Hlavní navigace

Do kdy máte nárok na rentu za poškození zdraví, které se vám nepřihodilo v práci?

Autor: Depositphotos
Richard W. Fetter

Vyplácí se náhrada za ztrátu na výdělku i starobním důchodcům? Nebo přiznáním starobního důchodu či změnou invalidního na starobní nárok na pravidelnou rentu končí?

Doba čtení: 6 minut

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) je jedním z nároků na náhradu škody z odpovědnosti za škodu na zdraví. Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost poškozeného byla následkem újmy na zdraví snížena (omezena), nebo zanikla. Účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění tomu, kdo není schopen pro své zdravotní postižení, způsobené újmou na zdraví, dosahovat takového výdělku, jaký měl před poškozením.

Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je tedy majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem poškozeného před vznikem škody a výdělkem po poškození. K tomu je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu. Tímto způsobem je vyjádřeno snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky újmy na zdraví stejného výdělku jako předtím.

Nepracovní renty se nevalorizují

O rentách, které se přiznávají při poškození zdraví v zaměstnání pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, jsme opakovaně psali a informujeme o novinkách, třeba o pravidelné valorizaci rent – ta poslední byla provedena k 1. lednu 2018. Čtěte více: Renty za poškozené zdraví se od ledna 2018 zvyšují. Projděte si pravidla

Také jsme psali o tom, že se chystá odstranění nespravedlivosti a nevýhodného výpočtu pro ty bývalé zaměstnance, kteří skončili jako nezaměstnaní na úřadu práce. Čtěte více: Když skončíte po pracovním úrazu na pracáku, už nebudete tratit na zvyšování minimální mzdy

Jenže podobné renty se přiznávají i při mimopracovním poškození zdraví, například v důsledku autohavárie nebo chybně provedené operace. Nový občanský zákoník přitom od 1. ledna 2014 zrušil pravidelnou valorizaci náhrad za škodu na zdraví, respektive újmy na zdraví. Nařízením vlády se od roku 2014 valorizují jen renty za pracovní úrazy a nemoci z povolání.

U pracovněprávních rent je jasné, do kdy se poskytují, a to podle § 271b odst. 6 zákoníku práce. Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení dočasné pracovní neschopnosti přísluší zaměstnanci nejdéle do konce kalendářního měsíce, v němž dovršil věk 65 let, nebo do data přiznání starobního důchodu z důchodového pojištění. Jak je to ale u rent za mimopracovní poškození zdraví, musely zodpovědět soudy. 

Co se stane v 65 letech?

Zákon č. 306/2008 Sb., kterým byl s účinností od 1. 1. 2010 novelizován zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, doplnil nový § 61a. Ten stanoví limit (věkovou hranici 65 let), do něhož je možno poskytovat invalidní důchod, a zavádí zákonné transformování invalidního důchodu na důchod starobní.

Současně § 81 odst. 4 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění účinném od 1. 1. 2010, zakotvuje provedení zákonné přeměny invalidního na starobní důchod z úřední povinnosti. Tato změna není závislá na vůli poživatele invalidního důchodu, dojde k ní ze zákona a je realizována z úřední povinnosti.

Od začátku roku 2010 tedy platí, že dnem, kterým poživatel invalidního důchodu dosáhl věku 65 let, zaniká mu na tento důchod nárok a současně mu vzniká nárok na důchod starobní.

Proč po 65. roku života už neodškodňovat

Ze zákona tedy dochází k situaci, že dalším zdrojem příjmů poškozeného již není výdělek, případně částky či dávky, které jej nahrazují, ale přiznaný starobní důchod. Není-li zdrojem příjmů žalobce dávka nahrazující jeho výdělek (invalidní důchod), odpadá důvod k poskytování náhrady za ztrátu na výdělku. V této souvislosti se připomíná důvodová zpráva ke změně zákona o důchodovém pojištění z roku 2010.

