, živobytí, zdraví. Někdy o svých právech ani nevíte a seznámíte se s nimi třeba až z našich osvětových článků. Z důvodu právní jistoty je možnost uplatňování práv zásadně omezena nějakou lhůtou. A pokud se svých práv zavčasu nedomáháte, dojde k jejich promlčení nebo prekluzi (propadnutí).
Promlčení (práva) a prekluze (propadnutí práva) jsou právními instituty, které spojují právní následky s marným uplynutím lhůty. Jinak řečeno – promlčení i prekluze představují časové omezení výkonu určitého práva.
Účelem promlčení a prekluze je vést věřitele (oprávněného) k tomu, aby v případě, že dlužník (povinný) nesplní závazek, uplatnil (vymáhal) své právo včas, tj. aby tak učinil bez zbytečného otálení (odkladu). Čím delší doba uplyne od nesplnění závazku (od marného uplynutí doby ke splnění závazku), tím obtížněji se v případném sporu dokazuje skutečný stav věcí. (Hodnota důkazů, důkazních prostředků se v průběhu času snižuje. Čím dříve věřitel svůj nárok uplatní, tím lépe jej bude moci odůvodnit, obhájit, dokázat.)
Na druhé straně ovšem promlčení chrání i dlužníka (povinného), aby nebyl nepřiměřeně dlouho vystaven riziku soudního vynucení (splnění) povinnosti (a to tím spíše v případech, kdy si dlužník není jist svou povinností).
Promlčení znamená, že není-li nějaké právo v určité zákonem stanovené lhůtě vykonáno nebo uplatněno u soudu, nelze se ho po uplynutí této lhůty s úspěchem soudně domoci, namítne-li účastník řízení (druhý účastník, protistrana, tedy ten, po němž se realizace svého práva, třeba na zaplacení dluhu, domáháte), že je právo promlčeno.
V případě promlčení vaše subjektivní právo (nárok) promlčením nezaniká, avšak zásadně se oslabuje, neboť se snižuje pravděpodobnost úspěšného dovolání se jeho (soudní) ochrany, a tedy realizace (přiznání a vymožení) uplatňovaného nároku. Nárok z práva vyplývající se stává podmíněným. Protistraně stačí vznést námitku promlčení a zásadně máte smůlu, leda by soud námitku promlčení shledal v rozporu s dobrými mravy.
(O tom jsme psali podrobněji již dříve v textu Kdy pracovní práva zanikají a kdy se „jen“ promlčují, také jsme si vysvětlili rozdíl mezi promlčením a prekluzí, což po letech krátce zopakujeme a vysvětlíme novinky v jejich úpravě, které přinesl nový občanský zákoník, již účinná novela zákoníku práce a zřejmě přinese další budoucí novela zákoníku práce – to vše se nyní dočtete.)
K promlčení se tedy nepřihlíží ve všech případech, ale jen tehdy, jestliže se ten, vůči němuž se nárok uplatňuje, promlčení dovolá (vznese námitku promlčení). Pak nelze tomu, kdo promlčené právo uplatňuje, toto právo přiznat (jeho nárok realizovat). Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo (např. na splacení peněžitého dluhu) věřiteli přiznat. Po uplynutí promlčecí doby rozhoduje tedy o vymahatelnosti dlužník.
Prekluze spojuje s nedodržením lhůty k uplatnění práva nejen zánik možnosti domoci se práva u soudu, ale i zánik práva samotného, k němuž soud přihlíží i bez návrhu stran. K prekluzi práva musí soud přihlédnout z úřední povinnosti. Pokud se domáháte svého práva pozdě, po jeho propadnutí, soud vám jej nepřizná, i když to druhá strana nenamítne. Máte definitivní smůlu.
Podle zákoníku práce se naprostá většina práv promlčuje. Pravidla promlčení stanoví zákoník práce a jejich výklad by šel nad rámec tohoto článku, jehož rozsah je kvůli čitelnosti omezen, tak o tom třeba někdy příště. Pouze výslovně § 330 zákoníku práce jmenovaná práva propadají. Pojďte se s nimi seznámit, abyste věděli, co musíte zavčasu požadovat, uplatnit soudní cestou vy, ale i naopak zaměstnavatel, i on je omezen propadnutím práva.
K zániku práva proto, že nebylo ve stanovené lhůtě vykonáno, dochází jen v případech uvedených
Jen na okraj připomeňme, že když jsme vás naposledy – před 8 lety – varovali před propadnutím práv, propadalo i vaše právo na náhradu škody na odložených věcech v zaměstnání, pokud jste jej neuplatnili včas, už nepropadá, promlčuje se, ale to neznamená, že byste měli s požadavkem na náhradu poškozených nebo odcizených věcí otálet.
