Jestliže vás zaměstnavatel protiprávně vyhodí z práce, můžete se domáhat u soudu, aby vyslovil neplatnost rozvázání pracovního poměru a pokud soud žalobě vyhoví, tak následně i peněžitého odškodnění – náhrady mzdy za dobu, kdy vám měl zaměstnavatel přidělovat práci a platit za ni, ale nečinil tak.
Má to ovšem několik háčků, musíte být připraveni (a také ochotni a schopni) se k zaměstnavateli vrátit, pokud vám po dobu trvání sporu umožní pracovat, a samozřejmě i poté, co soud rozhodne, že rozvázání pracovního poměru je neplatné, tudíž pracovní poměr trvá. Je proto si třeba dohodnout nové zaměstnání u jiného zaměstnavatele tak, aby jej bylo možno v případě potřeby snadno a rychle ukončit a znovu pracovat pro původního zaměstnavatele.
Jestliže práci nenajdete a skončíte na úřadu práce, pak jste povinni v případě vítězství nad zaměstnavatelem, tedy rozhodne-li soud, že rozvázání pracovního poměru z jeho strany bylo neplatné, vrátit státu podporu v nezaměstnanosti nebo podporu při rekvalifikaci. Přitom úřad práce vůbec nezajímá, zda soud jenom určil, že vyhazov je neplatný, anebo vám i přiznal nárok na náhradu mzdy či ji zaměstnavatel doplatil dobrovolně.
Zákon o zaměstnanosti je nepřiměřeně přísný, podporu v nezaměstnanosti musíte vrátit, i když jste peníze od zaměstnavatele nedostali nebo dostali jen jejich část, protože soud náhradu mzdy za dobu po 6 měsících od neplatného rozvázání pracovního poměru na návrh zaměstnavatele snížil.
Co říká zákoník práce
Dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. K tématu čtěte: Za chyby se platí, i při nesprávné výpovědi
Tato náhrada ve smyslu ust. § 69 odst. 1 zákoníku práce přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru. (Takto se postupuje i při neplatné dohodě o rozvázání pracovního poměru.) Neplatnost rozvázání pracovního poměru je třeba dle ust. § 72 zákoníku práce uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit. Tip: Odškodnění: Říkat jen „chci tady pracovat“ vám při neplatném „vyhazovu“ nepomůže
Účelem náhrady mzdy poskytované podle ust. § 69 odst. 1 zákoníku práce je reparovat zaměstnanci újmu, kterou utrpěl v důsledku toho, že zaměstnavatel po neplatném rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době (popř. dohodou) přestal přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, ačkoliv zaměstnanec trval na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, a byl připraven, ochoten a schopen konat práci podle pracovní smlouvy. K tématu čtěte: Chcete odškodnění za neplatný vyhazov? Musíte být opravdu ochotni a schopni pracovat
Přesahuje-li však celková doba, za kterou by měla zaměstnanci příslušet náhrada mzdy nebo platu, 6 měsíců, může soud podle ust. § 69 odst. 2 zákoníku práce na návrh zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy nebo platu za další dobu přiměřeně snížit; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil.
Co říká zákon o zaměstnanosti
Dle ust. § 56 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti je uchazeč o zaměstnání povinen vrátit poskytnutou podporu v nezaměstnanosti a podporu při rekvalifikaci nebo jejich části, bylo-li soudem rozhodnuto, že skončení jeho pracovněprávního vztahu je neplatné a tento vztah trvá i nadále.
