Nejvyšší soud vydal pokyn ke sjednocení postupu při určení potenciálního příjmu, z něhož se určí výživné, pokud povinný svévolně opustil výhodné zaměstnání či podnikání nebo se vzdal jiných majetkových výhod, aby ušetřil na alimentech.
Nejvyšší soud ČR je povolán sledovat a vyhodnocovat pravomocná rozhodnutí soudů. Z jemu předložených rozhodnutí nižších soudů však zjistil, že soudy nepostupují jednotně při posuzování otázek zjišťování možností, schopností a majetkových poměrů povinného v řízení o výživném pro nezletilé děti. Po vyhodnocení předložených rozhodnutí a na jejich základě zaujalo občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu 19. 10. 2016 v zájmu zajištění jednotného rozhodování soudů v těchto věcech stanovisko spis. zn. Cpjn 204/2012. Nejvyšší soud ČR určil soudům následující pravidla.
Jak určit příjem, který by povinný dosahoval, kdyby se více snažil
Při určení výše potenciálního příjmu soud nevychází z vyššího příjmu, kterého povinný dříve dosahoval, ale z příjmu, kterého by s ohledem na své skutečné schopnosti a možnosti (popř. i majetkové), dané mimo jiné jeho fyzickým stavem, nadáním, vzděláním, pracovními zkušenostmi a nabídkou a poptávkou na rozumně regionálně určeném trhu práce, mohl dosahovat.
Soudy při určování rozsahu vyživovací povinnosti správně vycházejí nejen z faktických příjmů, ale v odůvodněných případech i z příjmů, kterých by rodič mohl dosahovat, jestliže by se bez důležitého důvodu nevzdal výhodnějšího zaměstnání, výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, nebo jestliže podstupuje nepřiměřená majetková rizika (tzv. potenciální příjem).
Zákonné podmínky pro užití potenciálního příjmu jsou vymezeny v ust. § 913 odst. 2 nového občanského zákoníku (dříve ust. § 96 zákona o rodině). Rozhodovací praxe soudů se však rozchází ve vymezení podmínek, za jejichž splnění je třeba přihlížet nejen k fakticky zjištěným příjmům, ale i k příjmům potenciálním, a dále v posouzení, zda potenciální příjem představuje (vyšší) příjem, kterého povinný dosahoval předtím, než se bez důležitého důvodu vzdal výhodnějšího zaměstnání, výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, nebo zda za potenciální příjem je třeba považovat (vyšší) příjem, kterého by povinný mohl s ohledem na své schopnosti a možnosti dosahovat poté, co jeho dřívější příjem poklesl.
Protože pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení, je třeba za správný považovat postup, kdy při určení výše potenciálního příjmu soud nevychází z vyššího příjmu, kterého povinný dříve dosahoval, ale z příjmu, kterého by mohl dosahovat v době vyhlášení rozsudku.
Ne z toho, co bylo, ale z toho, co může být
Nesprávně proto postupoval soud, když přihlížel k příjmům, které otec dosahoval před ukončením podnikání v zemědělství, neboť otec dítěte převedl podnikání na svého otce zcela účelově v souvislosti s probíhajícím řízením. Naproti tomu správně postupoval jiný soud, když při úvaze o potenciálních příjmech otce vycházel ze zpráv úřadu práce, zpráv potenciálních zaměstnavatelů a z širšího posouzení majetkové situace rodiny otce, neboť na počínání otce bylo třeba pohlížet tak, že se bez důležitého důvodu vzdal možnosti zajistit si výhodnější výdělečnou činnost (pracovní poměr), byla-li jeho podnikatelská činnost po dobu takřka deseti let ztrátová.
