Daniel Hůle: „Nové“ oddlužení nedává smysl. Poctivé dlužníky budeme bránit klidně i u Ústavního soudu

Schválená novela cestu k oddlužení podle vás nijak zásadně neulehčí, v některých případech může být podle vás dokonce rizikovější než za současné situace. Autoři nových pravidel naopak mluví o otevřené náruči pro dlužníky. Jak je možné, že se vaše pohledy tak liší?

Dnes je jasná bariéra ve výši 30 procent dluhů, které je třeba zaplatit. Když člověk v průběhu oddlužení neudělá nic špatného a zaplatí i o něco méně, tak soud mu na konci oddlužení schválí. Nově ta 30procentní podmínka u vstupu do oddlužení zmizí, ale bude tam nová – že dlužník musí zaplatit věřitelům minimálně to, co zaplatí na poplatcích insolvenčnímu správci. Musí se tedy zjistit, jestli dlužník bude mít na zaplacení zhruba 120 tisíc v příštích pěti letech. Bariéra pro vstup tedy byla pro většinu případů snížena.

Autor: Respekt

Daniel Hůle

V organizaci Člověk v tísni se od roku 2005 věnuje problematice chudoby, předlužení a vzdělávání, inicioval indexy predátorského a následně etického úvěrování, pomocí kterých například dokázal přesvědčit velké úvěrové firmy, aby přestaly ve svých smlouvách používat rozhodčí doložky. V roce 2004 založil Demografické informační centrum, které se zaměřuje na populační otázky, působí v něm jako analytik.

Na konci oddlužení jsou ale nově nakumulované podmínky. Jednak tam je, že aby bylo oddlužení úspěšné, nesmělo být zrušeno, a další podmínkou je, že dlužník vyvinul maximální úsilí pro úhradu dluhů. A má se podle zákona za to, že tuto podmínku neporušil, pokud zaplatil alespoň 30 procent dluhů. Soudy budou muset rozhodovat, zda oddlužení na konci odsouhlasí, i když dlužníci udělali maximum pro zaplacení co největší části dluhů, ale nedostali se přes 30 procent.

Na začátku procesu tedy dojde k jednoduššímu vstupu, ale na konci pěti let splácení najednou budou muset soudy většinu případů individuálně posuzovat. Je otázka, jak se k tomu postaví. Už dnes to nevykládají jednotně. Prezidentka soudcovské unie, která věc konzultovala s několika soudci, se domnívá, že soudy se budou držet hranice 30 procent a jen výjimečně schválí oddlužení, při kterém bude zaplacena nižší část dluhů.

Podle zastánců schválených změn ale platí, že pokud lidé oddlužením projdou a insolvenční správce ho v průběhu splácení nezastaví, pak soudy nebudou mít důvod oddlužení neschválit.

Některé soudy k tomu rozhodování určitě přistoupí formalisticky a budou oddlužení povolovat na základě toho, že insolvenční správci oddlužení nezrušili a nechali dlužníky projít celými pěti roky až k rozhodnutí soudu. Insolvenční správci mají totiž dohlížet na to, zda dlužníci dělají maximum pro splácení dluhů – dostávají za to vysokou odměnu. Jakmile dlužník přestane plnit podmínky oddlužení, má insolvenční správce soudu navrhnout zrušení oddlužení nebo nějaké nápravné opatření. Pokud to neudělá, znamená to, že podle něj dlužník dělal, co měl. Ale co se nově stane, když nesplní dlužník tu podmínku na 30 procent splacených dluhů? O tom budou rozhodovat jednotliví soudci a nikdo dopředu neví jak.

Vezměte si našeho současného prezidenta. Má například pravomoc jmenování rektorů. Očekávalo se, že jmenování je formální. Najednou přišel Miloš Zeman, který říká, že prezident není automat na jmenování a má tam být projev jeho vůle. Stejně tak může přijít soudce, který řekne, že není automatem na rozhodování a že nedovolí, aby dlužníci byli oddlužení, i když nesplatí 30 procent, na které zákon myslí. Dopředu přitom není jisté nic, jen tu máme domněnky autorů pozměňovacích návrhů.

Možná mají poslanci i pravdu v tom, že soudy budou oddlužení nakonec bez problémů schvalovat. To ale svědčí jen o tom, že je naše justice formalistická. Ale zákon říká něco, co není jen formalistické ustanovení. A my říkáme: když se poslanci domnívají, že to soudy budou jen formalisticky potvrzovat, tak proč nemít zákon rovnou naformulovaný přesně a správně, aby v něm nebyl balast? Výsledek bude stejný a navíc předvídatelný. Oni říkají, že to bude psychologický apel, semafor pro dlužníka, aby si nemyslel, že má oddlužení zadarmo. Dělat ale z právní úpravy psychologický apel je absurdní, je to špatně. To má být vysíláno jinou cestou než prázdnými floskulemi v zákoně.

