I pokud bydlíte v nájemním bytě, máte nějaká práva, jak se v něm můžete chovat. A pronajímatel do těchto vašich práv nemá možnost zasahovat. K tomu patří například zákazy návštěv, což pronajímatel zakázat nesmí. I kdyby tedy dal takové ustanovení do nájemní smlouvy a vy jste ji podepsali, je tento konkrétní požadavek neplatný.
Nájemce nemusí zákaz návštěv daný smlouvou nebo požadovaný pronajímatelem třeba i jen ústně dodržovat, stejně tak není povinen pronajímateli návštěvy hlásit,
uvádí Lukáš Zelený, vedoucí právního oddělení spotřebitelské organizace dTest.
Něco jiného však je, kdyby v pronajatém bytě bydlela další osoba, s tím už pronajímatele seznámit musíte a on s tím musí souhlasit. Výjimečně by s tím nemusel souhlasit, pokud jde o osobu blízkou, tedy o manžela či manželku, rodiče či dítě.
Zároveň však platí, že v bytě nemůže bydlet tolik lidí, aby to bylo neúnosné z hlediska požadavku hygieny a komfortu. Určit hranici ale nemusí být snadné. Nejde jen o samotnou výměru bytu, ale i o dispozice, tedy počet pokojů či koupelen. A roli může hrát i výška stropu.
V praxi však někdy může nastat otázka, jak odlišit návštěvu od trvale bydlící osoby v daném bytě. Rozhodující bývá, jak dlouho se dotyčná osoba v bytě zdržuje. Někdy se uvádí, že pokud doba pobytu přesáhne 2 měsíce, nejde už o návštěvu, ale dalšího nájemníka.
Například ale návštěva ze zahraničí by mohla trvat i déle. Rozhodující tak může být to, jaké věci mají dotyčné osoby v bytě nebo jestli mají i jiný byt, ve kterém bydlí. Tyto skutečnosti se v případě sporu musí prokazovat, což může být problematické,
konstatuje Lukáš Zelený.
Pokud o dalším nájemníkovi pronajímatele neinformujete, může to být důvodem k výpovědi z nájmu.