Je až neuvěřitelné, co jsou schopni lidé vymyslet a udělat namísto toho, aby zaplatili svůj dluh. A to ne dluh vzniklý zčistajasna, který by je zaskočil (protože někomu třeba způsobili škodu), ale dluh takříkajíc zaviněný a vědomý. Dluh z půjčky, kterou si dobrovolně vzali. Místo toho se radši soudí, platí soudní poplatky a advokáty.
I když v našem příběhu, který zde popíšeme, nemůžeme vyloučit ani to, že v daném případě mohla advokátka pracovat pro dlužníka zdarma. Je totiž známa tím, že se dříve věnovala aktivismu v oblasti lidských práv.
Zákaz připomínání dluhů neplatičům?
Jistý pán zažaloval úvěrovou společnost, od které si půjčil peníze. Ty poté nesplácel, což se společnosti nelíbilo a začala pána upomínat, že chce své splátky.
Pán po soudu chtěl, aby uložil úvěrové společnosti povinnost jednak zaplatit mu 200 000 Kč a také, aby mu zástupci společnosti přestali telefonovat a vůbec aby ho přestali i jakkoli osobně kontaktovat. Jinak řečeno, dlužník žádal soud, aby ho věřitel neobtěžoval připomínáním dluhu a současně ho za předchozí „obtěžování“ odškodnil.
Dlužník se domáhal ochrany své osobnosti s odůvodněním, že žalovaný věřitel při vymáhání dlužné částky nepřiměřeným způsobem zasahoval do jeho soukromí. Ale ten přitom nedělal nic jiného, než mu připomínal, že má uhradit dluh.
Dlužník chtěl od věřitele mnohem více, než si sám půjčil a měl vrátit
Úvěrová společnost a dlužník uzavřeli 14. května 2015 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě pán dostal půjčku 15 000 Kč. Po zahrnutí úroku a dalších poplatků měl dlužník zaplatit celkem 20 057 Kč, po započtení doplňkové služby (hotovostního režimu splátek) pak celkovou částku 27 541 Kč, a to v dohodnutých týdenních splátkách.
Samozřejmě, že je to více peněz, než si dlužník půjčil. Jednak úvěrová společnost musí nějak financovat svou činnost, a hlavně dlužník si u ní vůbec půjčovat nemusel, mohl si půjčit jinde, u někoho jiného, nebo si vůbec nepůjčovat. Jde o běžný komerční úvěr, žádnou lichvu nebo něco podobného. Pán však dluh řádně nesplácel, proto ho společnost písemně i telefonicky informovala o aktuálních dlužných částkách a vyzývala ho, aby řádně platil.
Úvěrová společnost písemně kontaktovala svého dlužníka celkem devětkrát, a to výzvami k řádnému plnění: jednou v roce 2015, jednou v roce 2016 a na počátku roku 2017 (vždy poté, co dluh postupně narůstal).
Dopisem ze dne 23. března 2017 pak reagovala žalovaná úvěrová společnost na podnět dlužníka ke snížení splátek. Dne 19. dubna 2017 uznal dlužník svůj dluh ve výši 6900 Kč a byly dohodnuty splátky ve výši 300 Kč, které však opět řádně nesplácel, a proto byly v roce 2017 zaslány další tři písemné upomínky, opět vždy po nárůstu dluhu, a dne 8. prosince 2017 pak pánovi přišla výzva k úhradě celého dluhu.
Dopisy odpovídaly běžnému obsahu upomínání dlužníka věřitelem. V červenci 2018 došla úvěrové společnosti trpělivost a postoupila pohledávku za dlužníkem ve výši 7564,43 Kč inkasní společnosti, která zajišťuje vymáhání dluhů. Dlužníka ještě o tomto kroku informovala.
29 telefonátů a 9 písemných upomínek za 3 roky
Úvěrová společnost dlužníkovi zatelefonovala během let 2015 až 2017 celkem devětadvacetkrát (šestkrát v roce 2015, jedenáctkrát v roce 2016 a dvanáctkrát v roce 2017). Dlužník přitom tvrdil, že byl v uvedeném období kontaktován padesátkrát. Možná mu to tak jen připadalo a tento počet odhadl a prostě ho s prominutím, jak se říká, jen tak plácnul. Říká se přece „zkoušel jsem to, dělal jsem to snad padesátkrát“, a tak podobně.
Upomínání zaplacení k vymáhání dluhu patří
Soudy dovodily, že kontaktování dlužníka ze strany úvěrové společnosti v letech 2015 až 2017 nebylo nepřiměřené, jestliže dlužník neplnil svoje povinnosti ze smlouvy. Úvěrová společnost měla plné právo domáhat se, aby dlužník řádně splácel půjčku, a proto u něj intervenovala, ať už osobně, či telefonicky, to vše za situace, kdy si dlužník osobní návštěvy obchodního zástupce dokonce sám zvolil ve smlouvě.
Rozsah ani způsob prokázaných kontaktů nelze proto hodnotit jako šikanózní a nadstandardní. Podle prvostupňového i odvolacího soudu tak žádná morální újma dlužníkovi nevznikla, nebyla zasažena ani jeho důstojnost, ani zdraví, ani vážnost, ani čest, když žalobce dlužil žalované společnosti konkrétní finanční částky především v důsledku neplnění povinností ze smlouvy.