Půjdeme až k Ústavnímu soudu

Může se dlužník proti rozhodnutí soudu odvolat?

Může. Naše strategie bude taková, že našim klientům budeme radit do oddlužení jít. Zvláště to budeme dělat, pokud budou mít přednostní pohledávky, protože kromě toho, že zaplatí 65 tisíc insolvenčnímu správci, tak na tom nebudou hůř. V případě, že soudy budou zamítat oddlužení, tak jim poskytneme právní zastoupení. Naše domněnka je, že tak, jak byl zákon schválen, je neústavní. A díky té zmíněné nejednoznačnosti by to Ústavní soud následně vyjasnil.

Nemůže to ve finále vést k tomu, že insolvenční správci budou motivovaní dělat práci správně? Pokud by dovedli k soudu dlužníka, který nakonec oddlužení nebude mít schválené, ukázalo by se, že nedělají svou práci dobře.

Myslím, že ne. S několika insolvenčními správci jsme se o tom bavili. Je to o ekonomice. Správci najednou budou mít víc práce, protože bude více dlužníků. Budou mít zároveň za každého dopředu jisté peníze, protože poplatky jsou paušální. Nebudou tedy při vyšším počtu dlužníků motivováni vykonávat práci ještě podrobněji a lépe než dosud. Navíc budou spoléhat, že i soudci budou postupovat formalisticky a budou oddlužení po pěti letech automaticky schvalovat, když předtím oddlužení nezastavil insolvenční správce. Insolvenčním správcům navíc nehrozí žádná sankce, pokud nechají dlužníka oddlužením projít a soud mu nakonec oddlužení neschválí. A případné reputační riziko je hrozně abstraktní. Správci nejsou závislí na žádném trhu, dlužníky mají přidělené od soudů automaticky.

Jak často dnes v praxi dochází k zastavení oddlužení insolvenčním správcem v průběhu těch pěti let?

Málokdy. Většinou se to děje, když dlužník nemá na zaplacení odměny pro správce. Ale platí také, že dnes jsou v insolvenci lidé, kteří mají na to těch 30 procent dluhů zaplatit. Nelze tedy srovnávat současnou situaci se situací, která nastane po platnosti nových pravidel. Dnes jsou v oddlužení lidé nesrovnatelně kompetentnější, disciplinovanější a motivovanější.

Vy jste to už nakousl: budete podávat ústavní stížnost na tento zákon, pokud skutečně začne za těchto podmínek platit?

Hypoteticky ano, šli bychom do toho. Ale je to dlouhá doba. Zákon bude účinný nejdříve příští léto a pak budeme čekat pět let, až někdo dojde na konec oddlužení podle nových podmínek a soud mu oddlužení neschválí. A pokud nebudeme úspěšní s odvoláním, tak teprve budeme ústavní stížnost podávat. Mezitím ale bude snad transponovaná směrnice EU, která celá pravidla nastaví opět jinak. My každopádně naše klienty upozorníme, že nové oddlužení bude mít rizika a že není dopředu jistý výsledek.

Nová směrnice má být ale pro živnostníky. Není jasné, že by se měla nová pravidla – tříleté oddlužení bez podmínky na minimální hranici zaplacených dluhů – vztahovat i na spotřebitele.

Není, ale je velmi nepravděpodobné, že by v praxi platila benevolentnější pravidla pro podnikatele než pro spotřebitele.

Co se stane s člověkem, který projde pěti roky oddlužení a soud mu ho nakonec neschválí?

Zaplatí o 65 tisíc více insolvenčnímu správci, které by nezaplatil v exekučním řízení, a zpětně se mu dopočítá všechno příslušenství, tedy například sankce a úroky z prodlení. A hlavně bude velmi frustrovaný ze zklamání.

Neprůstřelné dogma

Návrh změn schválených poslanci míří do senátu. Jak by se tam měl podle vás změnit?

Ideálně bych využil toho, že podoba budoucí evropské směrnice je jasná a není důvod se domnívat, že neprojde. Navrhovaná pravidla se totiž neodchylují od toho, co už je jinde v Evropě běžné. Insolvenční zákon bych tedy už nyní udělal tak, že by oddlužení trvalo tři roky a nebyla by tam žádná bariéra. Pokud by tedy v průběhu třech let oddlužení nebylo zrušeno, bylo by na konci úspěšné. Bral bych i variantu s mezikrokem: oddlužení bych nechal na pět let a opět by platilo, že když v průběhu oddlužení nebude zrušeno, tak bylo automaticky úspěšné. V obou případech bych změnil odměnu insolvenčního správce, aby byla motivační. Reálně si ale myslím, že i kdyby senát provedl nějaké změny, tak je poslanci stejně přehlasují. Vůle nenechat projít tu chystanou evropskou variantu, oddlužení bez bariéry, je ohromná.

