Autor článku si dovoluje předeslat, že jeho komentář k metodice Nejvyššího soudu k odškodňování duševních útrap, jakož i projednávaného případu, z něhož vzešla, může být hodnocen jako cynický, možná i velmi cynický, přinejmenším kontroverzní. Nechť mu to laskavý čtenář odpustí.
Na svou obhajobu autor příspěvku uvádí, že peníze a jejich vydělávání a hromadění nepovažuje za smysl života, že peníze mají být podle jeho názoru toliko prostředkem k vlastnímu osobnostnímu rozvoji nebo příležitostí, jak pomáhat druhým – potřebným – nemocným, handicapovaným, méně společensky úspěšným, nikoliv cílem, ačkoliv pro mnoho lidí cílem jsou.
A jistou přiměřenou dávku cynismu v životních postojích považuje za nezbytnou k uchování duševní kondice a zdravého rozumu. Proto se domnívá, že i morální ztráta by měla být kompenzována také spíše morálními prostředky – omluvou, pokáním, spoluúčastí, upřímnou soustrastí, účinnou lítostí a čímkoliv dalším podobným, co si jen dovedete podle svého světonázoru, nátury a životních zkušeností představit.
Rodičům umřelo při porodu miminko – chtěli si za to snad koupit nový dům?
Onehdy se autor v jiném článku kriticky pozastavil nad peněžitým odškodněním pro pozůstalé, kteří nebyli pozváni na pohřeb. Tentokrát však půjde o mnohem vyšší částky. Nejvyšší soud ČR se nově zabýval případem, kdy v důsledku ne zcela správného postupu zdravotnického personálu, tedy non lege artis, v porodnici zemřelo čerstvě narozené dítě. Rodina požadovala odškodnění: jen matka 3 250 000 Kč, další příbuzní pak – otec 2 000 000 Kč, další – prarodiče – 2 po 180 000 Kč, další 150 000 Kč, další 160 000 Kč.
Nepřijde vám to trochu moc? Autorovi komentáře rozhodně příliš. Promiňte, tento článek nemá být prezentován jako odborné pojednání právníka, jakkoliv obsahuje i zpracování judikaturních informací, ale spíše jako názor, takže si dovolím říci, že se rodina chtěla prostě napakovat, jinak to jako člověk nedovedu a ani nechci hodnotit.
Chápu, že smrt miminka je bolestná, ale nešlo o vraždu, nešlo o úmysl, nikdo z personálu nechtěl ani rodičce, ani děťátku ublížit. Matka si jistě k človíčkovi ve svém lůně vytvořila citový vztah, ale jak si mohli vytvořit citový vztah ostatní, když to miminko žilo jen několik minut a nikdy ho nepoznali? Prosím odlište situaci, kdyby děcko přežilo a bylo zdravotně postižené – pak by se odškodňovaly jeho fyzické útrapy bolestným, dále snížení jeho společenského uplatnění, resp. neuplatnění a nemožnost seberealizace v životě a další náklady, bylo by nutno zaplatit mu třeba domácí péči, ošetřovatele, potřebné zdravotní a jiné pomůcky, léky nehrazené ze všeobecného zdravotního pojištění, běžné náklady na živobytí. Pak ať částka roste do miliónů korun a ničeho namítat nebudu.
Mohou za vše zdravotníci? Co takhle fyzická a duševní kondice matky?
Jen poznamenávám, že matka trpící stavy panické úzkosti užívala, jak bylo zjištěno, po celou dobu těhotenství antidepresiva. To určitě k dobré kondici děťátka nepřispělo. I když jinak probíhalo těhotenství bez komplikací. Stav matky byl hodnocen jako stabilizovaný – jistě, ale pod vlivem léků, to prostě není normální stav – polykat antidepresiva. Pardon, ale podle mého názoru se takový člověk má těhotenství a rodičovství, pokud to jen trochu jde, vystříhat, protože užívání takových léčiv je stejně, ne-li více zatěžující než třeba alkohol nebo kouření, a to jak pro matku, tak tím spíše pro ještě nenarozené dítě.