O vyšší výživné si koledují zvláště ti, co vykazují dlouhodobě ztrátu nebo se vyhýbají práci
Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba podle ust. § 913 odst. 2 občanského zákoníku také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Na splnění podmínek uvedených v ust. § 913 odst. 2 o. z. lze usuzovat zejména tam:
- kde povinný dlouhodobě vykazuje účetní ztrátu,
- jestliže byl opakovaně sankčně vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání,
- vyhýbá-li se nabízené práci odpovídající jeho věku, zdravotnímu stavu a vzdělání,
- zavinil-li, že mu nevznikl nárok na invalidní důchod pro nesplnění doby pojištění,
- vzdal-li se bezúplatně či za zjevně nepřiměřeně nízkou úplatu nemovitosti či jiné věci vyšší majetkové hodnoty, z níž mohl mít majetkový prospěch, či podílu na ní apod.
Nejvyšší soud ČR proto nepodrobil kritice následující rozhodnutí soudů:
Soud prvního stupně vycházel z potenciálních příjmů nabízených různými zaměstnavateli, i když povinný byl nemajetný a příjem mu byl dorovnáván sociální dávkou do životního minima. Vyšel přitom ze zjištění, že nabídky práce odpovídající vzdělání otce se v daném období a lokalitě pohybovaly kolem 6000–8000 Kč čisté měsíční mzdy a že otec byl opakovaně sankčně vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání. Tato zjištění hodnotil odvolací soud v potvrzujícím rozhodnutí tak, že otec za svou sociální situaci odpovídá potud, že mařil součinnost s úřadem práce a zbavil se tak možnosti být zaměstnán a dosahovat vyššího příjmu z výdělečné činnosti. Obdobně jiný soud uzavřel, že i když je otec nezaměstnaný bez nároku na podporu v nezaměstnanosti a má zdravotní omezení spočívající v invaliditě prvního stupně, je třeba vycházet z (konkrétního) potenciálního příjmu nabízeného úřadem práce pro osoby se zdravotním postižením na dvousměnný provoz při výdělku 8000 Kč měsíčně, neboť otec je podle posudkových orgánů (byť omezeně) schopen vykonávat soustavnou výdělečnou činnost, ovšem otec nemá o pracovní zařazení zájem, o práci se zajímá pouze nárazově a spoléhá na sociální podporu.
Nemovitost prodávat nemusíte, ledaže vás zatěžuje; alkoholismus nelze brát jako vinu
Jiný soud dospěl k závěru, že se otec bezplatným převodem spoluvlastnického podílu na nemovitosti v Chorvatsku na třetí osobu bezdůvodně vzdal majetkového prospěchu. Obdobný názor zaujal i jiný soud, když upřesnil: Převede-li povinný bezplatně nemovitost či podíl na ní na třetí osobu, musí soud zkoumat všechny relevantní okolnosti, zejména mohl-li mít z nemovitosti povinný majetkový prospěch. Na splnění podmínek uvedených v ust. § 913 odst. 2 o. z. by totiž nebylo možno usuzovat tehdy, zbavil-li by se povinný takovým převodem majetkové zátěže, neboť mu nemovitost přinášela větší výdaje než příjmy.
Další soud zohlednil při rozhodování o výživném, že otec dle daňového přiznání vykazuje účetní ztrátu, přihlédl k hodnotě dlouhodobého hmotného majetku v podnikání, k výši odpisů, ale zejména k tomu, že je vlastníkem nemovitosti, ve které umožnil bezplatné bydlení pěti lidem a vzdal se tak příjmu ve výši nejméně 10 000 Kč měsíčně.
Ovšem v jiném případě soud prvního stupně zamítl návrh otce na snížení výživného za situace, kdy otec pouze pobíral dávku v hmotné nouzi ve výši 2020 Kč s odůvodněním, že i když má otec zdravotní omezení, je vyučený zedník a mohl by pracovat, jestliže – jak vyplývá z lékařských zpráv – by celoživotně abstinoval. Ale odvolací soud nakonec výživné snížil s odůvodněním, že otec se prokazatelně snažil práci sehnat prostřednictvím úřadu práce, byla mu zamítnuta žádost o rekvalifikaci, pobírá pouze příspěvek na živobytí a je nemajetný. Otcův zdravotní stav je dán objektivně a je třeba z něj vycházet bez ohledu na to, z jakého důvodu nastal.
