Kurs koruny k euru by se v poslední době dostal přirozenou nabídkou a poptávkou opět pod 27 korun za euro, a tak Česká národní banka nedávno pokračovala a podle potřeby bude nadále pokračovat ve svém zásahu proti posilování koruny – nakupuje na měnovém trhu eura za koruny „vytvořené z ničeho“, a to se stále stejným cílem – dostat do oběhu více korun a způsobit nebo posílit tak domácí inflaci. Nakoupená eura přitom navyšují její devizové rezervy.
Inflaci ČNB zjišťuje podle indexu spotřebitelských cen, z něhož po očištění o vlivy změn nepřímého zdanění usuzuje na měnověpolitickou inflaci. Cílí na dvě procenta ročně, ale nepředpokládá, že by cíle dosáhla před rokem 2017 – měnověpolitická inflace se má tou dobou dokonce pouze „blížit k cíli zespodu“.
Co je inflace a deflace?
Doslova „nadutí“ (nadouvání, nafukování) a opačně „splasknutí“, ale prvotně ekonomové spíše nemyslili nárůst nebo pokles cen jako takových, ale peněžní zásoby, tedy peněz dostupných v hospodářství (nejen oběživa, ale i peněžních jednotek vedených na účtech u bank nebo uložených obdobně), a jako inflaci nebo deflaci spíše nehodnotí absolutní změny peněžní zásoby, nýbrž změny poměrné k výkonu hospodářství a popřípadě i k rychlosti oběhu peněz v něm. Pojmy „inflace“ a „deflace“ nejsou zcela ujednoceny.
Velikost peněžní zásoby neurčuje cenovou hladinu přímě a jednoduše, záleží na tom, jak je s penězi zacházeno – jakou rychlostí „obíhají“, tedy jak často jsou skutečně směňovány za zboží a služby, nebo zda jen „leží“.
Hospodářství se přitom může nacházet buďto v inflaci, nebo v deflaci (vyslovil Ludwig von Mises). Najít, rozpoznat a především udržet dokonalou měnovou rovnováhu není běžně možné, ústřední banka nedokáže zjistit, jak přesně velká by měla být rovnovážná měnová zásoba. Než by připustila mírnou deflaci, raději se tedy snaží o mírnou inflaci.
Jak by vypadala měnová rovnováha?
Hospodářství je soustava bez pevného bodu, průběžně se v něm mění úplně všechno – vyvíjejí se technologie, ale ne ve všech oborech stejně rychle, rozvíjí se vzdělání a dovednosti, pracovní postupy, ale ne všude stejně, mění se zájmy a potřeby lidí, a tedy to, zač své výdělky vydávají, co na trhu poptávají, mění se i počet lidí a poměr pracujících k nepracujícím, dostupnost surovin, rozvíjí se zahraniční obchod.
Kdyby peníze dokázaly být pevným bodem v této soustavě, kdyby si uchovávaly stálou hodnotu, neznamenalo by to, že by se neměnily jednotlivé ceny a mzdy. Vypadalo by to tak, že to zboží, které se daří vyrábět efektivněji, by za jinak stejných podmínek zlevňovalo a příjmy lidí by stoupaly tehdy, kdyby za jinak stejných podmínek rostla efektivita jejich práce.
Oproti tomu, nastaví‑li ústřední banka „inflační očekávání“, tlačí všechny do toho, aby se snažili průběžně zvedat ceny i za výrobky nebo služby stále stejné a sjednávat si stále vyšší odměnu i za stejnou práci.
Proč lidé nechtějí inflaci?
Inflace – tedy přesněji její obvyklý důsledek, znehodnocování peněz – jde proti smyslu toho, proč si lidé peníze vůbec vymyslili. Smyslem peněz, platidla (a součástí jejich klasické definice) je mimo jiné uchování hodnoty. Ne nezbytně po desítky let, ale jestliže něco pro někoho vykonáte nebo někomu něco prodáte dnes, smyslem platidla je i to, že výdělek nemusíte ještě dnes spotřebovat, nýbrž můžete čerpání protihodnoty odložit.
Za mírné, stálé inflace, o jakou usiluje Česká národní banka, si přitom můžete představovat, že za vykonanou práci pro druhé máte i po roce nárok na takřka stejnou protihodnotu, ale počkáte‑li s čerpáním protihodnoty deset, dvacet let, aniž s penězi jako s nárokem na protihodnotu jakkoli naložíte, váš někdejší přínos se za tu dobu už poněkud promlčí. (Například při stálém růstu cen ročně o dvě procenta by za deset let ztratil 18 % ze své někdejší hodnoty.) To vás v zásadě nutí s uplatněním peněz nečekat, avšak nemusíte je proto spotřebovat, můžete je zkusit zhodnotit.
