Již minule jsme uvedli, že rozvedení manželé se mohou na tom, že jeden bude druhého vyživovat, tedy posílat mu peníze, i po rozvodu, dohodnout. Asi to nebude příliš časté. Nedojde-li k dohodě rozvedených manželů o výživném, může potřebný bývalý manžel podle § 761 odst. 2 občanského zákoníka navrhnout, aby o vyživovací povinnosti druhého manžela rozhodl soud.
Není-li totiž rozvedený manžel schopen sám se živit a tato jeho neschopnost má svůj původ v manželství nebo v souvislosti s ním, má vůči němu podle § 760 odst. 1 o. z. jeho bývalý manžel v přiměřeném rozsahu vyživovací povinnost, lze-li to na něm spravedlivě požadovat, zejména s ohledem na věk nebo zdravotní stav rozvedeného manžela v době rozvodu nebo skončení péče o společné dítě rozvedených manželů.
Jak se k interpretaci a aplikaci uvedených pravidel postavil Ústavní soud? Je důvodem pro přiznání výživného nejen pro děti, ale i pro toho, kdo je po rozvodu vychovává, právě péče o tyto děti? A jestli jím je, je jím vždy?
Neochota pracovat není neschopnost se živit
Ústavní soud ve svém usnesení z října roku 2017 (spis. zn. III. ÚS 3180/17) zdůraznil, že neschopnost rozvedeného manžela se sám živit musí mít svůj původ v manželství nebo v souvislosti s ním. Ústavní soud tím definitivně uzavřel spor bývalých manželů o výživné pro rozvedenou manželku, kdy muž požadoval ukončit jemu stanovenou vyživovací povinnost.
Stav odkázanosti na výživu tedy nelze podle soudu spatřovat v objektivních podmínkách nijak nesouvisejících s manželstvím, které lze jen stěží klást k tíži bývalého manžela. jako například neuspokojivé podmínky na trhu práce. Nelze je spatřovat ani v subjektivních podmínkách na straně oprávněného manžela, když odmítl nárok na výživné pro bývalou manželku. Ta chtěla pečovat celodenně o již starší děti, které takovou péči nezbytně nevyžadují, i po skončení rodičovské dovolené. Žena chtěla také studovat namísto výkonu zaměstnání.
Čtěte také:
Soud rozhodl v roce 2014 o vyživovací povinnosti bývalého manžela k bývalé manželce, když mu uložil platit jí výživné ve výši 500 Kč měsíčně. Po rozvodu manželství byly jejich tři děti svěřeny do péče manželce a manželovi bylo uloženo přispívat na jejich výživné určenou částkou. Vedle těchto tří společných dětí bývalá manželka pečuje současně ještě o jedno další dítě, na které hradí jeho otec (další muž) rovněž výživné. Soud rozhodl o výživném pro rozvedenou manželku, protože čerpala rodičovskou dovolenou, během níž celodenně pečovala o nejmladší (v tu dobu tříleté) z dětí z rozvedeného manželství, a proto není schopna se sama živit.
Po dvou letech se muž domáhal zrušení této své vyživovací povinnosti k bývalé manželce. Soud prvního stupně jeho návrh na zrušení povinnosti platit výživné k 1. 7. 2016 zamítl, soud odvolací však vyživovací povinnost k 1. 9. 2016 zrušil, avšak návrh na zrušení vyživovací povinnosti za červenec a srpen 2016 zamítl. Odvolací soud uvedl, že pominula jedna z podmínek dle § 760 odst. 1 o. z., neboť neschopnost bývalé manželky se sama živit (již) nemá původ v manželství ani v souvislosti s ním. Její momentální nezaměstnanost nemá původ v péči o děti, ale příčinou je stav trhu práce.
Oprávněná oproti situaci při rozhodování o stanovení výživného již není na rodičovské dovolené, je od září 2016 vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání (k tomuto datu proto soud zrušil povinnost bývalého manžela přispívat jí na výživu výživného), nejmladšímu dítěti je již pět let a nic nebrání jeho nástupu do mateřské školy. Žalovaná má odpovídající kvalifikaci k výkonu zaměstnání či pracovní činnosti (bylo její volbou, dala-li přednost studiu).
Ústavní soud odmítl zneužívání péče o děti
Bývalá manželka si však podala proti tomuto rozhodnutí ústavní stížnost. Odvolací soud podle ní nezohlednil skutečnost, že trh práce nenabízí odpovídající reálné uplatnění pro matku samoživitelku se čtyřmi nezaopatřenými dětmi (z toho dvěma předškolního věku), že v regionu jejího dřívějšího bydliště nebylo zaměstnání, jež by mohla vykonávat vedle péče o děti. Proto se (a to rovněž z důvodu nedostatečné dopravní dostupnosti) s dětmi na jaře 2017 odstěhovala.