Podle nového občanského zákoníku (o. z.) účinného od začátku roku 2014, jehož pravidla platí i pro pracovněprávní vztahy, a tedy pracovněprávní lhůty, se v určitých případech nejen promlčecí lhůta staví, tedy prodlužuje se, ale staví a prodlužuje se i lhůta propadná.
Podle § 654 odst. 2 o. z. ustanovení tohoto zákona o běhu promlčecí lhůty platí obdobně i pro prekluzivní lhůtu. Potvrdil to Nejvyšší soud ČR v rozsudku z června roku 2018 (spis. zn. 21 Cdo 343/2018). Podrobně: Z opravdu vážných důvodů se můžete bránit neplatnému vyhazovu i později než do 2 měsíců
To znamená, že i poměrně krátké propadné lhůty podle zákoníku práce se mohou prodloužit a vy toho můžete využít, pokud jste své právo nemohli uplatnit z vážných důvodů nebo pokud nastala občanským zákoníkem určená skutečnost (ale má to rub i líc, může toho využít i zaměstnavatel):
Pokračuje-li běh promlčecí lhůty po odpadnutí některé z překážek uvedených v § 646 až 651 o. z. (z nichž jsme si některé uvedli jako příklad), neskončí promlčecí lhůta dříve než za šest měsíců ode dne, kdy začala znovu běžet. To však může v pracovněprávních vztazích způsobovat značnou nejistotu a problémy, když se třeba jenom dvouměsíční lhůty najednou prodlouží o dalších 6 měsíců.
Ministerstvo práce a sociálních věcí připravilo návrh novely zákoníku práce, který je zatím ve stadiu legislativních příprav, v září 2018 bylo ukončeno meziresortní připomínkové řízení. Novelizace by měla řešit i problém s prodlužováním prekluzivních lhůt.
Důvodová zpráva k návrhu zákona konstatuje, že pro pracovněprávní účely je pravidlo stavení běhu lhůt podle občanského zákoníku nevhodné z hlediska délky možného prodloužení nejen o zbytek lhůty, ale o dalších šest měsíců. Zákoník práce obsahuje celou řadu tzv. krátkých lhůt počítaných na dny. Navrhuje se proto speciální úprava, která by měla být zavedena do zrušeného § 329 zákoníku práce.
Podle ní po odpadnutí zákonné překážky pouze doběhne zbytek zákonem stanovené lhůty bez prodlužování. Pro případy, kdy zbývá po odpadnutí překážky méně než 5 dnů do uplynutí lhůty, neskončí tato lhůta dříve než za 10 dnů ode dne, kdy začala znovu běžet. Nepoužije se tedy automatické prodlužování o šest měsíců, ale bude přitom stanovena určitá krátká zákonná korekce, která zvyšuje možnost řádného uplatnění práva.
I předkladatelé novely uvádějí jako ilustrativní příklad problematičnosti stavení prekluzivních lhůt právě dvouměsíční lhůtu dle § 72 zákoníku práce, v jejímž rámci mohou strany pracovního poměru uplatnit u soudu neplatnost skončení pracovního poměru.
Od 1. 1. 1989 byla novelou starého zákoníku práce č. 188/1988 Sb. zkrácena lhůta pro podání žaloby na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru ze tří na dva měsíce. Do 1. 1. 2014 se jednalo o stabilní úpravu, která nedoznala žádných změn ani v novém zákoníku práce, který je účinný od 1. 1. 2017.
Nad předmětnou úpravou této prekluzivní lhůty panovala celospolečenská shoda, ani ze strany sociálních partnerů nebyl dosud vyvinut žádný tlak na modifikaci úpravy.
Dále předkladatelé připomínají problémy s aplikací a interpretací § 647 o. z. Může nastat situace, kdy dojde v souladu se zmíněným § 647 o. z. k uzavření dohody o mimosoudním jednání a takové jednání bude neúspěšné, pak se prodlouží prekluzivní lhůta o dalších šest měsíců. Lhůta se staví a prodlužuje, i kdyby mimosoudní jednání bylo velmi krátké (např. v řádu dní). Soudní praxe zatím nijak nevymezila okamžik vzniku této překážky pro plynutí lhůty, takže moment stavení je sporný.
Takzvaná dohoda o mimosoudním jednání, která je předpokladem stavení lhůt, nemá jasně daná pravidla, není jasně dáno, zda se návrh na zahájení takového jednání musí činit výslovně. Institut dohody o mimosoudním jednání není ve spojení se stavením lhůty a jejím prodlužováním ve spojení s krátkou prekluzivní lhůtou, jejíž účel je dán naprosto jednoznačně, ničím přínosným.
Tento konstrukt nezvyšuje ochranu žádné ze stran, dokonce snižuje jejich právní jistotu a je jednoduše zneužitelný k umělému prodlužování lhůt. Např. na rozdíl od § 650 a 651 zde lze jen těžko naleznout přínos pro účastníky pracovněprávních vztahů.