Porodnice ani její pojišťovna neobstruovala
Matka porodila zralý plod, porod byl ukončen vakuumextrakcí. Po porodu u dítěte rychle vyhasínala akce srdeční, resuscitace byla neúspěšná. Nemocnice uznala svá pochybení, omluvila se a k odškodnění, které by vyplatila pojišťovna, se stavěla kladně. Prostřednictvím pojišťovny bylo vyplaceno žalobkyni a) 750 000 Kč, žalobci b) 500 000 Kč, žalobcům c) a d) každému 70 000 Kč, žalobci e) 100 000 Kč a žalobkyni f) 90 000 Kč, částku 10 000 Kč mělo uhradit přímo zdravotnické zařízení. Jistěže prvnímu děťátku nikdo život nevrátí, ale ono se nesoudilo to dítě, ale jeho rodina, takže k jejich utrpení je nutno poznamenat, že paní záhy otěhotněla znovu a císařským řezem porodila již zdravé dítě, takže se domnívám, že ji utrpení a duševní bolest mohly záhy přejít. Ale prachy jsou prachy, že, takže se rodina soudila. Soudy uznaly odškodnění vyplacené pojišťovnou za dostatečné, shledaly částky vyplacené jednotlivým žalobcům jako dostatečnou satisfakci.
Jenže rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 9. 2018 (spis. zn. 25 Cdo 894/2018) nemá význam jen pro řešení sporu mezi rodinou a porodnicí, Nejvyšší soud se vyslovil k problematice odškodňování duševních útrap komplexněji, lze říci, že stanovil jistou metodiku.
Takže přece jenom paušální částky?
Nejprve připomněl a vyložil právní úpravu. Právo na náhradu za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké je s účinností od 1. 1. 2014 upraveno v § 2959 nového občanského zákoníku (o. z.), který nově stanoví široké obecné pravidlo pro odčinění duševní újmy pozůstalých a nahrazuje předchozí systém odškodňování prostřednictvím zákonem stanovených paušálních částek.
Jedná se o právo ryze osobního charakteru, které je svou povahou úzce spjato s osobou pozůstalého, neboť jeho cílem je přiměřeně vyvážit, popřípadě zmírnit nemajetkovou újmu vzniklou pozůstalému v jeho osobnostní sféře a odčinit zásah do práva na budování a rozvíjení rodinných vztahů. Újma, která se odčiňuje, spočívá především v psychických útrapách (smutku, žalu) způsobených vnímáním smrti blízkého člověka; odčinit je však třeba i další citové strádání, jako např. šok ze zprávy o smrtelném úrazu blízké osoby, ztrátu životní perspektivy, obavy o budoucnost apod.
Při určování náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké by její výše měla odrážet obecně sdílené představy o spravedlnosti a slušnosti. Soud se při úvaze o výši náhrady nemůže opřít pouze o svou volnou úvahu. Je třeba najít určitá objektivní hlediska, jež mohou být východiskem pro stanovení náhrady. Takovým hlediskem může být zákonodárcem nastavená výše odškodnění stanovená v § 444 odst. 3 zrušeného občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 5. 2004 do 31. 12. 2013. Takže Nejvyšší soud si s poněkud neurčitou právní normou poradil návratem, aspoň pokud jde o její interpretaci a aplikaci, k předchozí právní úpravě. Podle ní náleželo za škodu usmrcením pozůstalým jednorázové odškodnění, a to
- a) manželovi nebo manželce 240 000 Kč,
- b) každému dítěti 240 000 Kč,
- c) každému rodiči 240 000 Kč,
- d) každému rodiči při ztrátě dosud nenarozeného počatého dítěte 85 000 Kč,
- e) každému sourozenci zesnulého 175 000 Kč,
- f) každé další blízké osobě žijící ve společné domácnosti s usmrceným v době vzniku události, která byla příčinou škody na zdraví s následkem jeho smrti, 240 000 Kč.
Tady mi dovolte velmi kritickou poznámku. Takže nejvyšší hodnotu má život toho člověka, který má nejvíce příbuzných, rodinných příslušníků? Nezáleží na tom, jaký to byl člověk, jaký přínos měl pro společnost?
