Hlavní navigace

Tajemství bankovního světa

19. 11. 2012
Doba čtení: 6 minut

Sdílet

Skutečně víte, jak banky fungují a proč jsou nejmocnější institucí v ekonomice? Nechte se provést tajemstvím světa bank a odhalte tradiční klišé.

Je až s podivem kolik lidí stále nemá představu o tom, jakým způsobem funguje moderní bankovnictví, tvorba peněz a jaké z toho plynou důsledky. Tato neznalost přitom není rozšířena jen mezi občany, novináři a ekonomy, ale je součástí v podstatě všech ekonomických učebnic.

 Vyvstává tedy otázka, zda jde o náhodu nebo záměr zakrýt lidem tuto skutečnost. Díky tomu se dnes a denně setkáváme s celou řadou nepravdivých tvrzení a informací nejen v médiích, ale i na akademické půdě.

Klasický pohled na banku

Každý má nějakou představu, jak banka funguje a co je její funkcí. Většina lidí si však stále myslí, že hlavním úkolem banky je zprostředkovatelská činnost, tj. přesun volných peněžních prostředků od střadatelů k investorům. 

V dávné minulosti tomu tak skutečně bylo, nicméně v současnosti již tento „středověký“ pohled na banku neodpovídá realitě. Historie moderního bankovnictví se datuje od roku 1913, kdy byl v USA přijat zákon (Federal Reserve Act) ustavující centrální banku USA (FED). 

Peníze ale již dávno netvoří pouze centrální banka, ale zejména banky komerční. Odhaduje se, že z celkové peněžní zásoby v ekonomice je komerčními bankami vytvořeno více než 95 % všech peněžních prostředků. Instituce centrální banky se často prezentuje jako všemocná, která je schopna řídit nejen objem peněz v ekonomice, ale i samotnou ekonomiku prostřednictvím změn úrokových sazeb. Zatímco o druhém se dá přinejmenším diskutovat, prvé je holá nepravda, kterou si centrální bankéři velmi dobře uvědomují. Přečtěte si také: Může Evropská centrální banka zachránit Evropu?

Rozdíl mezi centrální a komerční bankou z pohledu peněz

Jak centrální, tak komerční banka může tvořit nové peníze bez zvláštního omezení. Tyto peníze již nejsou kryté ani směnitelné za zlato či jinou podkladovou komoditu. Zatímco pravomoc komerčních bank je výhradně omezena na tvorbu digitálních peněz (depozit), centrální banka jako jediná může navíc vydávat hotovostní peníze, tj. bankovky a mince. 

Tím, že již peníze nejsou kryté žádnou podkladovou komoditou, byl odstraněn nejkřehčí článek bankovního systému založeného na částečných rezervách – „bankovní run“. Tento pojem označuje situaci, kdy si velké množství lidí chce proměnit v bance své vklady za hotovost. Banka však ve svých trezorech drží pouze hotovost, která je potřebná k zajištění běžného chodu. Nastane-li proto situace, kdy si z nějakých důvodů chtějí vkladatelé vybrat své vklady nad rámec běžných zásob hotovosti banky, není schopná uspokojit všechny požadavky výběru. 

Pokud však centrální banka dodá dostatek požadované hotovosti k provedení výběru vkladů, samotný akt pak pro banku nepředstavuje žádné nebezpečí. Na rozdíl od dob, kdy byly peníze kryté a směnitelné za zlato. Do možných problémů se banka v takové situaci může dostat pouze díky ostatním pravidlům obezřetnosti a kapitálové přiměřenosti. Čtěte také: Centrální banky se zbláznily, tvrdí jejich odpůrci

Emise oběživa je v podstatě jediným rozdílem mezi komerční a centrální bankou, co se tvorby peněz týče. Obecně však centrální banky nechávají tvorbu peněz na bankách komerčních a soustřeďují se zejména na zajištění platebního styku a dohled nad finančním trhem.

Vznik peněz

Existují dva mechanismy, jak může banka vytvořit nové peníze – přímo připsáním nových peněz v něčí prospěch (kreditace daného účtu) nebo poskytnutím úvěru případně jiného druhu půjčky. Z hlediska peněžní ekonomie není přitom rozhodující, o jaký typ úvěru se jedná, to vše jsou druhořadé podmínky, které pouze určují časovou strukturu peněžní zásoby. 

Je na místě ptát se, za jakých podmínek může banka vytvořit nové peníze a někomu je připsat na účet. Odpověď je zcela triviální, k této operaci může dojít kdykoliv se banka rozhodne. Mezi nejčastější případy patří nákup zboží a služeb, výplaty mezd, odměn a podílů na zisku nebo také nákup dluhopisů, případně jiných cenných papírů. Všechny tyto operace znamenají pro banku pouze účetní zápis, kdy dojde k uhrazení závazku nově vytvořenými penězi souvztažně účtovanými do nákladů případně rozvahově, pokud se jedná například o pořízení nového majetku. 

