Zaměstnanec České pošty, která je propojená s Československou obchodní bankou (ČSOB), falšoval, podváděl a okrádal klienty o jejich investice. Byl totiž oprávněn s klienty jednat, uzavírat s nimi smlouvy, a to včetně poskytování služeb ČSOB.
Veškeré investované peníze šly podvodníkovi, který změnil číslo účtu pro zpětný odkup
Trestná činnost spočívala zjednodušeně řečeno v tom, že podvodník jakožto zaměstnanec České pošty opakovaně dával klientům při jednání o uzavírání komisionářské smlouvy a o obstarání investic do cenných papírů fondů ČSOB podepisovat i listinu s žádostí o zpětný odkup. Na tuto listinu však doplnil datum a svůj soukromý účet, nikoliv tedy účet klientů, kam mu následně ČSOB vyplatila peněžní prostředky. Tak to provedl i jedné klientce České pošty, jejíž cestu po českých soudech si s ohledem na to, jak významného úspěchu dosáhla u Ústavního soudu se svou stížností, přiblížíme.
Soud: Podvodník ať zaplatí podle svých možností
Trestní soud, když se na všechno přišlo, uložil podvodníkovi povinnost nahradit poškozeným způsobenou škodu, a to podle jeho sil. Směšné, že? Stěžovatelce měl obviněný nahradit škodu částkou ve výši bezmála 300 000 Kč. Podvodník však uhradil poškozené klientce pouze nepatrnou část škody, a to 1500 Kč.
Jak už to bývá, mnohdy si pachatelé dělají ze svých obětí legraci. Paní se proto logicky domáhala náhrady škody žalobou proti České poště a ČSOB, které měly škodu nahradit společně a nerozdílně. Nárok proti České poště odůvodnila stěžovatelka odpovědností zaměstnavatele za jednání svého zaměstnance. Nárok vůči ČSOB zdůvodnila vlastnictvím peněžních prostředků, jelikož trestný čin podvodu byl spáchán na peněžních prostředcích, které v tu dobu byly dle stěžovatelky ve vlastnictví banky. Logické, prosté, jasné. Tak by tomu mělo být, ale nebylo.
Jak rozhodovaly soudy? Kupodivu nejlépe hned ten první, nejnižší
Civilní soud prvního stupně, na který se poškozená paní obrátila se žalobou, svým rozsudkem uložil České poště skutečně částku, kterou paní zažalovala, o kterou přišla, uhradit. Vůči ČSOB žalobu zamítl. Zjednodušeně řečeno, soud vyšel z toho, že Česká pošta za škodu odpovídá, protože podvodník byl jejím zaměstnancem.
Jenomže odvolací soud žalobu vůči České poště zamítl. Odvolací soud dospěl k závěru, že Česká pošta není za jednání svého zaměstnance v tomto případě odpovědná, jelikož se jednalo o tzv. exces zaměstnance. Nicméně k tzv. excesu z právního hlediska se váže široká judikatura, tedy rozhodovací a výkladová praxe soudů. Zjednodušeně řečeno, podle odvolacího soudu se o exces jedná tehdy, jestliže škoda byla způsobena při takové činnosti, jíž škůdce sledoval vlastní zájmy či potřeby, popř. zájmy jiných osob, a to i přesto, že k činnosti došlo v pracovní době na pracovišti. Soud odkázal na příslušné rozsudky Nejvyššího soudu.
My si můžeme pro účely našeho článku říci, že prostě poškozená paní nedosáhla toho, aby jí škodu nahradil zaměstnavatel podvodníka. Poškozená klientka se bránila ještě u Nejvyššího soudu, ale tam neuspěla víceméně jen z formálních důvodů, zjednodušeně řečeno nenastolila podle názoru soudu pádné argumenty – relevantní právní otázky s všeobecným významem, aby se Nejvyšší soud jejím problémem zabýval.
Přehled judikatury Nejvyššího soudu obsahuje popisovaný nález Ústavního soudu spis. zn. II. ÚS 288/23 ze dne 19. 6. 2024.
Paní to však nevzdala a obrátila se s ústavní stížností na Ústavní soud. A tam uspěla.
Kdo odpovídá poškozeným při podvodu zaměstnance? Jen on sám, nebo i zaměstnavatel?
V daném příběhu bylo až do rozhodnutí Ústavního soudu sporné, kdo je odpovědný za škodu způsobenou stěžovatelce coby spotřebitelce protiprávním jednáním zaměstnance. Jinými slovy je třeba posoudit, zda za takovou škodu odpovídá pouze zaměstnanec, či také jeho zaměstnavatel.