V zájmu zachování reálné hodnoty náhrad je však podle názoru NS třeba zohlednit i ekonomický vývoj společnosti. Nejvyšší soud považuje za účelné pro praxi (soudní i mimosoudní) pro zajištění automatické valorizace náhrad vázat jejich vyčíslení na ukazatel průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného. Za základní částku náhrady lze přitom považovat v případě nejbližších osob (manžel, rodiče, děti) dvacetinásobek průměrné mzdy.
Takže duševní útrapy jsou ekonomická, nebo citová položka? Peníze, peníze, peníze. Většinou si za ně něco kupujeme, nebo je šetříme, abychom si za ně něco koupili, nebo je darujeme jinému, aby on je směnil za nějakou komoditu nebo službu. Takže smutek a duševní útrapy řeší koupě nového bytu, domu, auta nebo cesta kolem světa? Neřeší je spíše mnou již zmíněná omluva, pokání, citová a morální spoluúčast, upřímná soustrast?
Když dojde ke sporu
Soud musí při úvaze o přiměřenosti navrhované satisfakce za nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu, musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i vlivu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti apod.
Vycházet je přitom třeba z principu proporcionality tak, že soud porovná částky této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen obdobných, ale i dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv, zejména do práva na lidskou důstojnost. Jinými slovy způsobem, jak lze dosáhnout relativně spravedlivého vyčíslení výše relutární (rozumějte pod tímto právnickým výrazem latinského původu: peněžní, resp. peněžité) náhrady, je zohlednění částek přiznaných v jiných srovnatelných řízeních, současně při respektování předem jasných a pevných kritérií.
Je měřítkem utrpení a smutku hlasitost nářku? Je tedy utrpení tichého introverta menší než hlasitého extroverta? Jestliže se utrpení oceňuje v penězích, nerozhoduje tak trochu o jeho míře schopnost advokáta a to, jak dokáže míru utrpení prezentovat on?
Kriteria pro stanovení výše odškodnění
Způsob a výše přiměřeného zadostiučinění musí být podle ust. § 2957 o. z. určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Jimi jsou úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost nebo v důsledku diskriminace poškozeného se zřetelem na jeho pohlaví, zdravotní stav, etnický původ, víru nebo i jiné obdobně závažné důvody. Vezme se rovněž v úvahu obava poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví, pokud takovou obavu hrozba nebo jiná příčina vyvolala.
(Nepřehlédněte prosím některá kriteria, prosím přečtěte si je ještě jednou, nebudu je blíže komentovat, protože nekorektní vyjádření, kterého bych se rád dopustil, nemůže být publikováno, domyslete si jej sami.)
Výčet okolností vyjmenovaných v § 2957 o. z., které představují obecné zásady pro stanovení výše náhrady za nemajetkovou újmu (jde o okolnosti zvláštního zřetele hodné, které se mohou vyskytnout i při usmrcení či závažném ublížení na zdraví), je pouze demonstrativní (příkladmý), a je tedy třeba zohlednit i další okolnosti jak na straně pozůstalého, tak i na straně škůdce.
Ust. § 2959 o. z. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Úvahu odvolacího soudu ohledně výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké by v rámci dovolacího řízení bylo možno revidovat, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená.
Na straně pozůstalého je významná zejména intenzita a kvalita jeho vztahu se zemřelým, věk zemřelého a pozůstalých, případná existenční závislost na zemřelém a případné poskytnutí jiné satisfakce, dodává NS. Kritéria odvozená od osoby škůdce jsou především postoj škůdce ke škodní události, dopad události do jeho duševní sféry, forma a míra zavinění a v omezeném rozsahu i majetkové poměry škůdce.
Majetkové poměry škůdce coby kritérium stanovení náhrady nemajetkové újmy je nezbytné vnímat toliko jako výjimečný nástroj zmírnění přílišné tvrdosti zákona. Kritérium zkoumání majetkových poměrů škůdce nesmí být chápáno tak, že je přímá úměrnost mezi rozsahem majetku škůdce a výší náhrady. Majetkové poměry škůdce tedy zásadně nehrají roli pro odstupňování výše náhrady; jsou významné pouze z hlediska toho, aby výše náhrady pro něj nepředstavovala likvidační důsledek.
Autorský text prošel redakční (editorskou) úpravou.
ČLÁNKY DO MAILU