A co když je povinný odsouzen do vězení za zanedbání povinné výživy?
Ve svém nálezu ze dne 6. 2. 2008, spis. zn. IV. ÚS 1181/07, Ústavní soud uvedl, že zbavil-li se rodič svým úmyslným jednáním, pro které byla na něj uvalena vazba a pro něž byl následně odsouzen k trestu odnětí svobody, objektivní možnosti plnit svoji vyživovací povinnost vůči svému nezletilému dítěti, nelze tuto skutečnost přičítat k tíži tohoto dítěte. Opačný výklad by vedl k extrémnímu důsledku, podle něhož by se rodič úmyslným trestným činem vůči nezletilému dítěti, příp. druhému z rodičů s následným uvalením vazby a uložením trestu odnětí svobody po pravomocném odsouzení vyživovací povinnosti vůči svému nezletilému dítěti „zbavil“, resp. „mohl zbavit“.
Jak tedy vyplývá z nálezu Ústavního soudu, nesmí jít skutečnost, že byl povinný rodič odsouzen k trestu odnětí svobody za úmyslný trestný čin, k tíži dítěte. To však znamená také to, že soud výživné odsouzenému povinnému rodiči nestanoví tehdy, bylo-li by jeho stanovení v rozporu s nejlepším zájmem dítěte, neboť právě taková skutečnost by šla k tíži dítěte. Je-li povinný odsouzen k dlouhodobému trestu odnětí svobody, nedisponuje žádným majetkem, z nějž by bylo možné výživné hradit, a zároveň není ve výkonu trestu odnětí svobody pracovně zařazen a tuto skutečnost nemůže ovlivnit, a byla-li by za takové situace povinnému uložena povinnost hradit výživné, přestože by bylo zcela zjevné, že výživné nebude možné vymoci, byl by takový postup v rozporu s nejlepším zájmem dítěte, jelikož stanovení povinnosti hradit výživné povinnému rodiči, které by však reálně dítěti nebylo vyplaceno, může být překážkou zajištění potřebných prostředků jiným způsobem. Jakkoliv tedy lze spáchání trestného činu s následkem odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody kvalifikovat jako zbavení se příjmu bez vážného důvodu ve smyslu ust. § 913 odst. 2 o. z., v takovém případě, kdy nelze reálně očekávat vymožení výživného s ohledem na situaci povinného, by stanovení výživného tomuto povinnému bylo v rozporu s principem nejlepšího zájmu dítěte.
Nejvyšší soud tedy stanovil tento pokyn: Výkon vazby nebo trestu odnětí svobody, jde-li o trestný čin zanedbání povinné výživy ve smyslu ust. § 196 zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku či úmyslný trestný čin, odůvodňuje závěr o potencialitě příjmů povinného, který po dobu trvání vazby nebo výkonu trestu odnětí svobody nemá žádné příjmy. Povinnost hradit výživné ve výši odpovídající potenciálnímu příjmu povinného však soud nestanoví, bylo-li by to v rozporu s nejlepším zájmem dítěte. Přečtěte si také: Nový trestní zákoník zvýšil tresty pro neplatiče výživného
Vychází se z možností na regionálním trhu práce
Nejvyšší soud dále určil tento pokyn: Za potenciální příjem je možné považovat jen takový příjem, který odpovídá jak schopnostem a možnostem povinného, tak zejména nabídce a poptávce na rozumně regionálně určeném trhu práce, která je schopnostem a možnostem povinného adekvátní.