V ní se uvádí, že základní důchodové pojištění předpokládá soustavnou výdělečnou činnost pojištěnců do dosažení určitého věku, a to z důvodu, že nejen zdravotní stav, ale i znalosti, schopnosti a dovednosti osob do určitého věku jsou na takové úrovni, že většině pojištěnců umožňují soustavnou výdělečnou činnost, která je zdrojem jejich příjmu.

Po dosažení věku 65 let se pak již nepředpokládá jako hromadný jev soustavná výdělečná činnost ani u „neinvalidních“ pojištěnců. Z hlediska zdravotního stavu, výdělečné schopnosti a schopnosti pracovního začlenění se po dosažení věku 65 let situace u osob „neinvalidních“ a plně invalidních zpravidla již vyrovnává, neboť ve vztahu k výdělečné činnosti mají obdobná omezení, vyplývající jak z věku, tak ze zdravotního stavu.

Jediný rozdíl je pak v době vzniku tohoto stavu. U „invalidních“ osob vznikl tento stav před splněním podmínek nároku na starobní důchod. Většina zahraničních důchodových systémů tuto situaci vyřešila, když na základě zákonné úpravy dochází k „automatické“ transformaci invalidního důchodu na důchod starobní. Předchozí právní úprava v Česku vedla k tomu, že i osoby starší byly poživateli plných invalidních důchodů, a to až do konce svého života.

Nová právní úprava, která je v souladu s principy fyziologického stárnutí, tuto nežádoucí situaci řeší, a to bez vlivu na sociální jistotu občanů, kteří budou zabezpečeni důchodem starobním (starobní důchod bude přiznán nejméně ve výši dosud vypláceného plného invalidního důchodu). Přitom není dotčeno jejich právo požádat o přiznání starobního důchodu. 

Renta i starobní důchod?

I když občanský zákoník neurčuje dobu, po kterou se poskytuje náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, neboť nelimituje existenci nároku věkem ani jinými okolnostmi, nelze mít za to, že uzákonění přeměny invalidního důchodu na důchod starobní k dosažení věku 65 let, je v rozporu se smyslem odškodnění ztráty na výdělku zakotvené v občanském zákoníku.

Účelem institutu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) je reparovat újmu odvíjející se od ztráty pracovní způsobilosti poškozeného. Odškodnění náleží po dobu, po kterou ztráta pracovní způsobilosti brání poškozenému, aby si příjmy k úhradě svých potřeb opatřoval vlastní prací.

Avšak za situace, kdy po dosažení věku 65 let je plné pracovní začlenění (nejen z hlediska zdravotního stavu, ale i schopnosti soustavné výdělečné činnosti) spíše výjimkou i u osob, které nejsou poživateli invalidního důchodu, není stanovený limit v rozporu s úmyslem zákonodárce odškodnit ztrátu na výdělku způsobenou ztrátou pracovní způsobilosti v důsledku škodné události.

Nejvyšší soud ČR proto dospěl v rozsudku z listopadu roku 2017 (spis. zn. 25 Cdo 4066/2016) k závěru, že vznikem nároku na výplatu starobního důchodu podle § 61a odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném od 1. 1. 2010, zaniká invalidnímu důchodci nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). 

Obdobně je problém odškodnění ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti při zákonné přeměně invalidního důchodu na důchod starobní řešen například na Slovensku, kde byla zavedena zákonem č. 461/2003 z. z. o sociálnom poistení s účinností od 1. 1. 2005. Soudní rozhodnutí vycházejí ze závěru, že zákonnou změnou invalidního na starobní důchod zaniká nárok na výplatu náhrady za ztrátu na výdělku a vzniká nárok na náhradu za ztrátu na důchodu (rozsudek Krajského soudu v Bánské Bystrici z 19. 10. 2006, spis. zn. 12 Co 195/2006).

V České republice pak podle § 2964 nového občanského zákoníku náhrada za ztrátu na důchodu náleží poškozenému ve výši rozdílu mezi důchodem, na který poškozenému vzniklo právo, a důchodem, na který by mu bylo vzniklo právo, jestliže by do základu, z něhož byl vyměřen důchod, byla zahrnuta náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, kterou poškozený pobíral v době rozhodné pro vyměření důchodu.

Našli jste v článku chybu?