Dále uvedla, že situace se nezlepšila, neboť v průběhu roku nemohla umístit dvě nejmladší děti do mateřské školy. Podařilo se jí umístit je pouze do přípravné třídy základní školy na dopoledne (ve zbývající době zajišťovala jejich péči sama) a že rovněž s ohledem na nemocnost dětí (běžné nachlazení a dále jedenkrát hospitalizace u starších dvou dětí) a pravidelné lékařské prohlídky (pediatrie, zubní) je nereálné její celodenní zaměstnání. Pro případné zaměstnavatele je neperspektivní (bez ohledu na její vzdělání a schopnosti).
Podle ní tak nemožnost jejího zaměstnání souvisí s péčí o děti z rozvedeného manželství, nikoliv s trhem práce. Rozhodnutí odvolacího soudu o odejmutí výživného vnímala jako trest za to, že nepřijala zaměstnání, jež by bylo v rozporu s její kvalifikací, schopnostmi a možnostmi, že realizuje své právo na péči a výchovu dětí a že se rozhodla studovat a rozšířit si vzdělání.
Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, neboť stěžovatelka sama poukazovala spíše na nepříznivé podmínky na trhu práce, nikoliv na nezbytnost péče o děti (resp. nejmladší z dětí) z rozvedeného manželství. Neuváděla žádné skutečnosti, pro které nejmladší dítě nemohlo zahájit, a to ani od září 2016, docházku do předškolního zařízení. Nezbytnost celodenní péče o něj ani z ústavní stížnosti neplynula.
Tvrzení stěžovatelky o stavu trhu práce, respektive její údajné neuplatnitelnosti na celém trhu práce, bylo podle Ústavního soudu jen obecné a nekonkrétní, když ani neuvedla žádné případy v důsledku péče o děti zmařených pracovních možností, o které by aktivně usilovala. Soudu se naopak z její vlastní argumentace spíše jevilo, že určité pracovní příležitosti zřejmě měla, avšak nevyužila jich.
I s dětmi můžete pracovat
Přístup stěžovatelky, podle kterého obtížnost či náročnost pro rodiče časově skloubit běžnou péči o děti s pracovní činností je třeba podřadit pod případy, na které dopadá § 760 odst. 1 o. z., je dle Ústavního soudu extrémně extenzivní. Ve svém důsledku by znamenal, že vždy ten z rozvedených manželů-rodičů, který by měl dítě či děti svěřeny do péče, by měl „automaticky“ nárok na výživné, neboť by se obecně vycházelo z předpokladu (který by ani nemusel být konkrétně naplněn, protože pracovní uplatnění závisí i na dalších ukazatelích, včetně kvalifikace a schopností uchazeče o práci), že jeho uplatnění na trhu práce je horší (nemocnost dítěte je pravidlem) než u rozvedeného rodiče, který nemá dítě svěřeno do své péče.
Ústavní soud tedy odmítl, že by čl. 32 odst. 4 ústavní Listiny základních práv a svobod garantoval právo na celodenní péči o děti bez ohledu na jejich věk a že by z něj nadto vyplýval nárok na výživné od rozvedeného manžela.
Ústavní soud v odůvodnění svého rozhodnutí, jímž ústavní stížnost odmítl, ani neargumentoval § 760 odst. 2 písm. a) občanského zákoníku, které jsme si minule přiblížili, podle něhož soud při rozhodování o výživném pro rozvedeného manžela nebo o jeho výši vezme mimo jiné zřetel na to, zda si rozvedený manžel neopatřil přiměřené zaměstnání, přestože mu v tom nebránila závažná překážka, ačkoliv by to zřejmě bylo namístě. Nicméně k jeho negativnímu postoji k požadavku rozvedené manželky postačovalo uvedené, citované odůvodnění.
Jak může být někdo samoživitelem, když druhý rodič výživné dětem řádně platí?
Z mého postoje je zjevné, že se s verdiktem Ústavního soudu ztotožňuji, což zdaleka nemusí udělat každý. Tak třeba jiný právník, jenž v odborném titulu (který neupravuje autorem předkládaný titulek – název článku, jak se mnohdy v zájmu lehké bulvárnosti, a tedy větší čtivosti a přitažlivosti pro čtenáře děje v populárních titulech, takže autor článku je opravdu tvůrcem a autorem i nadpisu) referoval o zmíněném rozhodnutí Ústavního soudu – advokát Vladimír Janošek, jakkoliv jej nekritizuje, použil pro svůj příspěvek tento titulek: Z rodičovské na pracák aneb jak studující matka samoživitelka o výživné přišla.
Právnická pojednání Vladimíra Janoška hodnotím kladně jako přínosná, nicméně tentokrát si neodpustím poznámku: Jak může právník, znalec oboru, nazvat v daných souvislostech stěžovatelku požadující výživné samoživitelkou, když se v jeho článku i v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu podává informace, že povinný otec na své děti výživné platí? Výraz samoživitelka nebo samoživitel odmítám, pokud má dítě naživu oba dva rodiče a oba řádně plní svou vyživovací povinnost.
Tento neprávnický, lidový, ale tak hojně, po výtce i v odborném tisku, používaný výraz je podle mého názoru namístě toliko v případě vdovy či vdovce, když dítě má jen jednoho rodiče, nebo v situaci, kdy druhý rodič svou vyživovací povinnost vůči potomkovi neplní.
ČLÁNKY DO MAILU