Hlavní navigace

Uškodil vám stát nezákonným rozhodnutím? Jednejte rychle

Autor: Shutterstock
Richard W. Fetter

Prošvihla 6měsíční promlčecí lhůtu pro žádost o odškodnění, protože 8 měsíců čekala na písemné vyhotovení osvobozujícího rozsudku. Stát ji odmítal vyplatit pro své vlastní prodlení.

Jistá paní byla obžalována z trestného činu zkrácení daně, poplatku a obdobné platby. Její trestní stíhání započalo dne 5. 4. 2006. Městský soud v Praze však rozsudkem vyhlášeným dne 19. 7. 2012 v hlavním líčení, kterému byla stěžovatelka osobně přítomna, tuto paní na rozdíl od třinácti jiných spoluobžalovaných, zprostil obžaloby, neboť neměl za prokázané, že skutek spáchala ona. Své rozhodnutí – osvobozující verdikt – ve vztahu k této paní soud v hlavním líčení nijak neodůvodnil. Písemné vyhotovení rozsudku bylo paní doručeno až 25. 3. 2013. Paní dne 20. 8. 2013 uplatnila u ministerstva spravedlnosti nárok na náhradu újmy za své nezákonné trestní stíhání a nadměrnou délku trestního řízení.

Stát odpovídá i za chyby vyšetřovatelů a státních zástupců

Stát totiž odpovídá za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Náhrada újmy způsobené zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, je specifickým případem náhrady újmy za nezákonné rozhodnutí, i když usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo nikdy formálně zrušeno. Každé trestní řízení totiž negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného. Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění „liché“, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem. Právo na odškodnění za trestní stíhání skončené pravomocným rozsudkem však není absolutní a záleží na konkrétních okolnostech daného stíhání, přičemž náhrada újmy náleží zejména za stíhání svévolné.

Čekání na písemný rozsudek bylo delší než lhůta k podání žádosti

Ministerstvo spravedlnosti, které je příslušné k vyřizování této agendy, však žádosti o odškodnění nevyhovělo, načež se paní obrátila se svým nárokem na soud. Soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť nárok shledal promlčeným. Podle ust. § 32 zákona č. 82/1998 Sb., které upravuje pravidla odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo úředním postupem, se totiž stanovuje, že nárok na náhradu nemajetkové újmy se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy jste se dozvěděli o vzniklé nemajetkové újmě. Podle soudu šestiměsíční promlčecí doba počala běžet v den vyhlášení zprošťujícího rozsudku, kdy nabyl ve vztahu k žalobkyni právní moci a trestní řízení proti ní skončilo, a nikoliv v den jeho doručení. Podle soudu v momentě vyhlášení rozsudku věděla, že jí byla způsobena nemajetková újma, věděla také, kdo za ni odpovídá, a zřejmý byl i rozsah nemajetkové újmy. Již tehdy věděla, jakým způsobem trestní stíhání zasáhlo do její osobnostní sféry.

Odvolací soud prvoinstanční rozhodnutí potvrdil, dodal, že námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, neboť si promlčení způsobila stěžovatelka sama tím, že se včas neobrátila se svým nárokem na ministerstvo spravedlnosti. Nejvyšší soud ČR pak zamítl i dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.

Paní se tedy obrátila s ústavní stížností na Ústavní soud. V ní vypočetla rozsah újmy, kterou jí neoprávněné trestní stíhání přineslo. Považuje jej za příčinu ztráty pověsti a společenských kontaktů na malém městě, sebevraždu svého syna, drogovou závislost své dcery, vážné zhoršení zdraví svých rodičů, finanční likvidaci v důsledku ztráty obživy z podnikání, obecnou defamaci své osoby v médiích. Své trestní stíhání považuje za neopodstatněné a nadměrně dlouhé. Podle ní nemůže jít k její tíži, že soud v rozporu s trestním řádem rozsudek vyhotovil až s odstupem osmi měsíců od jeho vyhlášení, ačkoliv tak měl učinit do 25 dnů.

Obecné soudy řekly, že stíhaná paní nezná právo

Nejvyšší soud ČR, jehož stanovisko si Ústavní soud vyžádal, navrhl stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Podle něj důvodem pozdního uplatnění nároku u soudu nebylo pozdní doručení písemného vyhotovení rozsudku, ale neznalost práva. Stěžovatelka počítala běh šestiměsíční promlčecí doby nikoliv od právní moci zprošťujícího rozsudku, ale od doručení jeho písemného vyhotovení. Jestliže by si stěžovatelka byla vědoma toho, že šestiměsíční promlčecí doba podle ust. § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu počíná běžet právní mocí zprošťujícího rozsudku, která v souladu s ust. § 139 odst. 1 trestního řádu nastala již dnem jeho vyhlášení, pak by nepochybně během této šestiměsíční lhůty svůj nárok u ministerstva spravedlnosti uplatnila a po případném marném uplynutí šestiměsíční lhůty na předběžné projednání by svůj nárok uplatnila u soudu. Přičemž by jí nic nebránilo v tom, aby si vyhradila eventuální doplnění žaloby v závislosti na obsahu odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku.