A proč?

Je za tím dogmatické myšlení. Je zajímavé, že nyní politici například z ODS nebo KDU-ČSL vyzývají premiéra Andreje Babiše, aby rezignoval kvůli kauze Čapí hnízdo, že v každé standardní západoevropské zemi by se tak už stalo. Když jim ale řeknete, že v každé standardní západoevropské zemi je oddlužení bez bariér, tak vám řeknou, že ne vše, co je na západě, je správně.

A proč je podle vás správně mít oddlužení bez bariér a nemít v zákoně uvedeno, že by dlužník měl splatit alespoň třicet procent dluhu? Neplatí, že dluhy se mají splácet?

To platí. Ale taky platí, že máme zhruba 600 tisíc těžce zadlužených lidí v exekuci, kterým by pomohlo oddlužení a jiné řešení pro ně vlastní. Jsou to lidé s vícečetnými exekucemi. Proti tomu máme jen 20 tisíc lidí, kteří ročně vstoupí do oddlužení. To jasně ukazuje, že tu nemáme efektivní nástroj pro řešení velkého množství předlužených lidí. A proto se musí pravidla oddlužení výrazně změnit.

Princip oddlužení pochází z Británie z 80. let minulého století. Další země se postupně přidaly. Rozvoj oddlužení je reakcí na rozvoj spotřebitelského financování, kdy se najednou lidem otevřely možnosti půjček. Lidem ve všech evropských zemích začaly narůstat závazky. Ve všech těchto zemích se postupně zkracuje doba oddlužení a vypouštějí se bariéry. Například Rakousko před dvěma lety zrušilo desetiprocentní hranici. Trend v západoevropských zemích odráží porozumění problému.

Důležitý je i kontext České republiky, kdy tu v minulosti byly opravdu absurdní zákony, které nemají v západní Evropě obdoby. Vytvořilo se tu obrovské množství dlužníků, kteří mají díky přirážkám pro právníky nebo exekutory nezvladatelné dluhy.

Věřitelé stále dokola opakují, že se má zvyšovat finanční gramotnost lidí, že její nízká úroveň je příčinou problémů. Když se ale podíváte na statistiky Eurostatu, tak se dozvíte, že Češi mají jednu z nejvyšších disciplín splácení dluhů v Evropě. Problém tedy není v tom, že Češi nesplácí své dluhy, ale že tu dlouhou dobu nebyla téměř žádná regulace věřitelů a dluhového byznysu.

Zavalení soudci?

Od prosince roku 2016 je nový zákon o úvěrech, ty může poskytovat jen firma licencovaná ČNB, v minulých letech také klesaly odměny advokátů, exekutorů, u úvěrů už se nesmí používat rozhodčí doložky. Potřebujeme tedy i pro lidi, kteří se zadluží nově – podle nové regulace – přístupnější oddlužení?

Máme tu relikt minulosti. Naprostá většina běžících exekucí vznikla před těmi regulacemi, které jste vyjmenoval. Tyto exekuce ale běží dál. Stále existují statisícové dluhy, které vznikly kvůli desetitisícové půjčce. Jen už nově nemohou vzniknout. Kdyby tu nebyly tyto exekuce, tak by byl problém daleko menší. Ale my tu těch pět milionů exekučních řízení máme a musíme s nimi něco udělat.

Mohla by existovat speciální pravidla pro společenství vlastníků nebo bytová družstva, na která by se vztahovala stejná pravidla jako třeba na lidi, kteří se domáhají zaplacení výživného. Aby se tito věřitelé dostali ke svým pohledávkám i při dostupnějším oddlužení. Pak tu ale jsou klasičtí věřitelé jako banky či úvěrové společnosti, které se mohou přizpůsobit nové situaci a být obezřetnější, komu půjčují nebo prodávají své služby.

Na to kritici odvětí, že tím pádem porostou úroky i pro lidi, kteří splácí vše včas.

Ale to je úplný nesmysl, protože když se podíváme do jakékoli země na západ od nás, tak úroky tam vyšší nejsou a ceny za telefonování jsou nižší. A to i přesto, že tamním společnostem hrozí, že se jim dlužníci oddluží snadněji než v Česku. Stejně tak se hrozilo v době, kdy se snižovaly odměny advokátům, že se dluhy přestanou vymáhat. Nepřestaly. Přestaly se vymáhat desetikorunové dluhy, což je v pořádku. Tisícikoruny se vymáhají.