Radši se soudit, platit poplatky, advokáta, hlavně neplatit dluh?
Dlužník se tedy obrátil na Nejvyšší soud. Argumentoval až absurdně. Domnívá se, že pokud nijak nereagoval na upozornění věřitele na možnost soudního vymáhání dlužné částky, měla podle jeho názoru úvěrová společnost právo dlužné částky vymáhat pouze soudní cestou, nikoli jej telefonicky kontaktovat, což dělala průměrně 1× za měsíc, až z této „šikany“ pánovi údajně vznikla psychická újma na zdraví.
Argumentoval, že úvěrové společnosti nedal k podobnému postupu souhlas a označil její jednání za stalking.
Jenže, věřitel má možnost, ne povinnost vymáhat úhradu dluhu soudně. Také je logické, že se aspoň zpočátku někdy zdlouhavému a nákladnému soudnímu řízení snaží vyhnout a pokusí se dlužníka přece jenom přimět k dobrovolné úhradě dluhu. Pánův souhlas skutečně nepotřebuje. Podle ust. § 1969 občanského zákoníku může věřitel po dlužníkovi, který je v prodlení, vymáhat splnění dluhu. K tomu samozřejmě patří i upomínání zaplacení. A stalking? Společnost jistě nebyla posedlá osobou dlužníka, jako jsou stalkeři posedlí osobou toho, koho sledují a pronásledují, šlo jí zajisté jen o úhradu dluhu.
Připomínání dluhu není protiprávní zásah do soukromí a nezaslouží odškodnění
Jedním z předpokladů existence zásahu do osobnosti člověka je neoprávněnost takového zásahu. Neoprávněným je zásah do osobnosti člověka, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem. Ustálená judikatura (výkladová a rozhodovací praxe) soudů zásadně za neoprávněný zásah do osobnosti nepovažuje výkon subjektivního práva, pokud při něm osoba (fyzická či právnická) nevybočila z mezí takto stanovených práv a povinností,
zhodnotil Nejvyšší soud ČR v rozsudku (sp. zn. 25 Cdo 3322/2021 ze dne 14. prosince 2022). Nejvyšší soud pak nadto výslovně uvedl, že upomínat standardním způsobem dlužníka, který svůj smluvní závazek řádně neplní, proto není protiprávním jednáním věřitele.
Upomínání a mimosoudní vymáhání dluhu šetří peníze nejen věřiteli, ale i samotnému dlužníkovi
V posuzované věci byla mezi úvěrovou společností a dlužníkem uzavřena smlouva o zápůjčce, z níž plynoucí povinnosti dlužník neplnil, protože dohodnuté splátky řádně nesplácel. Jestliže za těchto okolností věřitel dlužníka informoval o výši dlužné částky a vyzýval ho k plnění, jednal zcela v souladu se svými právy věřitele. Bylo jen na společnosti, zda okamžitě přistoupí k vymáhání dluhu soudní cestou, anebo poskytne dlužníkovi prostor k tomu, aby dluh splnil, a nevznikly tak (věřiteli i dlužníkovi) náklady s případným soudním řízením.
36 upomínek za 3 roky není málo, ale ani moc
Protiprávnost v tomto příběhu nespočívá ani v nepřiměřené četnosti upomínek. V období od uzavření smlouvy v roce 2015 do roku 2018 byl dlužník telefonicky kontaktován devětadvacetkrát a písemně devětkrát, přičemž pokud jde o písemné kontakty, šlo v jednom případě o reakci na podání dlužníka, v němž žádal snížení splátek (jež se po uznání dluhu uskutečnilo), a v jednom případě o vyrozumění dlužníka o postoupení pohledávky (ust. § 1882 odst. 1 o. z.), které nelze řadit mezi výzvy k plnění, kterými se dlužník cítil být dotčen.
Koupil si hospodu a štvalo ho, že mu tam chodí lidi. Sjednal si osobní návštěvy věřitele a štvalo ho, že za ním chodí obchodní zástupce domů
Vzhledem k tomu, že si dlužník ve smlouvě sjednal hotovostní režim splácení, který znamená, že obchodní zástupce věřitele osobně jednou týdně inkasuje jednotlivé splátky, nelze v osobních návštěvách zástupce věřitele vidět jakékoli obtěžování, ale naopak plnění povinností z uzavřené smlouvy.
Jestliže za dobu trvání právního vztahu mezi úvěrovou společností a dlužníkem (přibližně 36 měsíců) byl dlužník 36× kontaktován (a to za situace, že dluh dlužníka se zvyšoval), tedy v průměru jednou měsíčně, nelze takovou četnost upozornění na nutnost plnění povinností ze smlouvy považovat za nepřiměřenou.
Četnost telefonických ani písemných kontaktů ze strany věřitele tedy nijak nevybočila z běžného rámce pro komunikaci věřitele a dlužníka, zvolená forma korespondence byla zcela přiměřená, neobsahovala žádné agresivní či nátlakové formulace a odpovídala běžnému způsobu upozornění na neuhrazené splátky,
zhodnotil v rozsudku Nejvyšší soud. Dlužník tedy se svým troufalým požadavkem neuspěl u žádného ze soudů.
ČLÁNKY DO MAILU