Ve své replice stěžovatelka setrvala na své ústavní stížnosti. Dodává, že je pochopitelné, že pokud je proti bezúhonné osobě vedeno trestní stíhání po dobu šesti let, kritickým momentem je písemné vyhotovení zprošťujícího rozsudku s doložkou právní moci. Teprve tento dokument může využít k předložení jiným osobám a očištění svého jména.

Ústavní soud se tedy musel vypořádat se dvěma námitkami proti napadeným rozhodnutím obecných soudů. Za prvé, podle stěžovatelky počátek běhu šestiměsíční subjektivní lhůty podle ust. § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu začíná až doručením písemného vyhotovení pravomocného zprošťujícího rozsudku, a nikoliv již dnem vyhlášení rozsudku. Za druhé, námitka promlčení uplatněná státem je v jejím případě v rozporu s dobrými mravy.

Od kdy se počítá promlčení, soud neřešil

Co se týče první námitky, Ústavní soud konstatuje, že podle ust. § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu se nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčí za šest měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Podle napadených rozhodnutí tento moment (kdy se poškozený dozvěděl o nemajetkové újmě) nastává již dnem právní moci zprošťujícího rozsudku, což v daném případě bylo jeho vyhlášením. Ústavní soud tuto otázku výkladu ust. § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu považuje za otázku výkladu podústavního práva, která mu zásadně nepřísluší.

Podle ust. § 129 odst. 3 trestního řádu je soud povinen písemné vyhotovení rozsudku vyhotovit a předat k doručení ve lhůtě podle okolností pěti až maximálně dvaceti pracovních dnů. Za normálního běhu okolností tedy i po doručení rozsudku bude mít poškozený zhruba pět měsíců k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy. Takovou lhůtu nelze považovat za natolik krátkou, že by uplatnění nároku bylo znemožněno. Jde sice ve srovnání s jinými promlčecími lhůtami o lhůtu neobyčejně krátkou, nikoliv však protiústavní.

Námitka promlčení ovšem může být v rozporu s dobrými mravy

Námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, ale mohou nastat situace, že uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na váš úkor, když jste marné uplynutí promlčecí doby nezavinili a byl by vůči vám za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem vámi uplatňovaného práva a s důvody, pro které jste své právo včas neuplatnili. Vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být komplikované a netypické. To však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení. Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti.

Soudy musejí svá rozhodnutí zdůvodňovat, aby byla přezkoumatelná

Okolnosti posuzovaného případu jsou netypické v tom, že stěžovatelce bylo písemné vyhotovení rozsudku doručeno až osm měsíců po jeho vyhlášení, tedy až po uplynutí šestiměsíční lhůty pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy. Podle názoru obecných soudů vyjádřeného v napadených rozhodnutích však není z hlediska vzniku nároku na náhradu újmy písemné odůvodnění zprošťujícího rozsudku podstatné, neboť stěžovatelka již v momentě vyhlášení rozsudku měla vědět, že jí byla způsobena nemajetková újma, kdo za ni odpovídá a i rozsah nemajetkové újmy. Tento výklad však podle Ústavního soudu nepřípustně bagatelizuje význam odůvodnění rozhodnutí soudu. Právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí je jedním za základních atributů spravedlivého procesu, které musí být dodržovány v každém soudním řízení. Jedním z principů spravedlivého procesu, jakož i vůbec právního státu, vylučujícím libovůli při rozhodování je povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit. Dodržování povinnosti odůvodnit rozhodnutí má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit libovůli. Pakliže v rozhodnutí řádné odůvodnění chybí, je tím dána nejen jeho nepřezkoumatelnost, ale zpravidla také protiústavnost; nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování.