Teoreticky: až se oddluží i lidé, kteří mají nezvladatelné dluhy, nedostanou se za pár let znovu do dluhové pasti? Nejde o lidi, kteří prostě jinak fungovat neumí?

Na vznik zadlužení musí být vždy dva. Bude i na věřitelích, aby si takové lidi do budoucna hlídali. My prosazujeme, aby insolvenční rejstřík uchovával dlouhou dobu informaci o tom, že lidé v insolvenci byli. Pak si bude každý moci zjistit, že jde o potenciálně problémového klienta. Například pronajímatel bytu si u takového člověka může říci o tříměsíční kauci místo jednoměsíční. Souhlasím, že u mnoha z těch lidí bude tendence se po oddlužení znovu zadlužit, ale pořád je to o tom, že věřitelé musí nést riziko za to, komu půjčují nebo prodávají své služby.

Oddlužení bude dostupnější a dá se očekávat zvýšený zájem o něj. Dokáže systém vůbec absorbovat minimálně desítky tisíc nových žadatelů?

Na vstupu, si myslím, problém nebude. Systém se změní tak, že sepsání žádosti o oddlužení bude pro advokáty výhodné. Vlastně jen vyplní formulář, nebudou už muset dělat seznam pohledávek. Dostanou 4000 korun za málo práce. Také soudům na vstupu do oddlužení ubude práce, už nebudou odhadovat, jestli dlužník má na splacení 30 procent dluhů. Dlužníci se pak dostanou k insolvenčnímu správci, který je provede oddlužením. Těch je dnes zhruba 450 a určitě přibudou, protože to začne být pro advokáty více zajímavé, když počet klientů poroste. Insolvenčním správcům také odpadne část agendy, když nebudou sepisovat pravidelné monitorovací zprávy v případě, že oddlužení probíhá v pořádku. 

Zavalení systému ale může přijít na konci oddlužení, kdy budou soudy rozhodovat o tom, zda ho povolí. A to u podstatně více lidí, než je tomu dnes. Většina z nich přitom velmi pravděpodobně nedosáhne na hranici těch třiceti procent. A soudy budou muset rozhodnout, zda takové oddlužení povolí. A teď podle čeho, když nebudou mít pravidelné zprávy od insolvenčních správců?

Odměny pro správce jinak

Co by se mělo ještě změnit?

Věřitelé, pro mě úplně nepochopitelně, vůbec netlačí na změnu poplatků pro insolvenční správce. Ti dnes dostávají paušální odměnu. V Německu nebo Rakousku je dvousložková – nad paušálem je výkonnostní složka, která se odvíjí od toho, jak dlužník platí. Když máte paušál, tak každý úkon správce – například obvolávání dlužníka, zda si shání práci – je snižováním zisku z odměny. Dohromady s nově schválenými pravidly oddlužení to podle mě povede k tomu, že se z insolvenčních správců stanou továrny, které nebudou mít čas ani motivaci zkoumat, jestli dlužník funguje, jak má.

Jak by tedy měly být nastaveny odměny insolvenčních správců?

Měly by být navázané na to, kolik dlužník zaplatí. Platilo by to částečně. Nemůžeme zase insolvenční správce sankcionovat za to, že mu je přiřazený nemajetný dlužník. Mělo by to tedy být tak, že bude nějaká pevná částka a nad ní motivační složka. Čím více dlužníci budou platit, tím vyšší bude odměna pro správce. Peníze by měly zůstat víceméně stejné jako dnes, ale neměly by je správci dostávat automaticky. My jsme to navrhovali, ale zatím poslanci došli k názoru, že to nyní navrhovat nebudou, že to nechají na později. Je otázka, jestli se k tomu vrátí.

Zajímavé je, že v Rakousku i v Německu je insolvenční řízení na vstupu, kdy se zpeněží majetek, a následující období splátek mají na starosti poručníci, což jsou například neziskové organizace, které mají mnohem levnější provoz než insolvenční správci. Tohle my ale ani nenavrhujeme, protože bychom okamžitě byli nařčení z toho, že si chceme dělat byznys. My už nyní máme zájemců o naše služby mnohonásobně více, než jsme schopni obsloužit. Chci ale ukázat, že nasazení insolvenčního správce na pět let oddlužení je drahé řešení, které jde na úkor věřitelů. V Německu i Rakousku je odměna pro poručníka v absolutních částkách nižší, než kolik v Česku dostávají insolvenční správci.