Staněk se snaží pomáhat pendlerům, kteří mají kvůli uzavřeným hranicím ztížené cestování za prací a musejí se nechat povinně testovat. O jejich potíže se začal zajímat především kvůli svému otci, který je jedním z nich a za prací dojíždí do německého Saska.
Jak opatření vlády vůči pendlerům hodnotíte?
Od začátku v tom byl chaos. Vláda pravidla pro pendlery neustále měnila a pak to celé postavila na hlavu tím, když dala výjimky pracovníkům kritické infrastruktury a zaměstnancům ve zdravotnictví, tedy té nejrizikovější skupině lidí. Tím šla přímo proti smyslu toho, proč cestování přes hranice původně omezila. Nekoncepčnost vydávání vládních opatření pak pro mě byla nejviditelnější zavedením turnusového režimu 21/14, kdy pendleři mohli překročit hranice pouze jednou za 21 dní a pak je čekala 14denní karanténa. Podal jsem proto k městskému soudu v Praze návrh, aby toto opatření zrušil.
Co na tom nařízení 21/14 bylo špatně?
Já jsem v návrhu namítal tři hlavní věci: jednak si myslím, že kvůli stíženým podmínkám dojíždění za prací šlo o porušení práva vydělávat si na živobytí prací. Nařízení bylo zároveň diskriminační, protože platilo pouze pro pendlery dojíždějící do Německa a Rakouska, pro ty, co jezdí do Polska a na Slovensko, ne. Zatřetí jsem poukazoval na proporcionalitu opatření, protože například na řidiče kamionů se nevztahovala (a dodnes nevztahují) vůbec žádná omezení. A jaký je rozdíl, jestli někdo jezdí s dodávkou nebo rozváží pizzu v Německu? Řídit kamion je v dnešním kontextu možná daleko rizikovější.
Pražský advokát Michal Staněk, který se zastal pendlerů kvůli jejich ztíženým možnostem pracovat v době koronaviru. (19. 5. 2020).
Jak váš návrh u soudu dopadl?
Z procesních důvodů byl zamítnut. Ústavní soud totiž řekl, že krizová opatření vlády jsou svojí povahou jiným právním předpisem než opatření obecné povahy, tím pádem jejich zákonnost, ústavnost a proporčnost může napadat jen kvalifikovaný podatel, což je v tomto případě pouze skupina poslanců nebo senátorů. Kdybych to měl převést do lidské řeči, je to zákon a ani já, ani vy, ho nemůžeme jen tak napadnout u soudu.
Skupina senátorů za STAN poté podala návrh na zrušení vládního krizového opatření, podle kterého musí pendleři každý měsíc podstoupit hrazené testy na koronavirus. Myslím si ale, že návrh stihne stejný osud jako ten můj, jednoduše proto, že než se tím soud vůbec začne zabývat, nebudou už opatření platit. V této turbulentní době je těžké domoci se práva.
Jak se díváte na to, že si pendleři musejí platit testy přesto, že to nedělají dobrovolně, ale na základě nařízení vlády?
To je správná otázka. Podle mého názoru tím všem, kdo jsou povinni nechat se testovat, vznikla škoda a stát by ji měl nahradit. Takto to vyplývá z § 36 krizového zákona, byť je velmi kusý a nikdo ho ještě nevyužil. Ale když se jako právník zamyslím, tak co jiného by se na jeho základě mělo uplatnit než právě náklad na testy? Pro mě je ten nárok nesporný. Proto jsem vytvořil vzor žádosti o náhradu škody za zaplacené testy, kterou jsem pendlerům poskytl.
Jak by měli ohledně žádosti postupovat?
Žádost vytisknout, vyplnit a poslat doporučeně na úřad vlády, což je krizový orgán. Do žádosti je možné zahrnout všechny testy zaplacené do neděle 17. května, kdy skončil nouzový stav. V případě testu zaplaceného později už o náhradu škody z mého pohledu žádat nelze, a to právě kvůli konci nouzového stavu a kvůli tomu, že přestal platit krizový zákon a zmíněný § 36. Od 18. května totiž upravuje podmínky pro vstup na území České republiky a karanténní opatření ochranné opatření ministerstva zdravotnictví.