Mnohdy člověk pochopí, oč vlastně šlo, až z odůvodnění rozhodnutí

Nelze vyloučit, že teprve z odůvodnění zprošťujícího rozsudku obžalovaný pochopí důvody svého trestního stíhání či zjistí okolnosti přímo se týkající možné svévole v postupu orgánů činných v trestním řízení. V jiných případech také odůvodnění soudu může mít přímý vliv na výši způsobené nemajetkové újmy. Důvod zproštění obžaloby může v sobě skrývat podstatně různé okolnosti. Soud může například v odůvodnění uvést, že se provedeným dokazováním nepodařilo spolehlivě usvědčit daného obžalovaného, třebaže přetrvává podezření, že je pachatelem stíhaného trestného činu; nebo že provedené důkazy svědčí o tom, že trestný čin spáchala jiná osoba. Tyto dvě situace se mohou zcela odlišně promítnout do způsobené nemajetkové újmy. Také není vyloučeno, aby odůvodnění zprošťujícího rozsudku obžalovaný považoval s ohledem na jeho formulaci za určitou míru satisfakce, která alespoň sníží nemajetkovou újmu způsobenou chybným trestním stíháním. Rovněž je nutno přisvědčit stěžovatelce, že teprve z odůvodnění se může dozvědět, že podle soudu si trestní stíhání způsobila sama (například svou nepravdivou výpovědí, zatajením skutečností důležitých pro řádné objasnění skutkového stavu věci apod.), což je zábranou přiznání náhrady újmy. Ve světle těchto úvah je pak odůvodnění zprošťujícího rozsudku zcela zásadní okolností, která má vliv na rozsah způsobené újmy, ale i vůbec vznik nároku na náhradu újmy. Stěžovatelka se však v hlavním líčení žádné tyto okolnosti nedozvěděla, neboť soud její zproštění ústně nijak neodůvodnil.

Prodlení státního orgánu by zatěžovalo občana i jiné státní orgány

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že teprve po obdržení písemného vyhotovení pravomocného zprošťujícího rozsudku je v řadě případů bývalý obžalovaný schopen naznat, zda mu vznikl nárok na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné stíhání a jaká je jeho výše. Teprve tehdy má všechny informace, aby se mohl kvalifikovaně rozhodnout, zda bude po státu žádat náhradu nemajetkové újmy a jak vysokou. Taková situace nastala právě v nyní posuzovaném případu. Při vyhlášení rozsudku nebylo zproštění stěžovatelky nijak blíže odůvodněno. Stěžovatelka obdržela písemné vyhotovení rozsudku s odůvodněním až o osm měsíců později. S odůvodněním rozhodnutí se tedy mohla seznámit teprve až po uplynutí šestiměsíční promlčecí lhůty. Napadená rozhodnutí stěžovatelku staví fakticky do pozice, ve které byla nucena vůči státu jakoby preventivně uplatnit nárok na náhradu neurčité výše škody, jen aby ji poté upřesnila, případně uplatněný nárok dokonce stáhla. Takové řešení však nelze přijmout, a to nejen z pohledu poškozeného, ale ani z pohledu požadavku na racionální a efektivní fungování státní správy a soudnictví. Příslušné úřady a soudy by totiž byly vystaveny předběžným a neúplným žádostem a žalobám, které by byly následně měněny či stahovány, což by státní orgány a soudy nadměrně a zejména zbytečně zatěžovalo.

Verdikt Ústavního soudu

Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka si marné uplynutí promlčecí doby nezavinila. Před uplynutím promlčecí lhůty neměla k dispozici žádné odůvodnění svého zproštění obžaloby, a proto nemohla svůj nárok na náhradu újmy náležitě uplatnit. Zároveň skutečnost, že potřebné informace k uplatnění nároku (odůvodnění zprošťujícího rozhodnutí) stěžovatelka získala až po uplynutí šestiměsíční lhůty, byla zapříčiněna výlučně státem samotným. Případ stěžovatelky tedy zcela splňuje všechny podmínky pro odmítnutí námitky promlčení pro rozpor s dobrými mravy.

Jednejte vždy včas

Ústavní soud však dodal, že situace, v jaké se ocitla stěžovatelka, že písemné vyhotovení konečného rozhodnutí jí bylo doručeno až po uplynutí šestiměsíční lhůty, nemá za následek, že poté již vždy bude námitka promlčení ze strany státu v rozporu s dobrými mravy, i když by třeba poškozený nárok uplatnil až o několik let později. Samozřejmě poškozený musí svůj nárok stále uplatnit v nějaké přiměřené lhůtě od doručení písemného vyhotovení konečného rozhodnutí ve věci, aby nebylo naopak nepřípustně zasaženo do právní jistoty žalovaného. Vzhledem k šestiměsíční lhůtě stanovené zákonem pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy tato přiměřená lhůta nemůže být delší než právě šest měsíců. V případě lhůty delší by takový poškozený byl také nepřípustně zvýhodněn oproti ostatním poškozeným.

V posuzovaném případě stěžovatelka svůj nárok uplatnila u ministerstva necelých pět měsíců od doručení písemného vyhotovení rozsudku a u soudu poté o necelých šest měsíců později, neboť jejímu nároku nebylo ministerstvem vyhověno. Stěžovatelka tedy dodržela šestiměsíční lhůtu. (Podle ust. § 35 zákona o odpovědnosti státu promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody u ministerstva spravedlnosti do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.) V případě stěžovatelky tedy nelze dospět k závěru, že by svůj nárok uplatnila v nepřiměřené lhůtě od obdržení písemného vyhotovení rozsudku. Ústavní soud tedy napadená rozhodnutí obecných soudů svým nálezem spis. zn. I.ÚS 1532/16, ze dne 14. 9. 2016, zrušil.

Našli jste v článku chybu?