Čistě peněžně lze na odložení spotřeby vydělat, ať je inflace, nebo není – máte‑li možnost uložit peníze na úrok nebo výnos takový, aby inflaci reálně převyšoval. Banky však mohou takový úrok nabídnout jedině tehdy, mají‑li pro vaše peníze využití díky investičním příležitostem v hospodářství. Musí se najít někdo ochotný podniknout něco s vašimi úsporami a musí přitom uspět a skutečně je zhodnotit.
Na odložení spotřeby vyděláte i tehdy, chystáte‑li se pořídit něco, co bude díky pokroku technologií v daném odvětví za rok lepší, ale ne o tolik dražší, popřípadě co bude z jiných příčin levnější.
Proč se ústřední banky bojí deflace?
Pojem „deflace“ jim připomene velkou hospodářskou krizi z třicátých let dvacátého století, zejména v USA. Jenže pokles cen (a mezd a hospodářské činnosti vůbec) byl tenkrát důsledkem úbytku peněz v hospodářství, jak se lidé snažili vybrat vklady a vůbec každý šetřil; tlak na ceny nebyl prvopříčinou krize. Ústřední bankéři obecně se od té doby bojí, aby hospodářství v poklesu nepřiškrtili nedostatkem dostupných peněz, jež jsou pro hospodářství čímsi jako olejem stroji, krví tělu nebo vodou rostlině.
České hospodářství však nedostatkem peněz netrpí, podle ČNB je v něm dlouhodobě přebytek likvidity, tedy volných peněz, které nenacházejí uplatnění. Nemáte je ovšem vy nebo já, leží v bankách, jež si je proto ukládají zpět k ČNB, která tak k sobě stahuje stovky přebytečných miliard korun.
Obává‑li se Česká národní banka deflace, neobává se nedostatku peněz v hospodářství, nýbrž setrvalého poklesu spotřebitelských cen.
Proč ČNB nechce, aby ceny klesaly?
Ústřední banky cílí zpravidla na dvě procenta inflace „pro sichr“ – chtějí tak zachovat určitý „bezpečný odstup“ od „nebezpečí deflace“, přitom předpokládají, že měření inflace není přesné, že inflaci zkresluje zhruba o procentní bod nahoru, a nemohou předvídat ani úplně přesně to, nakolik jejich opatření a zásahy zapůsobí, vycházet mohou pouze z předpovědi a modelu.
Česká národní banka přitom neusiluje o to, aby dvouprocentní inflace nastala za každou cenu hned. Jednak si stanovila toleranční pásmo 1–3 %, jednak se v zásadě spokojuje s tím, že jí model předpoví, že dvouprocentní inflace bude dosaženo ve výhledu jednoho roku až roku a půl. Cílená výše inflace tedy nemusí po určitou dobu nastat, ale banka o ni nepřestane usilovat, dokud cíle nedosáhne, popřípadě dokud jej nezmění.
Za rok 2014 byl nárůst spotřebitelských cen zjištěn ve výši 0,4 %, v červenci 2015 vycházel na 0,5 % meziročně.
Na konci roku 2013 ČNB usoudila, že Česká republika stojí na pokraji „deflační spirály“ všeobecného poklesu cen – nejen zboží, ale i služeb. Obávala se, že podniky a bohatší domácnosti odloží výdaje a tím ještě více utlumí poptávku a že hospodářství bude vystaveno tlaku na snižování mezd, respektive zaměstnanosti. Hlavní nástroj své měnové politiky – krátkodobé úrokové sazby – už přitom držela na „technické nule“ (0,05 %), nešlo tedy měnové podmínky ještě více uvolnit skrze snížení úroků. Odhodlala se proto tenkrát k prudkému oslabení koruny.
Na měnovém zasedání 6. srpna 2015 se bankovní rada usnesla, že „trvá mírné protiinflační riziko“ (navzdory nynějšímu silnému domácímu růstu spíše pro vlivy zahraniční) a že je nadále třeba pokračovat v uvolněné měnové politice, která pro úrokové sazby na „technické nule“ nadále znamená i udržování „kurzového závazku“ 27 Kč/€.
Jak působí inflace nebo deflace?
Nejzávažnějším důsledkem deflace by patrně bylo to, že pracovníci by se stávali při stejné mzdě stále dražšími. Snížit mzdy přitom bývá téměř neprůchodné, zatímco zvýšení se nikdo nebrání. Jenže inflační očekávání způsobuje, že zvýšení je pravidelně vyžadováno, a komu příjem neroste, ten se cítí stále chudším.
Na straně výstupů je tomu opačně: zákazníci uvítají, jestliže zlevníte, nelibě ponesou, zdražíte‑li. Možná od vás i odejdou. Pořád je však o něco snazší zdražit, popřípadě hledat úspory a zlepšení ve výrobě, než snížit mzdy. Jenže i hledání úspor za účelem „pohlcení inflace“ na straně nákladů tlačí k nižší zaměstnanosti. Za měnové rovnováhy by pouze hospodářská soutěž tlačila na snižování nákladů – jestliže by si vaše konkurence vedla lépe než vy – ale ne sama inflace.
ČLÁNKY DO MAILU