Mohou o náhradu škody do zmíněného 17. května žádat jen pendleři?
Mohou o ni žádat všichni, komu plynula z nařízení vlády povinnost nechat se testovat. Tedy například i pro cizince, kteří k nám přijeli.
Myslíte, že s žádostmi u vlády uspějí?
Uvidíme. Jsem v kontaktu s několika pendlery, včetně mého otce, kteří už žádost podali, a čekáme. Stát se k tomu může vyjádřit do 90 dnů. Žádost jsem koncipoval jako předžalobní výzvu. Funguje to tak, že pokud stát žádosti nevyhoví, můžete jej poté žalovat. Problém je, že v Česku nefunguje institut hromadné žaloby, což celou věc významně komplikuje, protože by každý musel podat žalobu sám za sebe. Což by se prodražilo a myslím, že stát si toho je dobře vědom. Já ale stále věřím, že žijeme v právním státě a stát by se k tomu měl nějak postavit.
Pendleři si stěžují na různou míru diskriminace, některé třeba odmítl ošetřit zubař či obvodní doktor s odůvodněním, že je pendler, a tedy rizikový. Jak toto řešit?
Je naprosto nepřípustné, aby vás doktor odmítl z takového důvodu. V takové situaci doporučuji obrátit se na zdravotní pojišťovnu. Ta by měla okamžitě zjednat nápravu, a to v řádu minut. Zavolat do daného zařízení, kde byl člověk odmítnut, a řešit to. Pak je možnost podat podnět ombudsmanovi, to je v tomto případě asi nejúčinnější zbraň, také je to zdarma. Pak je také možné podat žalobu.
S čím se na vás pendleři nejčastěji obracejí?
Zajímají je čistě praktické věci, které reflektují vývoj toho stavu. Například jak je to s překračováním hranic, jaké jsou podmínky a tak dále. Dále se na mě lidé obraceli také proto, že byli zmateni z různých vyjádření vlády a zavádění opatření, protože to bylo často chaotické a nesrozumitelné.
Například když se rušil turnusový režim 21/14, zaváděl se režim 14/14 (14 dní za hranicemi, 14 dní v karanténě). Ten ale v určitou dobu neexistoval v právním předpisu, takže vzniklo období, kdy pendleři z právního hlediska turnus dodržet nemuseli a mohli hranice překračovat denně. Ale lidi se tím přesto řídili, protože to vláda takto prezentovala, také policie na hranicích měla své pokyny. Teoreticky však panovala situace, že kdyby vás policie za hranice nepustila, mohli byste ji žalovat za nezákonný zásah.
V určitou dobu došlo k situaci, kdy některé krajské hygienické stanice rušily pendlerům nařízenou karanténu na základě předloženého negativního testu, jiné však trvaly na dodržení karantény. Jak se na toto dívá zákon?
To byl taky jeden z velmi častých dotazů, s nimiž se na mě pendleři obraceli. Věc se má tak, že jednou nařízená karanténa krajskou hygienickou stanicí dle zákona opravdu nejde zrušit. Hygienici jsou úředníci pod státní službou a nemají důvod udělat žádnou benevolenci, pro ně je to velké riziko. Pokud někde karantény i přesto ukončovali, byl to vstřícný krok, ale šlo o nezákonný postup.
Nyní platí pravidlo, že pokud pendler doloží hygieně negativní test do 72 hodin od překročení hranic směrem do Česka, do karantény nemusí. Toto třídenní okénko tam ze začátku nebylo a platí od 1. května.
Vláda vidí stále určité epidemiologické riziko v Německu, v ostatních sousedních zemích už tolik ne. Co když zruší omezení do všech zemí a nechá je třeba jen do Německa? Bylo by to diskriminační?
Ano. V takovém případě bych uvažoval znovu o napadení takového opatření, tentokrát bych už mohl, protože už jde o opatření obecné povahy, protože nouzový stav už neplatí. Ale mělo by to smysl jen v případě, že bychom věděli, že to takto bude například celé léto. V opačném případě opět hrozí, že opatření skončí dřív, než soudy rozhodnou. V těchto turbulentních změnách je limitující se touto cestou domoci práva.
ČLÁNKY DO MAILU
