UPC chtěla smluvní pokutu 5000 Kč za nevrácený modem, zákazník spor vyhrál

Na Ústavní soud se se svou stížností proti rozsudku soudu I. stupně obrátil nespokojený zákazník UPC, kterému bylo soudem uloženo zaplatit smluvní pokutu za nevrácení modemu vymahačům dluhů, kteří pohledávku od UPC koupili. Soud totiž vyhověl žalobě Českého inkasního kapitálu na zaplacení 5000 Kč včetně příslušenství. Soud I. stupně zjistil, že stěžovatel uzavřel se společností UPC, jako poskytovatelem, smlouvu o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací a byl mu zapůjčen modem zn. Motorola. Součástí smlouvy o poskytování služeb byl odkaz na všeobecné obchodní podmínky obsahující ujednání o smluvní pokutě ve výši 5000 Kč pro případ, že zákazník poskytovateli nenavrátí zařízení do 7 dnů od ukončení smlouvy.

Stěžovatel později vypověděl smlouvu o poskytování služeb, ale zapůjčené zařízení nevrátil. Soud I. stupně měl proto za prokázané, že stěžovatel nesplnil svou smluvní povinnost, a proto žalobcovu nároku vyhověl.

Jak se zákazník bránil

Stěžovatel nárok žalobce opakovaně v řízení odmítl s tím, že sice s technikem poskytovatele uzavřel dne 5. 6. 2008 smlouvu o poskytování služeb, která obsahovala drobným písmem odkaz na všeobecné obchodní podmínky (tzv. včleňovací doložkou), ale před podpisem smlouvy o poskytování služeb mu všeobecné obchodní podmínky nebyly předány a nebyl ze strany poskytovatele seznámen ani s jejich obsahem. Stěžovatel sice připustil, že si smlouvu řádně nepřečetl, ale to v dané věci nepovažoval za podstatné, neboť se na něj měla vztahovat patřičná ustanovení regulující spotřebitelské smlouvy.

Jednání poskytovatele nebylo poctivé

Ústavní soud dospěl k závěru, že bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, a příslušné výrokové části rozhodnutí soudu I. stupně zrušil.

Ústavní soud ve svém nálezu spis. zn. I.ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013 konstatoval, že ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. A proto lze od dodavatele také očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu v poctivost svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu.

V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvlášť pokud se jedná o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Například smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmí být ve výrazně menší velikosti než okolní text a nesmí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. Uvedená zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek. I ve spotřebitelských smlouvách je možné všeobecné obchodní podmínky uplatnit, nicméně taková aplikace má nejen uvedená formální omezení, nýbrž i omezení obsahová.

Limity obchodních podmínek

Ústavní soud zdůraznil, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách, na rozdíl třeba od obchodních smluv, mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu.

Z uvedeného plyne konečný závěr, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu (podobně jako rozhodčí doložka) zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž pouze spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis). Výjimku představují jen specifické případy, kdy se z povahy věci uplatňuje specifický režim (např. smlouva o přepravě osob).

Zákazník ovšem také nejednal zcela fér

Na druhou stranu ale Ústavní soud neopomenul, že původní poskytovatel elektronických komunikačních služeb (UPC) byl jednáním stěžovatele (zákazníka) poškozen, když nedošlo k vrácení poskytnutého modemu, k jeho nahrazení či jinému vypořádání majetkových závazků. Postup stěžovatele, pokud se jedná o škodu, kterou poskytovateli způsobil, Ústavní soud v žádném případě neschvaluje. K otázce existence a rozsahu dalších závazků na straně stěžovatele, které by plynuly z uzavřené smlouvy a jejího porušení, se nicméně Ústavní soud dále nijak nevyjadřuje, neboť to nebylo předmětem řízení.

Místo smluvních pokut jiné nástroje

Ústavní soud zdůraznil, že uvedené závěry do budoucna nikterak nezhoršují (v obecné rovině) postavení poskytovatelů telekomunikačních služeb, co do ochrany jejich vlastnických práv. Zejména však jsou podnikatelům vystupujícím ve spotřebitelských vztazích v obdobném postavení zachovány a plně k dispozici další smluvní instituty, jako např. zálohové platby proti zapůjčení zařízení (např. modemu) apod., které se vyznačují obdobným ekonomicky motivačním účinkem na spotřebitele. Při využití uvedeného postupu lze navíc mnohem přesněji vystihnout skutečnou hodnotu poskytovaného zařízení (modemu); nelze odhlédnout od skutečnosti, že výše smluvní pokuty v projednávané věci převyšovala (zůstatkovou) hodnotu samotného zařízení několikanásobně.