Rozhodovací praxe soudů se dosud rozchází i při posuzování adekvátnosti nabídky zaměstnání, kde by povinný mohl dosahovat příjmu odpovídajícímu jeho schopnostem a možnostem. Již v r. 1968 federální Nejvyšší soud ČSSR vyložil, že pro určení výše výživného k nezletilému dítěti jsou rozhodné reálné výdělečné schopnosti a možnosti každého z rodičů, jež jsou dány nejen jejich subjektivními vlastnostmi (fyzickou zdatností, vzděláním, pracovní zkušeností apod.), ale i okolnostmi objektivního rázu, zejména existencí pracovních příležitostí přiměřených uvažovaným vlastnostem rodičů. Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 11. 2009, spis. zn. II. ÚS 1846/09, zaujal názor, že pouhý aktuální výčet všech potenciálních míst evidovaných příslušným úřadem práce sám o sobě ještě nezaručuje, že by stěžovatel byl některým ze zaměstnavatelů skutečně zaměstnán a byl by mu poskytnut vyšší výdělek. Z uvedeného je zřejmé, že za potenciální příjem je možné považovat jen takový příjem, který odpovídá jak schopnostem a možnostem povinného, tak zejména reálné nabídce na trhu práce, která je schopnostem a možnostem povinného adekvátní.
Správně proto jeden ze soudů dovodil, že u otce se středoškolským vzděláním nelze bez dalšího uzavřít, že je schopen poskytovat jakékoliv softwarové služby či služby programátora a dosahovat příjmů, kterých dosahují podnikatelé v uvedeném oboru dle statistických údajů MPSV v obvodu jeho bydliště. Za situace, kdy otec veškeré své příjmy z podnikatelské činnosti řádně doložil, pokles svých dosavadních příjmů zcela logicky odůvodnil a evidentně vyvíjí snahu o zvýšení příjmů, nelze vycházet z vyššího příjmu, kterého dosahoval dříve.
Naopak jiný soud nesprávně vyšel z „obecně známé skutečnosti, že vietnamští obchodníci provozující stánkový prodej velice dobře prosperují s ohledem na to, že nabízejí zboží cenově dostupné nejširším vrstvám obyvatelstva“, a proto soud vycházel z příjmu 7000 Kč až 8000 Kč, kterého mohl otec dosahovat, pokud by nebyl odsouzen pro úmyslný trestný čin (porušování autorského práva a práv souvisejících s autorským právem a práv k databázi), což vedlo k tomu, že se otec vzdal bez důležitého důvodu vyšších příjmů (z prodeje pirátských kopií).
Z potenciálního výdělku ano, z potenciálních nemocenských dávek ne
Potenciální příjem se vztahuje k pracovní činnosti, kterou povinný rodič s ohledem na své schopnosti a možnosti může vykonávat, jakož i k nabídce a poptávce na rozumně regionálně určeném trhu práce, nikoliv k potenciálním náhradám (nemocenským dávkám), které by (hypoteticky) bylo možno odvodit z potenciálního příjmu.
Potenciální příjem je uvažován jako příjem, kterého by povinný rodič při řádném plnění vyživovací povinnosti, objektivně vzato, mohl dosahovat. Nepředstavuje však východisko pro další příjmy, které by z něj bylo možné hypoteticky dovozovat. Jeden z odvolacích soudů vycházel z potenciálního příjmu otce v období jeho evidence na úřadu práce do okamžiku utrpěné autonehody ve výši 19 000 Kč. Dále se zabýval tím, v jaké výši by otec pobíral nemocenské dávky poté, co utrpěl autonehodu, jestliže by právě takového potenciálního příjmu před autonehodou dosahoval. Uvedený názor však přehlíží, že podmínky nároku na dávky a jejich výplatu upravuje samostatný zákon, který podmínky pro vznik nároku na nemocenské dávky upravuje neodvisle od rozhodnutí soudu v řízení o výživném. Čtěte také: Náhrada mzdy a nemocenského v roce 2017 (příklady, návody)
Už nelze říci, že se rozvázáním poměru dohodou vzdal povinný příjmu
Nejvyšší soud reagoval i na změny v zákoníku práce, jež se promítají do rodinného práva, když nařídil nižším soudům: U pracovních poměrů rozvázaných po 1. 1. 2012 dohodou podle ust. § 49 zákoníku práce nelze bez dalšího dovodit splnění podmínek uvedených v ust. § 913 odst. 2 o. z.