Jako ideální modelovou situaci je vhodné představit si výplatu mezd. Zatímco normální podnik vyrovnává závazky vůči zaměstnancům poukázáním příslušné částky finančních prostředků ze svého bankovního účtu, banka tento závazek zúčtuje pouze připsáním nových peněz na účet zaměstnance.

V praxi však peněžní zásobu ovlivňuje hlavně druhý typ tvorby peněz, tj. úvěrování. Poskytne-li banka klientovi nový úvěr, zaúčtuje tuto operaci jako vznik pohledávky na straně aktiv souvztažně s připsáním sjednaných peněžních prostředků na straně pasiv (vzniká nový vklad). V tom okamžiku dojde k vytvoření nových peněz a růstu peněžní zásoby. Je třeba také zdůraznit, že splacením úvěru dochází k přesně opačné situaci, tj. „destrukci peněz“ a zmenšení peněžní zásoby. Velikost peněžní zásoby tvořená úvěrováním, tak v realitě neustále kolísá vlivem převažujícího efektu tvorby nebo splácení úvěrů.

Jakou míru inflace považujete za přiměřenou?

Omezení tvorby peněz komerčních bank

Pro každý z obou druhů tvorby peněz existují jiná omezení. V případě přímé tvorby peněz existují určitá pravidla, za jakých podmínek mohou banky nabývat další podniky apod. Neexistují však žádné limity na ostatní operace, tedy zejména na rozsah a strukturu takto vytvořených nákladů.

Banka si proto může nakupovat služby a pořizovat nové zboží dle svého uvážení. Jistě se ptáte, co je tedy oním přirozeným omezením, proč banky jednoduše nerozhazují ještě více peněz. Odpovědí je samozřejmě zisk. Čím více nákladů banka vytvoří, tím méně vytvoří zisku. To by samo o sobě nebylo až tak omezující. Tím je však fakt, že vlastníci banky (akcionáři) chtějí také kus úspěchu banky pro sebe, tj. chtějí dostat vyplacené podíly na zisku – dividendy. Tím vzniká klasický střet protichůdných zájmů obou stran. Na jedné straně vlastníků, kteří chtějí co největší zisk a největší dividendy, na druhé straně managementu, který preferuje vysoké platy a sociální benefity. Výsledné chování banky pak závisí na síle obou protistran. Vzhledem k rozdrobené akcionářské struktuře však lze jednoznačně říci, že výhoda je na straně managementu banky.

Jako omezení druhého typu tvorby peněz (úvěrování) se označuje politika centrální banky, tedy to jakou zrovna prosazuje politiku. Mezi hlavní zbraně centrální banky se pak uvádí zejména stanovení povinných minimálních rezerv nebo operace centrální banky na volném trhu.

Povinné minimální rezervy (PMR)

Kritérium PMR je vlastně stanovení určité části vkladů bankovních klientů, které si banka musí uložit na účtech centrální banky. V ekonomických učebnicích zjistíte, že právě pomocí PMR a její výše je centrální banka schopna řídit peněžní nabídku/zásobu. Toto tvrzení je zcela nepravdivé a centrální banky si jej jsou velmi dobře vědomy. Celá tato teorie je totiž založena na tom, že banka může poskytovat úvěry až na základě přijatých vkladů. Jak bylo popsáno výše, banka žádný vklad k poskytnutí úvěru nepotřebuje, protože vklady vznikají právě tím, že někomu poskytne půjčku, tj. připíše mu peníze na účet. I proto je téměř vždy poskytnutí úvěru vázáno otevřením úvěrového konta u dané banky.

Ve většině zemí jsou PMR stanoveny na symbolická 2 % z vkladů, ovšem jako průměr za měsíční období. Atraktivitu těchto rezerv se pak centrální banky snaží zvýšit úročením takto uložených prostředků. V řadě zemí jsou již PMR zcela zrušeny (Kanada, Dánsko, Švédsko, Nový Zéland, Austrálie atd.). Jejich jedinou funkcí tak v podstatě je zajišťování platebního styku mezi jednotlivými obchodními bankami (clearing). 

skoleni_15_4

Operace na volném trhu

Za operaci na volném trhu bývá označován nákup a prodej cenných papírů mezi centrální a komerční bankou. Nejedná se však o obchody, které přímo ovlivňují peníze v ekonomice. Tyto peněžní prostředky nazýváme rezervy nebo též likvidita bank. Cílem centrální banky je stahovat případně dodávat tyto prostředky tak, aby formovala úrokovou sazbu na mezibankovním trhu, neboť ta skutečně určuje cenu peněz a je klíčová pro poskytování úvěrů nebankovním klientům.

V praxi je chování bank účinně omezováno a kontrolováno pouze pomocí pravidel kapitálové přiměřenosti a úvěrové angažovanosti, která vycházejí z Basilejských smluv a doporučení Basilejské komise pro bankovní dohled. Nutno však podotknout, že banky jsou vždy díky „finančním inovacím“ o krok napřed.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor působí jako daňový poradce v poradenské společnosti INCA.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).