Odpovědnost právnické osoby (zaměstnavatele) za protiprávní čin spáchaný zaměstnancem při plnění jeho úkolů upravuje ust. § 167 občanského zákoníku. Ten stanoví, že: „Právnickou osobu zavazuje protiprávní čin, kterého se při plnění svých úkolů dopustil člen voleného orgánu, zaměstnanec nebo jiný její zástupce vůči třetí osobě.“
Přestože citované ustanovení občanského zákoníku lze jazykově vyložit poměrně jednoznačně, jak hodnotí Ústavní soud, judikatura Nejvyššího soudu je kontinuálně rozšiřuje o pojem tzv. „excesu“. Podle této judikatury Nejvyššího soudu konstrukce excesu cílí na případy, kdy škodu způsobil škůdce, jenž sledoval při svém jednání zájmy či potřeby vlastní nebo třetích osob, a tudíž chybí věcný vztah jednání k činnosti zaměstnavatele.
Ochrana spotřebitele jako ústavněprávní princip, který soudy opomenuly
Ústavní soud zdůraznil ve svém nálezu, kterým zrušil pro poškozenou paní nepříznivé rozhodnutí obecného soudu, že v projednávané věci vystupovala stěžovatelka v postavení spotřebitelky (ust. § 419 občanského zákoníku) a právě toto její postavení je pro posouzení věci zásadní.
Východiskem ochrany plynoucí ze spotřebitelského práva je fakticky nerovné postavení spotřebitele vůči podnikateli, jenž může profitovat z větší profesionální zkušenosti, lepší znalosti práva či snazší dostupnosti právních služeb, připomenul Ústavní soud. Odvolací soud tedy nezohlednil postavení stěžovatelky coby spotřebitelky na straně poškozené protiprávním činem zaměstnance.
Při rozhodování o odpovědnosti zaměstnavatele za protiprávní čin zaměstnance, kterého se dopustil při plnění pracovních úkolů vůči spotřebiteli, je třeba při výkladu ust. § 167 občanského zákoníku důsledně zohlednit postavení spotřebitele jako slabší smluvní strany a zvolit takový výklad zákonného ustanovení, který je pro spotřebitele nejpříznivější. A to právě není ona právní, resp. judikatorní konstrukce excesu zaměstnance.
Povinnost náhrady škody ze strany zaměstnance
Ústavní soud rovněž připomenul, že odpovědnost zaměstnavatele za protiprávní jednání jeho zaměstnance nevylučuje odpovědnost zaměstnance podle pracovněprávních předpisů. Stále se tedy uplatní ust. § 250 zákoníku práce: Zaměstnanec je povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.
Pokud zaměstnanec způsobí protiprávním činem škodu spotřebiteli, nastupuje odpovědnost zaměstnavatele a spotřebitel se uspokojí na něm. Vychází se z předpokladu, že zaměstnavatel by měl být solventnější a je ve vztahu k němu zpravidla větší pravděpodobnost, že spotřebitel dosáhne náhrady škody v plné výši a bez průtahů. Zaměstnavatel může podle zákoníku práce vymáhat vzniklou škodu po svém zaměstnanci, jenž škodu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů či v přímé souvislosti s ním. Zaměstnanec tak za své jednání stále odpovídá, nikoli ale spotřebiteli, nýbrž svému zaměstnavateli podle pracovněprávních předpisů.
Zákazník si vybírá pro správu svých peněz instituci, nikoli konkrétního zaměstnance
Pro dokreslení situace uvádí Ústavní soud ve svém nálezu obdobný, názorný příklad, který je v zásadě každému jednotlivci dobře znám. Pokud má spotřebitel záměr uložit si své peníze v bance, vybírá si banku na základě obdobných kritérií – pověsti, solventnosti, vlastnické struktuře apod. Nevybírá si konkrétního zaměstnance za přepážkou banky, kterému fakticky předá své peníze, aby je vložil na bankovní účet.
Dopustí-li se tedy tento zaměstnanec trestného činu například tím, že převzaté peníze zpronevěří, má za způsobenou škodu spotřebiteli odpovídat zaměstnavatel, tj. banka. Tento výklad je přitom v souladu s doslovným zněním ust. § 167 občanského zákoníku a současně odpovídá principu ochrany spotřebitele.
ČLÁNKY DO MAILU