Za správný nelze považovat postup, kdy soudy mechanicky dovozují důvody pro aplikaci ust. § 913 odst. 2 o. z., jestliže povinný rodič rozvázal pracovní poměr dohodou, aniž by bylo vyjasněno, z jakého důvodu se tak stalo.
Na rozdíl od právní úpravy účinné do 31. 12. 2011, podle níž „v dohodě musí být uvedeny důvody rozvázání pracovního poměru, požaduje-li to zaměstnanec“, se v nyní platném ust. § 49 zákoníku práce o důvodech rozvázání pracovního poměru nehovoří. Důvody, pro které byl rozvázán pracovní poměr, proto tvoří součást dohody, jen jestliže se na tom shodly obě její strany, tedy jestliže se zaměstnavatel se zaměstnancem dohodli jednak na tom, že důvody rozvázání pracovního poměru budou v dohodě obsaženy, jednak na tom, o jaké důvody se jedná. Nemá-li žádná nebo aspoň jedna ze stran dohody zájem, aby v dohodě bylo uvedeno, proč došlo k rozvázání pracovního poměru, důvody rozvázání pracovního poměru se v dohodě neuvedou.
I když údaj o důvodu rozvázání pracovního poměru může být v dohodě obsažen, jen jestliže se na něm shodnou obě strany dohody, je třeba mít na zřeteli, že důvod rozvázání pracovního poměru je dán tím, proč se strany shodly na skončení svého pracovního poměru, a že tedy ujednání o důvodu rozvázání je pouhým promítnutím této skutečnosti vyjadřující pohnutku k rozvázání pracovního poměru dohodou do obsahu dohody. Údaj o důvodech rozvázání pracovního poměru proto není náležitostí (částí) dohody o rozvázání pracovního poměru, ale jen vyjádřením její pohnutky (motivu), shodly-li se strany, že v ní má být obsažena.
Nebude-li v řízení o výživném zjištěn důvod, pro který došlo k rozvázání pracovního poměru dohodou (kladné zjištění může plynout ze samotné dohody, případně z rozhodnutí soudu, jestliže probíhalo řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru dohodou, případně jestliže tak nesdělí k dotazu soudu sám zaměstnavatel nebo povinný rodič a takové tvrzení je v souladu s ostatními v řízení provedenými důkazy), nelze bez dalšího dovodit, že povinný rodič se bez vážného důvodu vzdal výhodnějšího zaměstnání.
Jeden soud při rozhodování o výživném zohlednil, že se otec vzdal výhodnějšího zaměstnání, ukončil-li pracovní poměr u zaměstnavatele dohodou (dle tvrzení otce pro zranění, očekávanou operaci s nejistou prognózou léčení, pročež zaměstnavatel neměl zájem na změně pracovního poměru na dobu neurčitou, popř. na jiné pozici) a neměl přitom již zajištěn příjem ze „závislé či jiné činnosti na dobu neurčitou“ a nebyl ani schopen vysvětlit, jak spotřeboval poskytnuté odstupné. Uvedený závěr nelze považovat za správný, jestliže rozhodujícím důvodem pro rozvázání pracovního poměru měl být zdravotní stav povinného rodiče.