(Obdobně podle ust. § 56 odst. 2 písm. a) zákona o zaměstnanosti je uchazeč o zaměstnání povinen vrátit úřadu práce podporu v nezaměstnanosti a podporu při rekvalifikaci za dobu, po kterou se jejich poskytování překrývá s dobou trvání pracovněprávního vztahu.) Z toho vyplývá, že pokud bylo soudem rozhodnuto, že rozvázání pracovněprávního vtahu je neplatné (a tento vztah proto trvá i nadále, ledaže by jej zaměstnavatel ukončil v mezidobí jinak – platně nebo došlo k dohodě o skončení pracovního poměru), překrývá se poskytování podpory v nezaměstnanosti, případně podpory při rekvalifikaci, s dobou trvání pracovněprávního vztahu a uchazeč o zaměstnání má tedy povinnost vrátit poskytnutou podporu v nezaměstnanosti a podporu při rekvalifikaci nebo jejich části.
Skutečnost, zda byla či nebyla vyplacena náhrada mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru, není pro účely zákona o zaměstnanosti podstatná. Úřad práce ČR a jeho regionální pobočky to nezajímá, vůbec k této skutečnosti při interpretaci a aplikaci uvedených pravidel nepřihlížejí, tvrdost zákona se nesnaží nikterak odstranit. Ověřil jsem si to dotazem na Ministerstvu práce a sociálních věcí, jehož odbor koncepcí trhu práce svým stanoviskem č.j. 2012/78007 – 413/1 ze dne 25. 9. 2012 tento přísný přístup potvrdil.
Zákon by měl být změněn, jinak navádí k porušování
Je samozřejmě otázkou, jak a zda se úřad práce dozví, že soud rozhodl o neplatnosti rozvázání pracovního poměru, ale jednou je povinnost vrátit podporu stanovena zaměstnanci resp. uchazeči o zaměstnání zákonem, tak je třeba ji respektovat. Měšec.cz, ani autor ve svých článcích, rozhodně nenavádí k porušování nebo obcházení zákona, leč v případě, kdy by měl zaměstnanec podporu vrátit, ačkoliv náhradu mzdy neobdržel, nezbývá než zatajení soudního verdiktu doporučit.
Domnívám se, že kdyby se úřad práce domáhal vrácení podpory a uchazeč o zaměstnávání - zaměstnanec se kvalifikovaně bránil, mohl by v takové situaci zaměstnanec následně u soudu uspět, příslušná pravidla zákona o zaměstnanosti shledávám nejen nepřiměřeně tvrdá, ale i protiústavní, nicméně pro zaměstnance by vedení takového sporu bylo složité, náročné a jeho výsledek nejistý (soudy mohou mít jiný názor, než autor tohoto článku).
Zákon o zaměstnanosti by měl být změněn, protože nekoresponduje ani se zákoníkem práce, ani s judikaturou, povinnost vrátit podporu by měla být vázána na vyplacení náhrady mzdy. (Můj návrh si však MPSV neosvojilo a v podstatě jej odmítlo.) Zaměstnanec totiž není povinen se domáhat doplacení náhrady mzdy, je to jeho právo, nikoliv povinnost, nemusí mu tzv. jít o peníze, ale pouze o spravedlnost, může se spokojit toliko s tím, že soud mu dá za pravdu a rozhodne, že rozvázání pracovního poměru je neplatné.
Nadto i v situaci, pokud se zaměstnanec náhrady mzdy domáhá, soud, jak už bylo uvedeno, může využít svého moderačního práva ve sporu o náhradu mzdy a snížit ji. V krajním případě také nemusí být náhrada mzdy zaměstnanci vůbec přiznána, protože soud sezná, že nebyl dostatečně připraven, schopen a ochoten pro zaměstnavatele pracovat (zaměstnanec neunese důkazní břemeno při prokazování těchto skutečností) a přidělování práce se domáhal jen na oko, právě proto, aby mu byla přiznána náhrada mzdy, která mu právě z tohoto důvodu následně přiznána nebyla. Čtěte také: Nedostal odškodnění, protože netrval na dalším zaměstnávání
Přesto zákon nutí zaměstnance – uchazeče o zaměstnání, aby poskytnuté hmotné zabezpečení – sociální dávky vrátil, ačkoliv za inkriminovanou dobu příjem ze zaměstnání neměl.