Další soud naopak správně uzavřel, že otec se vzdal výhodnějšího zaměstnání, jestliže pracovní poměr byl ukončen dohodou, pokud soud zjistil, že rozvázání pracovního poměru inicioval zaměstnavatel z důvodu výhrad k plnění pracovněprávních povinností otce. Soud vycházel z potenciálního příjmu, kterého by otec vietnamské národnosti mohl dosahovat jako prodavač, neboť tvrzení, že otec pracuje za ubytování a stravu od svých krajanů, bylo v rozporu se zprávou Policie ČR, neboť v době, kdy otec žádal o udělení trvalého pobytu na území ČR, doložil, že na účtu u peněžního ústavu má částku 180 000 Kč.
Když rodič pracuje v zahraničí
Potenciálním příjem povinného rodiče žijícího v zahraničí je příjem, kterého by mohl dosahovat s ohledem na jeho schopnosti a možnosti a nabídku a poptávku na rozumně regionálně určeném trhu práce.
Soudy různě posuzují potenciální příjmy u osob povinných k placení výživného s bydlištěm v zahraničí. Některé soudy skutečnost, že se jedná o povinného s bydlištěm v zahraničí, nezohledňují a vycházejí ze stejných údajů jako u osob s bydlištěm na území ČR, jiné dovozují potenciální příjem s ohledem na stav trhu práce v zemi, kde povinný rodič bydlí či má obvyklý pobyt. Zprvu uvedený názor je třeba odmítnout proto, že je pouhou konstrukcí nemající oporu v zjištěném skutkovém stavu, neboť povinný rodič s bydlištěm mimo území ČR se o volná pracovní místa v ČR zpravidla nezajímá. Za potenciální příjem povinného rodiče žijícího v zahraničí je třeba považovat příjem, kterého by mohl dosahovat s ohledem na jeho schopnosti a možnosti a stav na trhu práce v zemi, kde má bydliště, případně obvyklý pobyt.
Při zjišťování příjmů v rámci EU soudy využívají postup podle nařízení Rady (ES) č. 1206/2001 ze dne 28. 5. 2001 o spolupráci soudů členských států při dokazování v občanských nebo obchodních věcech; mohou rovněž vzít za skutková zjištění i údaje o příjmech v jednotlivých profesích (adekvátních schopnostem a možnostem povinného) uveřejňovaných statistickým úřadem Evropské Unie (EUROSTAT), případně jiných databází (zahraničních úřadů práce), případně prostřednictvím Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí a Ministerstva spravedlnosti.
Žije-li oprávněné dítě trvale na území České republiky, je nutno jeho odůvodněné potřeby oceňovat s ohledem na ekonomické poměry v ČR, výživné je třeba rodiči, který žije a pracuje v jiné zemi, stanovit i se zvážením ekonomických podmínek v takové zemi. Při stanovení měny, ve které má být vyživovací povinnost splněna, je rozhodující zájem oprávněného dítěte.
Jak je to u podnikatelů – OSVČ
Správné určení výživného je složité u osob nevykonávajících závislou činnost v zaměstnání, proto Nejvyšší soud zaujal toto stanovisko: U povinných k plnění vyživovací povinnosti, kteří mají příjem z jiné než závislé činnosti, soudy nehodnotí pouze evidenční údaje o hospodaření, ale jejich celkovou životní úroveň, na které děti mají právo se podílet (ust. § 915 odst. 1 o. z.).
Při posuzování vyživovací povinnosti rodičů, kteří mají příjem z jiné než závislé činnosti, rozhodovací praxe vychází především z daňového přiznání povinného, peněžního deníku, předložených faktur a účetních dokladů k posouzení druhu jednotlivých výdajů a toho, zda se jedná o náklady nutné pro dosažení a udržení příjmu, či k výši odměn vyplácených podnikateli pro osobní potřebu. Tak jeden ze soudů vedle zprávy finančního úřadu o základu daně a daňového přiznání o výši zaplacené daně správně vycházel z peněžního deníku, kdy výdaje na pořízení vozidel formou leasingových splátek, počítače a lednice považoval za příjmy zohlednitelné při úvaze o výši výživného, neboť představují investice do hmotného majetku otce. Podobně další soud při zjišťování příjmů otce vycházel ze zprávy finančního úřadu o základu daně, příjmech a výdajích a případném daňovém přeplatku, z přehledu o příjmech OSVČ o výši částky odváděné na veřejné zdravotní pojištění a důchodové pojištění, z peněžního deníku o příjmech a výdajích a jejich skladbě, z výpisu z účtu otce a z lékařských zpráv o zdravotních omezeních otce.
V řadě případů však posouzení shora uvedených kritérií nepostačuje k přesvědčivému odůvodnění závěru o skutečné výši příjmu povinného rodiče. Jde především o případy, kdy jednotlivé tvrzené výdaje, pro něž je možné snížit základ daně z příjmů, nebrání zohlednění protiplnění, které se za ně povinnému dostává, v úvaze o celkové životní úrovni povinného rodiče.
Jeden z odvolacích soudů správně uzavřel, že nikoliv každý výdaj rodiče, který zákon o dani z příjmu uznává jako výdaj vynaložený na dosažení, zajištění a udržení příjmů a který umožňuje takovému rodiči snížit si o něj základ daně, je pro rodiče z hlediska jeho podnikání nezbytný do té míry, že by po něm nebylo možno důvodně požadovat, aby z něj přednostně plnil svou vyživovací povinnost. Čtěte více: Výživné musí platit i podnikatel ve ztrátě
Obdobně jiný odvolací soud správně uzavřel, že pro určení výživného je podstatný skutečný příjem rodiče, který může být jiný než hospodářský výsledek vykázaný podnikatelem podle účetních a daňových předpisů. Uplatnění výdajů tzv. daňovým paušálem nemusí odpovídat skutečným příjmům podnikatele, a nemůže proto být základem pro posouzení rozsahu vyživovací povinnosti povinného. Také další odvolací soud uzavřel řízení o určení výživného tak, že jestliže částky čerpané povinným pro osobní spotřebu přesáhly základ daně z podnikání, pak daňové přiznání otce nevypovídá dostatečně o tom, jaký byl objem prostředků, které měl povinný k uspokojování svých potřeb k dispozici (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2010, spis. zn. II. ÚS 2868/09).
Přesahují-li navíc povinným tvrzené výdaje (splátky úvěru na pořízení či rekonstrukci domu, na úhradu za odběr elektrické energie a plynu v jím obývaném domě, na běžnou spotřebu za měsíc, na výživné pro jiné oprávněné) výši příjmů z podnikání, lze mít za to, že ve skutečnosti dosahuje vyšších příjmů, než jaké uvedl. Obdobně další odvolací soud na základě daňového přiznání, peněžního deníku, srovnání výdajů a příjmů, které otec vykazoval pro svoji spotřebu, dospěl k závěru, že evidované údaje o osobní spotřebě jsou zkreslené a neúplné; vycházel proto z částky 30 000 Kč, kterou má otec měsíčně na krytí všech svých finančních závazků. Dále odvolací soud správně odůvodnil své rozhodnutí o výživném, když uzavřel, že vyživovací povinnost je přednostní, nelze před ní upřednostnit jiné výdaje povinného a je proto třeba přihlížet nejen k faktickým výdělkům povinného, ale k celkové hodnotě jeho movitého i nemovitého majetku, jakož i k jeho životní úrovni.
Další judikatorně vyřešené otázky alimentů
Nejvyšší soud ČR rozhodl i spor o to, zda lze z dlužného výživného přiznat úroky z prodlení jako u jiných dluhů. Čtěte více: Z výživného úroky z prodlení už nezískáte
Rovněž se podrobně vyjádřil k pravidlům nového občanského zákoníku pro určení vyživovací povinnosti prarodičů k dítěti. Těmto otázkám se však budeme věnovat v samostatných článcích.
ČLÁNKY DO MAILU